Sladký ničema

Příběh jednoho hudebníka s talentem,který si umí užívat život možná až přespříliš a po Allenovsku.Film je vlastně jakási série více či méně vtipných scének s různými konci.Právě to může působit nevyváženě a trochu podivně.Jinak je to ale klasický Woody a Sean Penn(zasloužená Oscarová nominace)snímku vévodí a je opravdu úchvatný,stejně jako Samantha Morton(též zasloužená Oscarová nominace),která mu výborně sekunduje.Celý film je vlastně hudební skládačka o životě Emmeta Raye,který je chvíli komedií a chvíli dramatem.Některé nápady a scény jsou opravdu vtipné a nezapomenutelné(scénka s měsícem),chvílemi zas film mírně nudí.Ale pořád je to slušně odvedené řemeslo,které stojí za vidění a má opravdu dojemný konec,při kterém nezůstane jediný kapesník suchý.Takže tentokrát to u mě má Woody za hudebních 70% (12.09.2011)

Woody se vyznává ze své lásky k jazzu, což by bylo fajn, kdyby ovšem pamatoval i na své diváky, kteří se v něm nevyznají tak dobře, jak on sám. Sweet and Lowdown pro mě není zklamání, protože jsem od tohoto filmu nic nečekal, je to jen zkrátka průměrný film o jednom zvláštním týpkovi, který si neváží prakticky ničeho, co má. Plusové body u mě snímek získal za Umu Thurman a Samanthu Morton, která byla opravdu rozkošná. Sean Penn mě nějak nenadchl a samotný Woody taky ne. Zkrátka a dobře, Allen má tuny filmů, ve kterých je mnohem lepší. Ať už před kamerou nebo za ní. 50 % s tím, že někdy v daleké budoucnosti tomuto filmu dám druhou šanci, jestli jsem náhodou něco nepřehlédl (nebo možná jen proto, abych viděl rozkošnou Samanthu? Kdo ví…) (05.01.2013)

Nosí brýle, miluje New York, třicátá léta, jazz a osudy ztroskotanců - tak to sedí! Ocenění : Oscar 1999 - nominace: hlavní herec (S. Penn), vedlejší herečka (S. Morton) Zlaté glóby - nominace: herec v komedii/muzikálu (S. Penn), vedlejší herečka (S. Morton) London Critics Circle Film Awards - vedlejší herečka (S. Morton) .....Scénář : Woody Allen. Kamera : Zhao Fei. Hudba : Dick Hyman. První píseň ve filmu je „When Day is Done" od Django Reihardta. http://www.youtube.com/watch?v=SdJT89yZPvw (22.05.2011)

Řekl bych, že Allen dal do tohoto snímku nejvíc ze sebe, ale bude to asi jen blbý dohad... Podle mě je škoda, že je film rozmělněný na lepší či horší scénky a vtípky. Nejvíc mě asi dostal ten s měsícem a Emmetova posedlost skládkami, potkany a vlaky. Penn je vynikající a Allenův scénář dává i nehudebníkovi-nejazzmanovi celistvý obrázek o jakési "komunitě" v určité době. Ovšem poslední scény a Emmetův konec mě málem rozplakaly... (17.09.2003)

Woody chtěl vždycky natočit film o své třetí největší lásce (první je on sám, druhou Soon-Yi), o jazzu. Když k tomu konečně došlo, dal volný průchod zažranosti do tématu a natočil mystifikačně životopisné retro, které si vychutná jenom úzká skupina diváků. Tedy úzká skupina z úzké skupiny Woodyho fanoušků. Emmet Ray, bezpáteřný egoista, jenž objekty svého zájmu před uplatněním metody „Love and Leave Alone“ (obdoba „sveď a smeť“) rád zasvětí do tajů sólové deratizace, je ve své podstatě prosťáček nejprostší, který si odmítá sundat zrcadlovou clonu z očí. Až příliš pozdě začíná vidět okolní svět. Jeho tragikomický potenciál mohl být scénáristicky zužitkován mnohem lépe, herecky stěží. Penn dělá pro zlidštění Emetta maximum a netřeba znát skutečného Djanga Reinhardta, aby vás obsese hlavního hrdiny jakýmsi „cikánem z Francie“ pobavila i rozesmutnila. Stejně netřeba vědět, že za groteskními výrazy sladce křehounké Samanthy Mortonové stojí inspirace Harpem Marxem. Problém nastává s touhou lépe pochopit aranžmá, do něhož jsou hlavní postavy zasazeny. Bez ponětí o americké jazzové scéně 30. let budete asi (stejně jako já) sledovat četná, děj neposunující hudební čísla s chladným odstupem. Postupně jsem se znepokojením zjistil, že na mě ta nadměrná dávka jazzu, v níž můžete rozluštit i poctu Felliniho Silnici, Kmotrovi nebo Bonnie a Clydeovi, působí jako ukolébavka. Uznávám, nejsem vhodným divákem. 65% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Melies, MacGyver (02.06.2009)