Horečka džungle

Příkře provokativní dílo z multietnického prostředí v newyorské čtvrti Harlem, strohý, nekomplikovaný děj se opírá především o břitce ostré dialogy naplněné vulgarismy a narážkami, nahlížíme převážně na osobní rasistické a sexuální postoje zde žijící promísené komunity, předsudky, nesnášenlivost, zavilá nesmiřitelnost, takové jsou ve filmovém zobrazení charakteristické rysy obyvatel, jednoduchou úvodní zápletkou jsme uvedeni do námětu odhalujícího nám velmi složité a veskrze konfliktní soužití jednotlivých etnik, na událostech kolem manželské nevěry ženatého Afroameričana, vzdělaného, úspěšně sociálně usazeného muže, profesí architekta a jen ve volném svazku žijící Italoameričanky, výpomocné kancelářské pracovnice, sledujeme a spíše s kritickým náhledem poznáváme chování lidí z jejich okolí, převažující až agresivně netolerantní reakce k jejich milostnému vztahu jako k jakému si neodpustitelnému přečinu proti všeobecně uznávaným pravidlům, bohužel nemohu posoudit do jaké míry je vše jen pro nás diváky se záměrem nadsazeno nebo naopak velmi blízké skutečnosti, i jakým vývojem za více jak dvě desetiletí mohlo prostředí projít a je v zobrazení ještě nějaká věrohodná propojenost se současností, přesto jde nepřehlédnutelně o významné dílo té doby, sarkasticky jitřivé, hořce úsměvné, s vážným apelem. (15.05.2013)

Pro Spikea tolik typický rukopis, typický New York i typické úvahy o rasové nesnášenlivosti obalené v realističtější (a víc na sexu založené) variaci na Romea a Julii. Spike jako režisér znovu překypuje nápady a víc něž kdy předtím spoléhá na pestrobarevnou hudební složku. Škoda, že Jungle Fever předčasně vrcholí už při procházce na "Taj Mahal" a že se konec dvakrát nepovedl. (28.07.2006)

Je mi jasné, že v USA bol rasizmus bežný a na vzťah bielej ženy a afroameričana sa často hľadelo s veľkou nevôľou, no tu sú komplet všetky postavy s výnimkou Snipesa, Annabelly a Johna Turturra takí zabednení nenávistní rasisti, že mi to pripadá ako niekde v Mississippi v 60tych rokoch, nie v NY o 30 rokov neskôr. Samozrejme na oboch stranách, ale proste som to tým postavám nežral. Tak ako som to nežral Wesleymu a Annabelle a ich vzťahu, necítil som tam žiadnu chémiu ani vášeň, nič. Silnejší mi tu prišiel skôr ten vedľajší motív, týkajúci sa drogovej závislosti, Samuel a Halle boli jediné dve postavy zahrané realisticky a vzbudzujúce nejaké emócie. Spikeove filmy mám rád a na tento som sa obzvlášť tešil, no asi ma bavil z tých čo som videl, najmenej. Už tu tú rasovú nenávisť hnal do extrémov, aj keď ma ešte od neho čakajú filmy, v ktorých asi tlačil na pílu ešte viac... (26.12.2018)

Farby tu našťastie nie sú až také podstatné (i keď výrazné) a práve tento odstup robí z Jungle Fever jeden z najlepších filmov tohto nie vždy si práve odstup zachovávajúceho režiséra. Nenútené a predsa strhujúce od začiatku až do strhujúceho a predsa nenúteného konca. Ozdobené nečakaným výkonom Wesleyho Snipesa! (16.09.2011)

Na výsledku bylo znát, že film režíroval černošský režisér. Těžko ale říct, jestli takový důraz na fyzickou stránku vztahů nebyl jen důsledek toho, že to režíroval chlap. Možná si režisér taky sám podkopal nohy tím, že jeho černý hrdina převzal (nebo to tak cítil) postoj okolí, že v případě jeho náklonnosti k bílé ženě se jednalo jen o zvědavost. Takhle mi spíš připadalo, že téma rasismu je lépe vyjádřeno v odmítnutí bílých společníků udělat partnera z černocha, jakkoli byl pro firmu přínosem. Nebo fakt, že společensky výše postavená rodina (aspoň muž byl architekt) bydlela na horší adrese (Harlem) než bílá dělnická rodina. Podle mě nebylo ani vysvětlením, že černoch pocházel z rodiny, kterou soustavně ničila... ehm... černá ovce, drogově závislý bratr bez práce (výborný Jackson, kterému - mimochodem - už tehdy zdatně sekundovala Berryová v roli jeho drogové souputnice). Ale přes výše řečené o spíš mělkých milostných vztazích považuju rozchodovou scénu ze strany bílé ženy za jednu z nejsmutnějších a zároveň nejdůstojnějších, jaké jsem kdy viděl. // 75% (04.12.2021)