Děsivé dědictví

Takovej ten film, jehož postavy jsou od začátku úplně v prdeli a nevypadá to, že by se něco mělo zlepšit. Hereditary rozhodně není záležitostí pro masy - žádný tradiční lekačky, žádnej humor, žádná naděje, žádný pozitivno všeobecně, pomalý tempo, směrem ke konci chvilkama až absurdní bizár. Hnací prvek je tu v první řadě kombinace skvělých hereckých výkonů (zejména Collette a Wolff) s nepříjemně úzkostným vykreslováním charakterů i situací. Fakt, v tomhle filmu stačí, že někdo stojí za rohem a máte z toho horší pocit, než když doktor Lecter okusoval policajtům obličeje. Nebejt fenomenální schopnosti vyjadřovat pocity, emoce a psychický rozpoložení všech zúčastněných, byl by výsledek sotva poloviční. (15.09.2018)

Nejtěžší žánr ze všech se opět hlásí, tentokrát v podobě Děsivého dědictví. Tento horror je celovečerním debutem režiséra a scénáristy Ariho Astera a já mám pocit, že talent v něm je. Sice mu je teprve 32 let, je ale vidět, že má pevnou režísérskou ruku a ví co chce na plátně předvést. Jakmile jsem ale po recenzích adorující horror roku čekal strašnou pecku, zůstal jsem ve výsledku vlastně celkem zklamaný ale pořádně. Děsivé dědictví je sice horror ale ne klasický horror, který si divák pod tímto jménem představí. Chybí jakékoliv litry krve či lekačky a většina strašení vychází z chování postav a jejich vztahů. Ty postavy jsou napříč filmem tak psychicky v prdeli, že jim prostě ujedou nervy a jsou schopní na sebe řvát a nahlas říct co si o sobě myslí. Tento fakt je sice na jednu stranu fajn, na druhou stranu tím ale chybí navázání jakéhokoliv vztahu k postavám. Totiž takhle: Hlavní postavy tvoří čtyřčlenná rodina- matka výtvarnice, otec psychiatr, syn středoškolák a dcera, která je tak trošku jinde. Nejlépe ztvárněnou postavou je přitom matka v podání Toni Collette, která se několika scénami prořve. Na druhou stranu i když jde sice o starostlivou matku, občas se dá až žasnout nad tím jak se jako matka chová. Dá se dostatečně tvrdit, že na své vlastní děti vlastně kašle a jakmile začne jít do tuhého začne se najednou projevovat. Trpí však přitom psychickými záchvaty a divák si s ní těžko rozumí. Pak je tu otec v podání Gabriely Byrneho, který je sice výrazně sympatičtější, zato ale ne dost výrazný. Syn v podání Alexe Wollfa je na tom asi nejlíp, jelikož Wolff v několika scénách předvede, že na to má a především scéna kdy se zraní do krve je hrozně silná. A pak je tu ta malá, podivná dcera v podání Milly Shapiro, která je- zvláštní, děs nahánějící a velice iritující postava. Ten film je zvláštní, ale pořád řemeslně dostatečně zvládnutý. Navíc film postupným směřováním více řádí páku a i když je to co se na plátně občas objeví už opravdu moc, film vlastně perfektně utíká. Především konec kde vše do sebe zapadne (tedy skoro vše,pořád mi dvě věci po shlédnutí filmu nesedí) je na takové úrovní šílenosti, že si řeknete, že musel přijít z hlavy šílence... nebo génia. Občas sice objeví scény, které jsme mohli vidět i jinde, jsou ale natočeny tak zajímavým, neokoukaným způsobem, že vlastně také nenudí. Kamera je fajn, hudba pěkně duní.... po všech těch stránkách vlastně dobrý. Ty postavy jsou ale opravdu nesympatické a pořád jde o film, který je sice oukey ale myslím, že na to aby dokázal diváka udržet v sedačce na více shlédnutí, je prostě těžce uchopitelný a navíc především ke konci opravdu WTF. Pořád jsem se ale bavil, herecké výkony byli povedené (i přesto, že ty postavy jsou téměř nevýrazné) a hudba skvěle funguje do horroru. Horror roku sice z tohohle filmu není, je ale vidět, že horror zase uchopil někdo s jiným pohledem.... a nenudí se na to dívat. (20.07.2018)

SPOILERY. Stejně jako u Čarodějnice mi nezbývá, než se drbat na prdeli v údivu, co to zas všichni kolem mě hulej, a při sledování si režírovat vlastní verzi, kde závěrečná pointa není zcela odtržená od psychologického/charakterového obsahu prvních dvou třetin a nedělá z celého filmu bohapustou žánrovou dějovku, kterou nelze vnímat jinak než skrze totální nelogičtnost povrchové zápletky, protože veškeré předchozí narážky na potenciální přesah zničehonic nejsou nic než arbitrární výplň. Že se nekoná očekávaná metafora mezigeneračního rozpadu osobnosti, mateřství a manifestace potlačených traumat, s tím jsem schopná se vypořádat. Že ve výsledku nevzniklo nic než obehraná wanovská duchařina, pouze bez lekaček (tak asi díky za malé radosti, no), to už mě ovšem poněkud míchá. (20.07.2018)

Komentář k Děsivému dědictví bych zahájil připomínkou jedné hororové série a jednoho velmi slavného hororového snímku. Víte, co bylo na celé sérii Hellraiser nejpůsobivější? Žádné stvůry z pekel, řev obětí a krvavé cákance. Nejpůsobivější byla scéna, kde neznámý muž vejde do bazaru, upřeně se podívá na prodavače, který jeho pohled opětuje a suše se zeptá: "Co chcete?" - "Kostku." - "Je vaše. Vždycky byla vaše." Divák neví, kam ho scénárista a režisér kormidluje, ale z konstrukce scény chápe, že se setkal s něčím osudovým a krajně znepokojivým. Slavné Osvícení neukazuje v každé druhé scéně bubáky, ale kreativně a chytře buduje atmosféru a postupně znejisťuje nejen své hrdiny, ale i diváka a dá jim poznat, kde začínají hranice propukajícího šílenství a setkání s iracionálním zlem. Režisér zkrátka dobře ví, že se bojíme nejvíc toho, co nevidíme a neznáme... Z jediného snímku nedokážu poznat, jestli je Ari Aster režisér, na kterého se bude chodit jen kvůli jeho jménu, ale už z našeho prvního setkání vím, že je zručný řemeslník a v rámci žánru představuje po režijní stránce jednoznačně nadprůměr. Horší to je s jeho rolí scénáristy. Tím, co upoutalo na jeho titulu pozornost, jsou v zásadě dvě věci. Za prvé, na rozdíl od žánrového průměru, který - přiznejme si - stojí celkem nízko, si dává Aster na čas s expozicí. Po dlouhou dobu šetří lekačkami i bubáky a návštěvník kinosálu má pocit, že sleduje psychologický horor o rodině rozkládané odcizením, pocitem viny, zahořklostí a stále větší nenávistí. Pro běžného fanouška žánru bude Děsivé dědictví pomalé a relativně komorní. Dokonce i ten duchařský motiv, který se zhruba po třetině snímku objeví, máte tendenci nějakou dobu považovat za něco, co má mást diváka, a nepřikládáte tomu zásadní význam. V poslední třetině bohužel autor sejde na známou, nesčíselněkrát prošlapanou cestičku duchařského hororu se satanistickým motivem. Škoda, ta psychologická a mysteriózní rovina, která pracovala s neznámem, byla pro mě mnohem zajímavější a vyústění považuju spíš za zlomyslný podraz ze strany Ari Astera. Z hlediska logiky vystavění příběhu se závěrečná část bohužel s tou předchozí poněkud nešťastně tluče a jako divák s ní nejsem příliš spokojený. Buď na mě rejžo vyrukuj s něčím atmosférickým, co si vystačí s přesnými zásahy na mé emoce a psychiku a neprozrazuje mi vlastně vůbec nic o tom, co je podstatou neznámého zla, nebo mi představ komplexní fungující mytologii světa, do kterého mě chceš pozvat. Tím druhým je zdařilé obsazení, kdy především Toni Collette a Milly Shapiro představují pro snímek opravdový poklad a dalo se s nimi pracovat ještě mnohem intenzivněji. Podobně dokonale funguje hudební stránka filmu, která vyvolává tíseň a vzrůstající pocit deprese a zmaru. Právě oni jsou důvodem, proč se nakonec přikláním ke čtvrté hvězdičce. Celkový dojem: 70 %. (22.07.2018)

Napriek tomu, že sa Hereditary bezpochyby zaradí medzi najlepšie tohtoročné horory, by som pár vecí vytkol. Rozbeh bol na môj vkus až príliš pomalý, drsnejšie momenty striedali tie slabšie a nejakú dobu mi trvalo, kým som tomu prišiel na chuť. Taktiež herecký výkon matky v závere sa mi zdal prehnaný a hysterický, až ma to trochu iritovalo. Ale všetko ostatné je bomba. Nádherná atmosféra! Divák spočiatku nemá ani potuchy, o čo tam vlastne pôjde, no čím viac sa odkrývajú karty, tým je to väčšie psycho. Prirovnanie k Mother je tentokrát na mieste (avšak psychický tlak na diváka bol omnoho väčší). A to som si myslel, že v duchárskom žánri sa už nedá vymyslieť nič zaujímavé. Teda najmä keď sa jedná o hrátky so seansami. Rozuzlenie silné (i keď sánka mi nepadla) a to decko bolo už na pohľad tak odporné, že sa do hororu výborne hodilo. Po sérii sračiek v posledných dvoch mesiacoch môžem niečomu konečne zatlieskať. (22.06.2018)