Děsivé dědictví

Neopodstatněně dlouhé a Toni Collette (pravda, herecky nevděčnou) ústřední roli hysterky nedává. Tolik k záporům přes které nejede vlak. Pak je tu ještě výtka s ohledem na závěrečnou zběsilou dvacetiminutovku, která sklouzává do doslovného pokleslého guilty plesure módu. A byť si jí lze náležitě užít, to zase ne že, tak je v tak příkrém rozporu s pozvolně budovanou plíživou atmosférou plnou náznaků, že to dohromady neštymuje. A to tak, že vůbec. Což je škoda o to větší, že jinak jde o veskrze zdařilou záležitost pro žánrového diváka hledajícího „trochu něco jiného, ale přesto v jádru dobře známého“. (24.07.2018)

Tyhle pomalé sranděry se docela často dokážou tvářit, že jsou chytřejší než ve skutečnosti jsou. Sledovat Toni Collette jak v tmavé místnosti pomalu staví své modely, to v sobě nějakou atmosféru má samo o sobě. Je to snad pohled do nitra? Vyrovnává se s posledními dny? Blázní? Tyhle otázky létají ve vzduchu a ve filmu se toho až tak moc nestane. Tvůrci to nechávají na postavách. Nuda. Ale vlastně, občas tam něco je. Něco co docela funguje. Nehoda. Model nehody. Minimálně to zapůsobí. A pak posledních pár minut. Ty jsou tu občas nazývány masakrem, i když o žádný masakr se nejedná. Ten závěr je ale protipól. Dneska v podstatě máme artové horory, které jsou plíživé. Nebo se jim tak alespoň říká. Jsou pomalé a většinou si nabubřele hrají na velká niterná dramata. A pak horory, kde matky chodí po stropě a mlátí do něj hlavou. Nebo se sekají a divně hýbají rukama. Hereditary obě tyhle sračky spojuje do jednoho filmu. A to je vlastně docela originální. Jinak i při plném uvědomění co vlastně sleduji jsem tomu taky skočil na špek. Pár scén mě bavilo. (17.05.2019)

Pár klišé postavených na hlavu, pár dalších naopak potvrzených v maximálně nepříjemné formě. Excelentní herecká sestava, která je tak dlouho nenápadná, až je v klíčových chvílích děsivě přesná. Co mi ale z hlavy nevymizí nikdy, jsou ona tichá leknutí, kdy zvukař nepotřebuje prásknout dveřmi a skladatel přeskřípnout tři struny na houslích. Jen se ve správný moment objeví ten správný objekt, obrys nebo hadr a já okamžitě sedím v křeči a přemýšlím, jestli textil neutrpěl škodu. Dějově sice Aster neobjevuje nic nového, ale ta cesta plná náznaků a stop, které jsou po zhlédnutí úplně jasné, má v sobě něco jedinečného a atmosféra života mezi domečky pro panenky přetavená v pocit přítomnosti v jednom z nich je jedním z těch tvůrčích nápadů za milion, které přijdou jednou za kariéru. Pro mě je Hereditary neopakovatelné jak vzácnou shodou nápadu a realizace, tak tím, že mě k jeho porci šponovaného napětí už nikdo nedotáhne ani párem volů. (28.06.2021)

Jako jóó, atmosféru novodobé horůrky vytvářet umí a Aster ji tu zdatně buduje po dlouhou část stopáže. Jenže většině novodobých hororů zoufale, ale zoufale, chybí uspokojivý závěr a rozuzlení. Po "milostném vzplanutí" Gabriela Byrna šlo všecko do kopru. Dovolte mi ryze subjektivní áchnutí: ááááááchjo. Na konci filmu jsem se přistihl, jak v duchu na tvůrce nebývale zvýšeným tónem s lehkým podkresem nazlobení křičím: Jděte už s tím peklem doprd***le! Měl jsem sto chutí omlátit jim hlavu o stožár. Filmu má dát závěr smysl, tady to nedopadlo a všechny žánrové propriety, pomůcky, postupy, taháky a atmosféra skončily v čudu. A to měl film tvář Milly Shapiro, která je sama o sobě děsivější než Pokémon, pardon nějakej Paimon nebo co to je za odchovance ústavu Peklíčko - sanatorium pro eané lidi, Podzemí 666, Zeměkoule. (16.06.2019)

║Rozpočet $10miliónov║Tržby USA $44,069,456║Tržby Celosvetovo $81,301,558▐ Tržby za predaj Blu-ray v USA $2,618,650║ Tržby za predaj DVD v USA $1,907,018 ║ Komorne pojatý horor, ktorý si ide svojím tempom a nenútene sa dostáva pod kožu. Malá Charlie je už sama o sebe dosť slušné psycho. Miestami slušná depka, či dusná atmosféra. Trošku sa s tým ešte vyhrať a mohla to byť aj kultová delikatesa ale v dnešnej dobe aj tak dosť dobrá práca. /75%/ (15.11.2018)