Není tomu dávno, co jsem měl možnost zhlédnout poslední Leighův film Another Year. Přes všechnu „plochost a povrchnost“ zde žijících postav jsem měl za to, že autor zde přeci jen zobrazil život takový „jaký je“. Po zážitku s Bleak Moments jsem o tom o to více přesvědčen, neboť jeho raný film je možná ještě několikrát děsivější. Děsivější o to, že „život“ je zde zcela nahrazen „smrtí“, i když Leigh velmi umně stírá mezi těmito slovy veškeré možné rozdíly. Ano, možná ona klišovitá „smrt v přímém přenosu“, ona smrt až strašidelně naturalistická, v momentech natolik běžných a každodenních až z toho běhá mráz po zádech. Leigh nestraší, nepřehání, nepřikrášluje. Jeho ryze popisný, antinarativní přístup naopak činí z jeho filmů díla zcela jiného formátu, pro mnohé možná velmi obtížně stravitelné. A ani k tomu nepotřebuje fyzické násilí, jako jeden jeho rakouský kolega.(20.5.2012)