Voyage à Yoshino
Režie:
Naomi KawaseScénář:
Naomi KawaseHrají:
Juliette Binoche, Masatoši Nagase, Takanori Iwata, Minami, Mirai Morijama, Mari Nacuki, Min TanakaObsahy(1)
Francouzská novinářka Jeanne (Juliette Binocheová) se vydává do Japonska hledat vzácnou léčivou rostlinu zvanou Vize. Legenda praví, že se objevuje pouze jednou za 997 let, a to za velmi zvláštních podmínek. Cestou potká lesního správce Toma, který ji na její výpravě doprovodí a pomůže jí oživit minulost. Právě v tomto jošinském lese, kde se nyní snaží najít Vizi, před dvaceti lety prožila svou první opravdovou lásku. Navzdory jejich jazykové a kulturní bariéře k sobě Tomo a Jeanne přilnou těsným poutem, které jim pomůže překonat vzájemné odlišnosti a umožní každému z nich dospět k novému a hlubokému poznání. (Cinemax)
(více)Videa (2)
Recenze (6)
Francúzska reportérka prichádza do japonských lesov objaviť tajomnú rastlinu Vízia. Rastlina, ktorrá je v skutočnosti hubou, vraj lieči bolesti a žiale, ničí i rodí zároveň. Zjavuje sa raz za tisícročie. Spomalené tempe plynutia príbehu hľadania huby oživujú hlbokomyseľné múdra Juliette Binochetovej. Obsahujú také perly ducha a duchovné výšky, až som mal pocit, že sledujem intelektuálnu paródiu na ezoterické batikované bytosti utiekajúce sa liečiť traumy minulosti do lesa. Preduchovnená jemnosť a subtílnosť režisérkiných diel ma tentoraz dokonale minula. Vízia ostala osobne neobjavená. Tak snáď nabudúce. Za 997 rokov. ()
Umelecky bytovy romanticky pribeh.Mysticke zvasty o cyklech zivota a pseudoenvironmentaliste mohou nektere divaky odradit. Je tu atmosfera spiritualizovane sentimentality. ()
Predchádzajúce tri filmy Naomi Kawase považujem za vrchol súčasného japonského filmu. Naomi je osobitá režisérka, ktorej ranná tvorba mi nič nehovorí a ktorej posledné filmy vo mne silno rezonujú. Vision je vizuálne meditatívny film. Masatoši Nagase je utrápený muž schovávajúci sa v tajomnom lese, kde je jeho najlepšou kamoškou okrem psa, miestna šamanka. Príchod Juliette Binoche( tá ženská vie hrať v každom jazyku) vnesie do jeho všedných dní trochu mysticizmu, lebo neprišla na Japonský vidiek hľadať nič iné, ako mýtickú rastlinu, ktorá lieči smútok a bolesť. Kawase si pohráva s prvkami magického realizmu, ktorý sa jej podarí naplniť vo finále. Vizuálne medituje nad životom a smrťou. Nad znovuzrodením a láskou. Všetky tieto aspekty sú formálnou stránkou podporené a fungujú ako balzam na dušu. Pozerať sa na tento film je skrátka rovnako silné, ako keď si prvý krát pozriete Hero od Zhang Yimoua. Pričom sa film snaží byť veľmi dlhý čas ukotvený v realite. Funguje tam úplne všetko až na jednu vec. A tá mi zabránila dať plný počet. Tou je snaha o prepojenie všetkých postáv a udalostí skrz jednu tragédiu. To, že na konci zistíme, že všetci majú niečo spoločné - hoci to podporuje motív znovuzrodenia a nevyhnutnosti - mi príde v rámci tej podmanivej krásky, ktorou som sa nechal v prvej polovici unášať, ako prísne upozornenie, že si mám dávať pozor, lebo hlavný príbeh je možno komplikovanejší, než sa môže na začiatku zdať. Pritom sa nejedná o žiadny premyslený scenáristický wtf moment. Ale skôr o niečo, čo chcelo samotnému príbehu dodať na komplikovanosti - lebo lineárnosť sa k tomu asi úplne nehodila. Osobne si ale myslím, že film niečo takéto nepotreboval. Zmena atmosféry - ktorá začína príchodom mladého muža, mi narušila kopec vecí, ktoré som si dovtedy užíval. Po druhom pozretí pôsobí druhá polovica filmu veľmi nekonzistentne. Narúšala mi lyrickosť prvej časti. Alebo jej tu bolo odrazu až veľa. Mám pocit že u Kawase je menej dakedy viac. ()
Tento hluboký lesní film mě zasáhl především mnohostí pohledů, jimiž provádí nekonečnem pralesních tváří, které se mění, jak dobře vím, s každým mrknutím oka, s každým zaposloucháním se do toho či onoho hlasu, s nádechem i vydechnutím. Režisérčina schopnost tuto pestrost hledisek integrovat do plynulého a významotvorného plutí je neobyčejná – a tím víc mě šokovalo svéúčelné zastřelení jelena v polovině snímku, které dosavadní jemnou narativní stavbu zcela rozbořilo a mně zbylo již jen sbírat střepy… Je to pro mě nepochopitelné tím spíš, že práce s náznakem a sugescí je této tvůrkyni vlastní, jak o tom svědčí i samo balancování snímku mezi hraným filmem a esejem (v esejistické poloze toto dílo rezonuje s jejími dokumentárními pracemi věnovanými mateřství a „domorodectví“), a byla by si s ním jistě vystačila, aniž by ten život musel vyhasnout. Chápu, že se Kawase tímto prvkem zřejmě snažila expresivněji vyjádřit krajnost situace – ve zvoleném filmovém jazyce, v němž krajinné záběry nevytvářejí jen prostředí, ale samy (za sebe) se vyslovují a zakládají bohatou polyfonii (s níž souvisí i citlivá zvuková stylizace snímku); přesto takový extrémní zásah nemohu přijmout a nepokládám ho za ospravedlnitelný. Nebýt tohoto momentu, neměl bych snad k filmu jedinou výhradu: symbolistní vyprávění, pronikavě nahlížející do tajů lidské osobnosti i vztahů poutajících člověka k stvoření, je přirozené a živé a poskytuje každému – vlastní – vizi – nenásilně a spontánně; herci hrají skvěle a dokáží své postavy maximálně otevřít a nádherné taneční pasáže skvěle souzní s prostředím a dokonale vyjadřují onen nekonečný tep přírody. ()
Reklama