Haškovy povídky ze starého mocnářství

Všechny povídky jsou dokonalé. Herci jsou zde zvoleni výtečně, s vybranou pečlivostí. Povídky zde karikují (nejen monarchistickou) společnost, ve které se všichni poznáme. Dle mého názoru nejlepší povídka byla hned ta úvodní - aneb jak pan šlechtic vařil polívku pro chudé děti. Věta "ja sam tej chudej cholota ufaším!" neměla chybu. (22.01.2012)

Zpracováním nebo dějem žádná povídka vyloženě nevyniká, všechny čtyři jsou v tomto ohledu příjemně vyvážené. Třetí příběh se ovšem chlubí skvělým hereckým obsazením (jakmile Jaroslav Marvan a Zdeňka Baldová hrají manželskou dvojici, je to sázka na jistotu, no a k nim si ještě přidejte další neodolatelnou tragikomickou figurku Ladislava Peška) a ze čtvrtého přímo trčí výborný výkon úžasného Emana Fialy. Hašek by měl radost. (01.10.2017)

Patrně nemá širší smysl polemizovat o Haškově literární nadproduktivitě, která se musela logicky odrazit i na kvalitě často improvizovaných a svým způsobem náhodně sesmolených textů, jimiž si zajišťoval existenční status. Na druhé straně je nutné přiznat Haškovým povídkám charakteristický rukopis, utvářený znechucujícím stanoviskem k rakousko-uherské monarchii, výborně karikující mentalitu měšťanské společnosti přelomu devatenáctého a dvacátého století, jejíž banalitní a pletichářské tendence okupují v nemalém měřítku i současnost. Jak jinak si lze vysvětlit nadčasovou aktuálnost příhody nazvané Schůze obecního zastupitelstva v Mejdlovarech, kde o pomyslném výběrovém řízení na místo venkovského policajta rozhodují úplatky, pokoutní intriky a vzájemné vlichocování, podobně jako se v povídce Polévka pro chudé děti pokouší degenerovaný šlechtic velkodušně vyhovět dobročinnému účelu, aniž by si uvědomoval směšnost celé, fiaskem zakončené situace. Nepominutelným a v rámci hrané tvorby padesátých let poměrně zásadním faktorem zůstává celková absence tzv. povídkových filmů, jejichž trend se v Československu v protikladu se světovou kinematografií začal objevovat až v poválečném období (prvním filmem tohoto typu byly Fričovy Čapkovy povídky). Samozřejmě, realizaci byla věnována nemalá pozornost vládnoucích špiček, které usilovaly o plnohodnotné naplnění Haškova úmrtního jubilea, ovšem o celkové absurdnosti nejlépe svědčí původní (a vzápětí jednohlasně odmítnutý) pracovní název Býval svět jako květ (v německy mluvících zemích byl film promítán pod názvem Gute Alte Zeiten / Staré dobré časy). Naprostého maxima dosáhly výkony plejády vynikajících hereckých osobností, kteří se v rámci svých miniaturních drobnokreseb vyšplhaly až na pomyslný herecký Olymp. Výborně odstíněné tu jsou jednotlivé typy klasického herectví; Smolíkův portrét dětinského knížepána nebo Fialova vězeňská kreace uzavírají mohutnou pyramidu, podpíranou zčásti Peškem, Marvanem, Vojtou, Pivcem, Plachým, Záhorským, Filipovským, Baldovou, Šejbalovou a dalšími. Připočteme-li k již jmenovaným veličinám jistě nemalý umělecký vklad tehdy mladého Oldřicha Lipského, vzhlíží k nám důstojný a dnes stěží překonatelný pomník Haškova génia, směřovaný svým nesmlouvavým satirickým tónem nejen k odkazu minulosti, ale především k úsvitu budoucnosti. (09.10.2010)

Nemyslím si, že - na rozdíl od mnohých zapisovatelů - se tímto filmem udělala Haškovi dobrá služba. (Pár knih s Haškovými povídkami trvale k dispozici v kadiboudě na zahradě mi dělá mnohem větší potěšení.) Dobré obrazy se u Haška zjevují ze slov, nikoli z rozmáchlých gest, křiku, komolení slov (myslím si, že žádný kníže nemluvil tak debilně...) a podobně. Také podezírám dobu, že Haška zneužila pro své agitační záměry, jak tomu bylo u skro všech filmů této doby (dementě satirické útoky na aristokracii, buržoázní zastupitelské orgány, chuligány, kněží, patriarchální rodinu atd.). Stejně tak režim výběru povídek se řídil spíš prospěchem než kvalitou. Ale co, klidně se smějte, jen je třeba vědět s kým a proti komu. Pozn.: Na ukázku Haškov a (jemného) vtipu: "Potil jsem se a najednou udělalo se mně tak špatně, že nevěda, co činím, vyběhl jsem beze slova z jídelny, div nevyrazil dveře kuchyně, a hnal se zoufale na pavlač, kde našli mne skloněného přes zábradlí, ne jako hosta, ale jako člověka z rodiny, který chová se zcela nenuceně. Na hosta to bylo příliš hrozné, co jsem si dovolil... A dole na dvoře dva vepříci dívali se na mne okem vděčným a na ně pomalu mezi jinými padl i zlatý vlas roztomilé Markéty." (Trampoty pana Tenkráta, 1912) (17.02.2019)

Jedna z komedií, které se neokoukají. Zvlášť ta první povídka o knížeti pánovi (koho pak mi ten kníže připomíná), jak vařil chudým dětem polifku. Smolík je nepřekonatelný a Vojta mi skvěle přizvukoval.Druhá povídka má hlavně výbornou pointu, třebaže čtenáři Haška znají volbu obecního strážníka v Mejdlovarech velmi dobře. Opět skvělí Pivec, Plachý a Řepa. Klasická povídka o panu Tenkrátovi, který musel jako úplatek za své povýšení vzít si zbouchnutou dceru pana šéfa, už tolik nevyzněla. Konečně Eman Fiala jako ministrant a Filipovský jako vězeňský kněz, který chtěl taky stávkovat... Taková drobnost - v té povídce z Mydlovar se mi líbilo, jak se tučný jemnostpán rád sytil... Však na církev měl Hašek taky spadeno. Co by napsal k dnešku, to by mu nikdo neuveřejnil... (18.04.2016)