Neobyčejné životy - Série 3 (2011) (série)
Obsahy(1)
Portrét oblíbeného komika filmového plátna, jedné z ikon pražského Činoherního klubu 60. let, herce nenapodobitelného temperamentu a nezaměnitelné jevištní existence, ale rovněž autora divadelních her a bývalého disidenta a signatáře Charty 77, natočil v roce 2010 s Pavlem Landovským režisér Jiří Strach... Pavel Landovský (*11. 9. 1936 – †10. 10. 2014) se po maturitě na strojní průmyslovce několikrát marně pokoušel dostat na studium herectví na DAMU. Prošel jako statista divadelními scénami v Šumperku, Klatovech a Pardubicích. Nakonec na 10 let zakotvil v pražském Činoherním klubu, kde působil rovněž jako příležitostný dramatik (hry Hodinový hoteliér či Chudobinec aneb případ vesnického policajta). Po podpisu Charty 77 odešel do emigrace do Rakouska, kde se stal herce Burgtheateru. Od roku 1989 ovšem opět hrál i doma v ČR. V roce 1990 se rovněž vrátil na prkna svého rodného divadla – do Činoherního klubu – kde nezapomenutelným způsobem ztvárnil sládka ve hře Václava Havla Audience. Na filmovém plátně zazářil již v šedesátých a počátkem sedmdesátých let (např. ve snímcích Ostře sledované vlaky, Markéta Lazarová, Utrpení mladého Boháčka, Svatba jako řemen, Adelheid, Slaměný klobouk atd.) Po návratu z emigrace se opět zapojil do tvorby svým nezapomenutelným majorem Terazkym v komedii Černí baroni. V poslední době se pak objevil mj. ve snímcích Cesta pustým lesem, Nejasná zpráva o konci světa, Amerika, Kousek nebe, Vratné lahve, Chyťte doktora či Stínu neutečeš. Významný a velice svérázný, osobitý a svobodomyslný herec se v průběhu let propracoval mezi nejoriginálnější i nejuznávanější české herce. (Česká televize)
(více)Recenze (2)
Lanďák byl rovnej chlap a takových lidí moc nebylo, na prstech jedné ruky by se dali spočítat. Je to takový symbol Charty 77 a bojovník proti komunismu, něco jako Vlasta Chramostová v zastoupení ženského pohlaví. V tomto dokumentu bez příkras, od srdce a bez nějakých vytáček mluví jak se protloukal po divadlech, jak ho komouši neměli rádi a vlastně až do jeho smrti jim byl trnem v patě. Vzpomíná na režiséry se kterými spolupracoval a musím říct, že jsem smíchy brečel, když ty historky vyprávěl. Musím zmínit aspoň pár osobností, které už nikdy nikdo nenahradí. V úplných začátcích, když začínal hrát divadlo, tak v představení Vojnarka hrál Toníka, který se na konci zastřelí. Režisér Karel Třebický mu řekl, že jak padne, tak mu musí zůstat oči otevřené. Tak se hraje, padne výstřel, Lanďák jde k zemi, má oči otevřený a nad sebou v provazišti vidí hasiče, "jak tam zezadu bral uklízečku" a tak se začal smát, za což byl potom potrestán pokutou :D. Další vzpomínka je na Jiřího Krejčíka, kterej při natáčení Svatby jako řemen povídá Landovskýmu, aby "ten dort nežral hned, ale jen tak přižíral" a ve filmu to má fakt super efekt. Další historka je na mého milovaného Františka Vláčila. Když se natáčela Marketa Lazarová, tak Vláčil řval, že herci, kteří hrají mrtvoly, tak se na nich rozpouští sníh a to je špatně! Musej být opravdu mrtví! Tak asistent Pepa Krameš mu odpověděl : "To je mám pozabíjet?" A tak musel chodit po kraji a podplácet hrobníky, aby sehnal skutečné čerstvé mrtvoly a pak byl Frantík spokojen, sníh na nich netál a ve filmu jsou tak opravdoví nebožtíci. Takový byl mistr Vláčil filmař a detailista! Nikdo mu nikdy nebude sahat ani po kotníky. Když Pavel Juráček chystal natáčení Případu pro začínajícího kata, tak ve Viole viděl zlitýho Landovskýho a říká svýmu asistentovi Knapovi, že "je škoda, že ten Landovský, co tady s váma vychlastává není herec", že by ho ihned obsadil. A ten asistent se směje a povídá mu, že Lanďák je ve dvou angažmá. A Juráček na to : "Jak je to možný, dyť je tady každej den nalitej jak hovado, jak může vůbec stíhat hraní?" " No on má motorku" :D. Reginu Rázlovou ve filmu Utrpení mladého Boháčka Landovský učil, jak má hrát opilou, že stačí, aby zvedla palce u nohou v botách a pak tak chodila :D. A tohle je jen slabej výčet těch srdečných a jedinečných historek, které Pavel Landovský sype z rukávu jednu za druhou. Kdo má tohoto temperamentního herce rád, doporučuji knihu Lanďák z roku 2010, která mimo jiné obsahuje i vlastnoručně napsané divadelní hry a Landovského tak představuje i jako vynikajícího dramatika. Ta kniha je odkazem tehdejší doby a doporučoval bych ji také každému, kdy by v dnešní době chtěl znovu volit tu odpornou komunistickou lůzu. Lanďák byl u mě frajer, kterému nebylo rovno a tahle epizoda z Neobyčejných životů patří k těm nejlepším!! ()
Svérazný herec, křehká duše a upřímný chlápek... ()