Šťastný Lazzaro

Všichni by asi chtěli znát šťastného Lazzara, ale nikdo by jím nechtěl být. Postava z minulosti, čistá, prostá, laskavá s naprostou samozřejmostí. Já brala i pomalé tempo filmu, výkony herců, kteří svou upřímností působili jako neherci, podivné soužití lidí na venkově jakoby vypadlém z jiné doby, ale když nastal mystický zlom, tak už se pro mě film stal příliš artovým a festivalovým. Příliš dlouhý na málo děje a epizody, ze kterých se skládal, začaly najednou působit příliš nesourodě. SHRNUTÍ: Když se toužíš vrátit tam, odkud jsi sám utíkal. (16.04.2019)

Podobenství, které jde především svým náboženským nádechem mimo mě. Takže nepopírám, že mi zřejmě nějaký ten význam unikl, což by nakonec nemělo příliš vadit. Jeho první polovina celý příběh výborně rozehrává, má zajímavé postavy které svými myšlenkami nad ním nutí více přemýšlet. Celá je navíc natočená na film, což ji na atmosféře ještě přidává. Na film je natočená i polovina druhá a je to vlastně vzhledem k jejímu významu škoda, přeci jen je to jiný film, takže změna by prospěla. Každopádně nemůžu říct, že by druhá polovina tu první úplně pošlapala, pokračuje se, jen už ne tak silně. Hold, tam kde jsem čekal vzdor přišel pád a přílišné zaměření na "poselství". 60% (31.03.2021)

„Nemáš strach?“ - „Z čeho?“ - „Z toho, že jim lžeš, a že to zjistí.“ - „Lidé jsou jako zvířata. Dáš jim svobodu, a uvědomí si, že nejsou pány svých osudů. Odsoudíš je k utrpení. Teď sice strádají, ale nevědí o tom.“ Do hledáčku se mi snímek dostal hlavně kvůli Albě Rohrwacher, od jejíž sestry-režisérky jsem ovšem dosud nic neviděl, čehož zpětně i trochu lituju, neb má očekávání ohledně Šťastného Lazzara byla jinde. Film má své vnitřní kouzlo, které mě nutilo se zájmem sledovat zdánlivě obyčejné dění kolem „čisté duše“ Lazzara, navíc se děj jeví jako docela nevyzpytatelný, což platí po celou jeho dobu. Ovšem to kouzlo se pro mě osobně začalo pomalu vytrácet od chvíle „zvratu“ (cca po hodině). Sice se pak otevřely dveře divákovým vlastním interpretacím, ale pokud publiku nic neříká např. František z Assisi (a jeho různé obdoby), u některých věcí bude nejspíš tápat (např. ohledně jeho vztahu ke zvířatům a hlavně vlkovi), já navíc bojoval i s tím nedůvěryhodným časovým posunem u ostatních postav. Trochu zklamání, celkově hodnotím lepšími 3*. (10.11.2019)

Neo-neorealizmus so štipkou mystiky a nejakých tých súčasných sociálnych problémov Európy. Taliansky Forrest Gump nemá to šťastie, že by sa stretával s prezidentmi krajín alebo hral stolný tenis v Číne, napriek tomu je, ako aj názov napovedá, šťastný. Diváka tak primeje popremýšľať nad podstatou šťastia, čo samozrejme nie je nič nové, ale vždy to poteší, najmä v takto originálne poňatej sociálnej dráme. Film sa skladá z dvoch rozdielnych polovíc a platí, že je najlepšie si vopred nič o zásadnom zvrate v polovici nezisťovať, mohlo by vám to zásadne znížiť zážitok tak, ako ho pre nás načasovala a naplánovala Alice Rohrwacher. Ako bonus tu máme Sergia Lópeza v netradičnej úlohe, je to skutočne všestranný herec. (12.05.2020)

Filmové podobenství o tom, jak prostý lid vykořisťoval nejdříve feudalismus a teď v podstatě to samé dělá i kapitalismus, jen dřív byli lidé alespoň propojeni s přírodou vnímajíce čas skrze cyklické střídání ročních období a nyní jsou zavřeni do špinavých smradlavých měst. Tím vším prochází ústřední postava prosťáček boží, který nestárne, nejí a nekadí... Film mne bavil ve své první polovině, zhruba do příletu policie, celkem originální realistické sociální drama, když se pak překlopil do alegorické části a žezlo převzal magický realismus, začal jsem se trochu nudit. Škoda, že autorka měla potřebu být tak hyperumělecká... (11.04.2019)