Cesta dlouhého dne do noci
Long Day's Journey into Night
VOD (1)
Obsahy(1)
Dávné rodinné strasti, psané vlastními slzami a krví. Události jediného srpnového dne vyústí v úplný rozklad jedné zdánlivě dokonalé rodiny... Čtyřnásobný nositel Pulitzerovy ceny a nositel Nobelovy ceny za literaturu Eugene O’Neill (1888–1953) bývá považován za otce amerického moderního dramatu. Ve své tvorbě nejčastěji reflektoval v různých variacích téma rozkladu rodinných vztahů a hodnot s tragickým vyústěním. V celém jeho díle také můžeme zaznamenat autobiografické prvky, které odrážely jeho komplikovaný osobní život. O’Neillovo dílo se definitivně završilo až po jeho smrti, kdy byly publikovány jeho poslední hry. Tou nejosobnější a nejvýznamnější byla Cesta dlouhým dnem do noci. Autor během svého života dlouho bránil jejímu uvedení, protože v ní kromě sebe nelítostně vypodobnil vlastní rodiče a bratra. Jak sám uvedl, jednalo se o drama psané slzami a krví. V psychologickém dramatu sice pozměnil jména hlavních postav, ale základní předobrazy postav – matka závislá na morfinu, zahořklý lakomý otec i výbušný bratr a jeho alkoholismus odpovídaly skutečnosti. Nekompromisní umělecká výpověď o vlastní rodině představuje dodnes jedno z vrcholných děl autobiografického žánru... Ačkoliv si Eugene O’Neill přál, aby byla hra publikována až čtvrt století po jeho smrti, dočkala se uvedení již v roce 1956 na divadelních prknech ve Stockholmu a následně na Broadwayi. Náročnou látku zfilmoval o šest let později hollywoodský klasik Sidney Lumet. Jako matka závislá na morfinu ve filmu zazářila hvězdná Katharine Hepburnová, která byla za svůj výkon po zásluze nominována na Oscara. Děj je zhuštěn do jediného srpnového dne v roce 1912 a odehrává se na letním rodinném sídle, kde tráví závěr léta manželé Tyroneovi se svými dvěma dospělými syny. Zdánlivá dovolenková idyla se rozplyne během jediného odpoledne a vyústí v úplný rozklad celé rodiny. Všichni čtyři se snaží o vzájemné pochopení, jenže se jen čím dál víc utápí v dávných křivdách, výčitkách a hádkách. Nadcházející soumrak a padající mlha značí osud celé rodiny, pro niž osobní sebedestrukce představuje jedinou možnou úlevu. (Česká televize)
(více)Recenze (24)
Zručně napsané komorní konverzační drama by mnohem líp jistě působilo v takto sevřeném tvaru na jevišti, než převedené na filmové plátno. Démoni všech členů jedné rodiny se až na kost postupně obnažují během jediného dne, přičemž ani tříhodinový formát snímku nestačí na to, aby překonal zkratkovitost neustálých citových proměn, která snižuje chtě nechtě jejich uvěřitelnost. Zejména přehnaná teatrálnost Katharine Hepburnové, která by na divadle působila asi strhujícím dojmem, je pro filmový tvar už stěží únosná. V době vzniku filmu to možná bylo žádoucí, ale dnešnímu estetickému filmovému vkusu už to neodpovídá a působí to rušivě. ()
Jediné, co mám chuť tomu vytknout, je délka. Jinak je to po všech stránkách ukázka vrcholného filmového umění. Scénář je prakticky totožný s divadelní hrou, režisér si vystačí s jedním prostředím, herci jsou dokonalí. Prostými, někdy až banálními dialogy zvolna postupuje smutné vyprávění o promarněných životech. ()
Mohla být z ní úspěšná klaviristka a on mohl pokračovat v slibné kariéře divadelního herce. Nebýt možná pár okamžiků velké lásky či zamilovanosti, pro níž šlo obětovat vše. Jen nemylte se, nečeká vás tady žádný romantický příběh mladých lidí, nýbrž jeho depresivní vyústění po mnoha letech. On utápějící svůj žal v alkoholu, ona po zkušenosti s drogami. K tomuto bilancování se přidává stejně trpký osud jejich dvou synů... Eugene O'Neill se nezapře, hutně (a opět v kombinaci několikahodinové délky s malým časovým rozpětím děje) dokázal přenést svoje autentické zkušenosti z alkoholismu na papír pro divadelní prkna. Inscenace dle O'Neillových her se nesledují zrovna nejlépe a už vůbec ne s nejradostnějšími pocity, ale stejně jako v případě The Iceman Cometh z roku 1973, i zde to nakonec dokázaly vyvážit excelentní herecké výkony. Spočátku jsem trpěl zejména v přítomnosti pomatené matky (hodně nepříjemné dusno), abych si pak v druhé půlce plně užil charakterovou bouři v čistě pánské společnosti, balansující po nějakých těch sklenkách až na hraně drsné tragikomedie. To vše v průběhu jednoho pozdního večera na půdě jednoho uzavřeného domku! Sidney Lumet coby expert na kvalitní zfilmování divadelních her (Dvanáct rozhněvaných mužů) nemohl svým vkladem celou záležitost pokazit a dal vzniknout silnému dílu, které se mi však s takovou dávkou deprese přeci jen sledovalo dost obtížně na to, abych hodnotil plným počtem. 80% ()
Název filmu opravdu odpovídá skutečnosti - ten den se neskutečně vleče. Ze začátku to vypadá jako venkovská idylka podle Henryho Jamese, ale záhy se to začně ubírat tradičním "rodinným" směrem. Čili se to všechno poštěká, jeden druhému vyčte stoleté křivdy a úskoky, a všichni se snaží prosadit si svou. Jak taková blamáž může dopadnout. Mamka chytne migrénu a jde si dát svou medikaci a mužská část rodiny chytá slinu a bumbá co hrdlo ráčí. Ve filmu se nic moc neděje, stopáž je opravdu vražedná, divadelní prkna z toho koukají více než by bylo žádoucí, ale přesto na tom stejně něco je. Myslím, že to bude Katharine Hepburn, kterou prostě nejde jen tak vypnout, když začne hrát. ()
Působivé psychodrama o rodince, v níž má každý svůj velký problém. Její jednotliví členové se sice stýkají a komunikují spolu, ale tak nějak se neustále "míjejí". Celý děj je vtěsnán do jednoho jediného dne, to ale přesto bohatě stačí na vykreslení psychologie postav a nastínění jejich vzájemných vztahů. Napomáhají tomu i výborné herecké výkony známých hvězd. Jediné, co by se dalo filmu vytknout, je mírná rozvleklost děje, která je ale úměrná celkové délce filmu. ()
Galerie (15)
Photo © Embassy Pictures
Reklama