Režie:
Josef MachKamera:
Jan StallichHudba:
Jiří SrnkaHrají:
Josef Bek, Eva Klepáčová, Alena Vránová, František Smolík, Jaroslav Vojta, Bohuš Záhorský, Stanislav Neumann, František Filipovský, Josef Vinklář (více)Obsahy(1)
Princezna Dyšperanda a její služka Káča by se moc rády vdávaly, nemají ale za koho. Když se objeví jakýsi myslivecký mládenec a nabídne, že jim sežene ženichy za pouhý podpis vlastní krví, děvčata příliš neváhají. Jenomže ten vykutálený panáček byl ďábel a ony se mají smažit v pekle! Naštěstí je tu ještě vysloužilý voják Martin Kabát, který se nebojí ani čerta a nehodlá mu ty dvě nevinné duše nechat grátis... Nestárnoucí pohádku natočil v roce 1956 Josef Mach podle divadelní hry Jana Drdy, který s režisérem spolupracoval na scénáři filmu. Kostýmy i stylizované ateliérové dekorace nesou pečeť nezaměnitelného rukopisu svého autora – malíře a ilustrátora Josefa Lady. (TV Prima)
(více)Recenze (441)
Roztomilá čertovská pohádka, kde kromě třech hloupých čertů a vysloužilého vojáka (Josef BEK) absolutně dominuje Lucifer- pekelný pán - Vladimír RÁŽ. Tak si já představuji Lucifera od svých dětských let. Famózní představitel králů a ďáblů mě natolik zaujal, že jenom lze litovat, že jej režiséři nevyužili více do svých pohádek. Hodnotit - absolutní 5*. ()
K téhle pohádce jsem si hledala svou vlastní cestu poměrně dost dlouho, domnívám se, že dětskýma očima je těžko pochopitelná, aspoň tedy mně se jako dítěti vůbec nelíbila.. Dívám-li se dnes očima dospělého, už je to úplně jiná podívaná a o něčem jiném, neřeším kulisy, účesy a nepodstatné hlouposti, zajímá mě pozoruhodný příběh s plným pochopením toho, co nám tvůrci předložili.. No a úžasný herecký ansámbl mi výrazně pomohl, takže díky za možnost vidět znovu.. ()
Rok šestapadesátý byl takový podivný. Stalin byl už bohudík třetím rokem mrtev a mrtvola jeho nohsleda Gottwalda přes veškerou péči odborníků hnila a k hrůze černala v mauzoleu na Vítkově víc a víc. Sem tam byl někdo propuštěn na amnestii, většina politických vězňů a muži západního odboje dále hnili v kriminálech... V kinech běžely filmy o budování, jen těch oprátek za vlastizradu lehce ubylo... A do toho všeho vstupuje pohádka jak z jiného světa v malovaných jasně barevných (pro někoho ohyzdných) kulisách J. Lady, kdy i knoflíky kamizol na hercích jsou kreslené. Musím se přiznat, že já tuhle pohádku miluji. Herecké obsazení je hvězdné. Všemu kraluje ovšem Pepíček Bek coby vysloužilý voják. Moc se mi líbil i otec Školastikus, který odolával svodům ženské krásy. Ty dívky byly skvělý nápad! Americké Pinups té doby hadr a tu poslední slečnu bych si z fleku nakreslil na příď bombardéru! :-). Prostě tato pohádka se povedla. Asi v tom lze hledat (možná zbytečně) souvislosti s vývojem stále více bolševizované společnosti s výstupy proti církvi atd... ale kašlu na to. 4 karty. * * * * ()
Revoluční film udivující zázrakem Vinklářova rozdvojení – tolik k nejstaršímu dojmu z dětství. Nutno říci, že dojem z tohoto filmu ladovské virtuální reality se s každým dalším zhlédnutím zlepšuje. Musím také použít sousloví, o němž jsem myslel, že ho nikdy nepoužiji, totiž „herecký koncert“ všech zúčastněných. U mne zde hrají prim pánové Vojta, Smolík a mladý Vinklář, dostává mě Dišperanda Aleny Vránové, kteréžto princeznovské rozpětí (Krasomila - Dišperanda) je prostě kolosální. Kupodivu inteligentní a opravdu vtipná antiduchovní propagace podřadné manuální práce. Kupodivu, ani Martin Kabát coby personifikovaná apologie křupanství, dokonale obsazený soudruhem Bekem, jemuž hrdost na to, že neumí číst, sálá z očí, ani "správné děvče od rány" Káča, toužící po chudém chalupníkovi "vod Berouna", neubírají této selance o napravení zastaralých živlů na půvabu. Ostatně Kabátův smysl pro etiketu, jakož i vrcholné vyjádření dragounské etiky ("a to né, to sakra né!") budí sympatie, nehledě k setkání s tremendem, které „i Káču porazilo“. Pokud je mi známo, jedná se na příští půlstoletí o poslední filmovou pohádku, v níž jsou silným hráčem vedle mocností pekelných také mocnosti nebeské. A Peškova expresivní belzebubská kreace ("to je blaho... celej svět schramstnu do své tlamy") zůstává doposud nepřekonaným zpodobněním ďábla v jeho podstatě. Na tom nic nemění ani podařená "zápaďácká" stylizace jeho věrných, ani Vinklářova nonšalantní dišputace s otcem Scholastikem nebo rozprava o duši mezi Solfernem a Kabátem. Za pozornost stojí srovnání trojúrovňovosti ďáblů zde a v Čert ví proč: narozdíl od tamního modelu přímého vzestupu (viz můj komentář) zde máme po přechodu od nejnižší úrovně (hnojaři v Čertově mlýně) k té vyšší (stojící u trůnu) jakýsi zvrat v postavě samotného Belzebuba, zřetelně ztvárněného jako tupou hmyzí obludu, čiré zlo, totiž čirou rozšklebenou hltavost. Podotýkám, že není v jiné české filmové pohádce zpodobnění arcisatanáše, které by mohlo protikladným zjevům v těchto dvou filmech konkurovat (totiž pokud jde o otázku, co je ďábel; třeba Heřmánek ve S čerty nejsou žerty je jiný případ). Přetahování o úpisy v pekle pak zřetelně odkazuje k mnichovské katastrofě (přesněji řečeno ke zřízení Protektorátu coby jejího důsledku), což je trefné, leč za cenu zboření logiky děje. A propo, mocnosti nebeské: máme tu jen pokryteckého poustevníka, s nímž se dohaduje dětinsky přecitlivělý anděl. Ve finále se ale přece jen ukáže, kdo má poslední slovo. Příhlednout je třeba také k tomu, že jak anděl, tak sprostný laik, křupan Martin Kabát, se oproti Scholastikovi hlásí k pravé křesťanské zbožnosti – alespoň v ústřední věci (Kabát: „...to bych se musel ale strašlivě mejlit“ v konfrontaci s poustevníkovým římskokatholickým: „říkám-li to já, tak je to definitivní“). Z tohoto hlediska se pak Kabátem prosazené „pokáníčko podle mýho gusta“ jeví jako zajímavé slovo do pranice theologických disputací. Avšak pokud jde o to, co s hříšnými ženskými, je třeba dát za pravdu svatému poustevníkovi: „bodejť by ji rarach sám napích na nejšpičatější... tento...“ () (méně) (více)
Tak teraz neviem, či pre tvorcov bolo tým peklom manželstvo, alebo komunizmus. Návšteva v pekle je skutočne na hrane akceptovateľnosti roku 1956 a ešte že scenáristi neboli mučení na "legendárnych" päťdesiatkových súdoch. Skôr sa jedná o epizodické rozprávanie, ako o ucelený dramaturgický celok, takže film nemá patričný rozprávkový spád. Vizuálna stránka ukazuje, že skutočné nápady vznikajú pri veľmi stiesnených podmienkach a limitoch, ale veď načo natáčať skutočný les alebo skutočné peklo, keď si ich môžeme uspôsobiť podľa vlastnej predstavivosti a ukázať naše myslenie celému svetu? ()
Galerie (17)
Photo © Česká televize
Zajímavosti (20)
- V roce 1954 byla původní divadelní hra Jana Drdy upravena i do podoby rozhlasové hry, ve které se objevila řada známých herců, z nichž někteří si zahráli o dva roky později i ve filmové podobě. Dvojí zkušenost s titulem tak získali Stanislav Neumann (Omnimor), František Filipovský (Karborund), Jaroslav Vojta (Sarka Farka) a František Smolík (Školastykus). (Martrix)
- Alena Vránová (Dišperanda) měla obavy, aby s další rolí princezny nezapadla do škatulky. Proto odmítla připravenou dlouhou blond paruku a namísto toho poprosila o krátký světlý sestřih s ofinou. Spolu s tím si vymínila, že tentokrát roli ztvární spíše komediálně, čemuž tvůrci vyhověli. (Komiks)
- Alena Vránová (Dišperanda) vzpomínala, že při natáčení došlo k několika otravám v souvislosti s tím, že kulisy byly namalovány anilinovými barvami. (sator)
Reklama