• Vesecký
    ****

    Možná, že někteří diskutéři mají trochu pravdy, že ten film je poněkud rozvláčný a je málo bohatý na skutečný děj. Četl jsem knihu dřív, než jsem kdysi viděl film; ten je dosti věrnou kopií knihy. Ale přesto mu nelze upřít značnou dokumentární hodnotu. František Kožík si vždy dával záležet na tom, aby byl historicky dost přesný. Třebaže se samozřejmě u jednotlivých postav nedržel přesně historické skutečnosti, příběh o namalování Staroměstského orloje je tu vylíčen velmi dobře. Nebylo třeba rozvíjet nějaké další, pobočné příhody, stačilo jen krátké pozastavení u Mánesova mládí a jeho živočišný vztah ke své služce, vlastní příběh, a pak už jen závěr života, kdy vidíme Mánesa vracet se do míst, kde žije jeho první láska a zřejmě se tu neočekávaně setkává se svojí dospívající vnučkou. A k tomu připočtěme nejen slušnou práci s kamerou, ale především výkony herců, které dávají plné právo hodnotit film čtyřmi (slabšími) hvězdičkami.(5.2.2016)

  • klúčik
    ***

    Petr Kostka si zahral veľkú postavu. Josef Mánes bol významný český maliar. Film je celkom pekný a zaujme hlavne vyznavačov životopisných diel. 65%.(30.11.2010)

  • Kovaja
    ****

    Kostka alias Mánes supr film který Vás mile osloví(15.4.2009)

  • vypravěč
    ***

    Tento pokus o životopis Josefa Mánesa mě na jednu stranu zaujal svou pitoreskní výstavbou staropražského světa, ale ještě silněji mě zklamal svým jednostranným hlediskem, naivní psychologizací a banálním výkladem malířovy osobnosti, podpořenými bídnou skladbou zachycených událostí a scén. Roztržení umělce mezi jeho erotickou intimitu a práci pro národ, potažmo mezi touhy po uměleckém ideálu a po spočinutí v anonymitě přírody je prezentováno tezovitě, povšechně a nejednou vyvolává karikaturní efekt (který chtě nechtě navozuje tělesná asimilace Petra Kostky s Mánesovým fyziognomickým vzorem; popravdě: přejmutí tváře přeci není cestou k opravdovému oživení osobnosti). Filmu chybí kotviště i hlubší pochopení Mánesovy idey života. Netroufám si ji zde skicovat, ale hledal bych cestu někde v adjektivu smutný, které se zhusta přidávalo ke slovu Čechy. Vzpomínám třeba na generačně mladšího Julia Zeyera, jehož Rojko v Domě u tonoucí hvězdy pronáší: „Být členem podrobeného, zotročilého národa, cítit to jeho ponížení, je tak něco, jako narodit se s kletbou, těžkou kletbou. Mít v prsou srdce, které se dovede bouřit, a vidět, jak ti ostatní svůj osud tupě nesou, není to k zoufání? Na synu takového lidu, který se odřezancem státi nechce a nemůže, lpí něco jako výrok starého fata. Nedýchá jako jiný člověk, najde pelyňku v každém soustu, jedu v každé krůpěji vody! Má-li však duše jeho sílu titánskou, lásku nesmírnou, může stálým bojem a stálým bouřením se proti tomu fatu duch jeho růsti až do nebes, pýcha může mu dodati křídel a láska mu bude zdrojem nadšení.“(22.4.2011)

  • sportovec
    ***

    Tento - tuším, že Kožíkův - životopisný román nepatří k nejlepším. K dokonalosti - ale také ke dnu - má daleko má i tento film. Jeho přínos je povýtce faktografický a osvětový; s tím estetickým se to má dost chudozubě. Jeho zhlédnutí poněkud poučí, neublíží, ale také zvlášť nepotěší.(24.3.2008)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace