Zatoulané dělo

Na Zatoulané dělo jsem byl zvědav hlavně díky zařazení do žánru road movie a trochu (ne)překvapivě se jedná o dalšího, tentokrát československého zástupce linie dobrodružných filmů na cestách náklaďákem či kamionem, odstartované v roce 1953 Clouzotovou Mzdou strachu. Později tato linie pokračovala námatkou ve Francii 100 000 dolary na slunci, v Itálii Il bestione, v Rumunsku Transportem... a v neposlední řadě inspirovala Mzda strachu také Williama Friedkina v roce 1977 k remaku s asi vůbec nejefektivněji natočenou proslavenou scénou přejezdu nákladního vozu přes rozpadající se dřevěný most. Přesně taková scéna, byť bez deště, za to uprostřed mlhavé noci, se nachází i v tomto československém filmu a musím uznat, že na rok vzniku byla velmi slušně natočená (včetně důstojné záchranné pomoci zpod mostu) a tvoří nejnapívanější vrchol celého snímku, navíc s bojem za život další postavy ve hře. Měl jsem pocit, že čím déle film trvá, tím se stává lepším a lepším... tedy až na úplný závěr. Nevadí mi moc, že jde pouze o volnou variaci na něco, co už jsem viděl víckrát v jiných filmech, když tu napínavá atmosféra od jistého okamžiku báječně funguje, včetně humorných odlehčení a dost mě tu z herců bavil Jaroslav Mareš. Hůře překusuji nápad zasadit ono schéma dobrodružné road movie do komunistické agitky a než se konečně rozjelo na filmu to hlavní, musel jsem si projít asi 20ti minutami dobové propagandy, vojenských písní, tanečků či nepříliš záživně podanou romancí. A rovněž, nakolik Zapomenuté dělo nabídne i skvěle gradovaný napínavý biják plný temný atmosféry, po vyřešení jednoho z mnoha náročných problému se až příliš rychle a nahodile změní na optimistické a prosluněné vykročení do šťastných zítřků. Na jedno zhlédnutí, s vypuštěním rudého nánosu, to celkem jde. [65%] (02.02.2023)

Josef Mach zvládal filmy mnoha žánrů. Když se podíváte na tři jeho nejznámější, zjistíte jak moc se liší. Pokud máte málo času, stačí si pustit Zatoulané dělo, protože tam je všechno v jednom balení. Snímek začal jako budovatelské drama, poté se překlopil do romantické komedie, nabral prvky road movie a nakonec zakotvil v thrilleru. Tohle putování ustál se ctí, především díky slušně napsaným postavám a zkušenému režijnímu vedení. Svou práci odvedla i vynikající hudba, perfektně přizpůsobená rozdílným scénám. (25.11.2020)

Je to nevyrovnané a kolísá to mezi agitkou, komedií a dramatem. Začátek je zdlouhavý a době velice poplatný, ale od začátku cesty legendární Tatrou 111 (tak jsem ji viděl pojmenovanou na nějakém fanouškovském webu) dostane film trochu švih. Vojáci, kroutící si nejčestnější občanskou povinnost, jsou nakonec podáni vcelku reálně, tedy, že více než o bojeschopnost armády zajímají se o pivo a holky. Dokonce i ten nanicovatý poručíček nabyde cestou některých lidských rysů. Milena Dvorská je zde pěkná, ale ve srovnání s Valentinou Thielovou, oplývající sex appealem a šarmem, vypadá opravdu jako folkloristní nanynka. (23.02.2020)

Místy mi to připomínalo takovou tu typickou "join the army" propragandu o tom, jak na vojně zažijete spoustu skvělých zážitků, přátelství, lásky, dobrodružství apod. - přitom ta pravda častokrát je někde jinde - ale naštěstí to tam nebije moc do očí a kromě toho a úvodní půl hodiny, která je nudná, mizerně napsaná a tu propagandu připomíná vyloženě nejvíc, tak to docela ušlo. Ta cesta měla své určité kouzlo, scéna s dřevěným mostem byla zase dost napínavá a vůbec mě potěšilo vidět v československém prostředí ten mustr klasické road movie, protože tenhle žánr se tu za té doby nejspíš moc netočil. ČSFD sice tvrdí, že je Zatoulané dělo jedinou československou road movie, ale myslím si, že jich bude určitě víc, jen si teď na žádnou nemůžu vzpomenout (tak už vím, třeba Florenc 13:30, který je dokonce od stejného režiséra). Tohle je svým způsobem skutečně docela příjemné, i když skoro půlka filmu stojí za prd. Ale že by to byl nějaký skvost se taky říct nedá a scénář to mohlo mít určitě lepší i celkově. A taky by to potřebovalo mnohem lepší uzavření, tady mi to přišlo jaksi utnuté. Slabé 3* (24.10.2021)

Na začátku sledování jsem sahal po ovladači s tím, že tuto naivní vojenskou romantiku zasazenou do socialistického skotačení asi vypnu – „Vždyť je to sladké jak hovno z nutrie!“ Naštěstí se příběh v druhé části, stejně jako třeba u filmu Bomba, přelévá do úplně jiné roviny. Parta dělostřelců putující se svou 152mm KH vz 37 na ukázku  do Prahy zažívá neočekávané nesnáze. Komunistická kravina se mění v poměrně napínavý a dobrodružný film. Důstojník kokot prozře a se svou docela uvěřitelnou skupinkou záklaďáků dovrší putováni se ctí. Jaroslav Mareš je rošťácky dokonalý rebel a Milena Dvorská s Valentinou Thielovou jsou skutečně překrásné. Docela se zamýšlím, jestli mi víc vadí to, co nám cpali ve filmech dřív, nebo to co nám cpou teď, kvóty jako kvóty. (01.02.2023)