Život je krásný

První film, který jsem s Benignim viděl a potom už jsem se sním jen vozil s kopce. Příběh, který je tak šíleně smutný, ale přesto se musíte smát. Takového člověk bych chtěl poznat. Člověk, pro kterýho žádná situace není trapná, nevyřešitelná. Vše bere s humorem i když jde vážně o život. První polovinu filmu se jen čllověk směje situační komedii s prvky romantiky, ale potom když jsou odvedeni do koncetračního tábora, je zde drama, ale i zde je plno scének, kterých se musí člověk smát. A vezme te si z tohoto filmu jediné poučení, které dokážu vyjádřit třemi slovy: ŽIVOT JE KRÁSNÝ. Pro italy: La Vita è bella. (12.06.2004)

......Dobrý den, princezničko...!!!......Pokud nejsem v dobré náladě a moje duše strádá, pustím si tento zdařilý kousek a je okamžitě po problémech. Naprosto vyjímečný a vzrušující pohádkový příběh, plný emocí. Skutečného, nenásilného, milého, přesto výbušného humoru. Základní kámen pro vznik celého filmu byly pro Benigniho skutečné životní osudy jeho vlastní rodiny za 2. sv. války, životní optimismus a jeho pohled na svět i v těch nejhorších chvílích. "Život je krásný" je především o tom, že láska, humor a fantasie mohou překonat i hrůzy holocaustu. Otrlého, bezcitného, spotřebního diváka samozřejmě tento film zaručeně nemůže oslovit ani mu nic neřekne. Pak ale chybu hledejme jinde......... (08.01.2005)

Tak jako nemám rád americký patos v konverzaci, tak mi občas vadí italský polopatystycký humor... Ale kvality tohoto filmu nakonec převážily jeho mouchy a mušky, přestože jde hodně vidět, že Benigni není režisér od přírody... Zajímavý pohled na holocaust, ...jak se říká : Sranda mosí byt, aj dyby tatu věšali... (14.04.2005)

Život v koncentračním táboře sice není krásný, ale pro malého chlapce je to hra o tank za 1000 bodů aneb Benigniho vysněný projekt, do kterého dal vše a výrazně tím ovlivnil svou kariéru. Itálie byla vždy místem ztřeštěných komedií a vynikajících gagů. To si po 45 minutách budete myslet také. Řada scének je velice dobře promyšlených, nenajdete tu snad jediné hluché místo, které by v kontextu filmu nemělo valnějšího významu nebo odkazu. První půlka filmu je ryze komediální, druhá dramatická. Celým filmem se nese romantická atmosféra za notného přispění Piovaniho hudby. Vzniká tak zlatá střední cesta mezi parodujícím Diktátorem a filosofickým Schindlerem. Benigni přesně trefil melancholickou notu a brnká na ni tak šetrně a rafinovaně, že vás druhá polovina totálně do sebe vtáhne. Je ovšem potřeba se přenést přes hutně idealizovaný, patetický děj a ti, jež nemají Benigniho rádi, překousnout jeho občasné přehrávání. A moje nejoblíbenější scéna? Krom silného posledního záběru kraluje filmu Benigniho předříkávání pravidel od německého důstojníka. Z marmelády hold asi fakt břicho bolí. [Přesná stopáž: 111 min] (12.07.2008)

Tak, tak, člověk si musí udělat život krásným a držet si co nejvíc na distanc ty, co se mu jej pokoušejí zkazit a to i když jsou podmínky pro výše uvedené prakticky nemyslitelné.. Některé vzdechy o naprosté nereálnosti spojuji s nedostatkem elementární fantazie, neboť příběh vyprávěný z pohledu malého Giosuého ji evidentně vyžadoval. Stejně jako vzpomínka v podobě nádoby plné lásky i zla, která se roztříštila v paměti na tisíc kousku, aby byla následně lepidlem dětské naivity, nezkaženosti a pohádkových příběhů znovu slepena dohromady. Benigni jako režisér nezištně srdcervoucí, lidský a místy i ohromně vtipný a i když si jako herec nálepku "Mlčenlivej Bob" asi nikdy nevyslouží, tady mi jeho pavlačová kadence mluvy zapadla do rámce vyprávění. Scéna "překladu" táborových pravidel nezapomenutelná - jako z Černé zmije.. (23.11.2011)