Kdo hledá zlaté dno

Tento film bývá Jiřímu Menzelovi často otloukán o hlavu za to, že to byla jeho úlitba režimu, aby mohl po nucené odmlce znovu začít točit. Osobně se domnívám, že tahle úlitba byla ze všech úliteb tou nejméně úlitebnou. Tvrdí-li dnes někdo, že je to tuctová budovatelská agitka, tak buď snímek v životě neviděl, a/nebo ho viděl, ale jen neustále dokola omílá tradované nesmysly. Jestliže film někdo zhlédne dejme tomu v roce 2080, až nebude naživu ani jeden pamětník čtyřicetileté diktatury proletariátu, bude ho sledovat toliko jako dávný příběh ze stavby Dalešické přehrady, bude udiven historickou technikou a patrně nebude rozumět sousloví „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“ (přičemž slovo socialismus/socialistický už v celém snímku nezazní ani jednou jedinkrát). A bude s to vnímat hlavně příběh dvou mladých lidí, v němž jeden z nich je hnán touhou po bohatství, zatímco ten druhý chce dělat práci, která ho baví, i za cenu nižších příjmů: „Jaký to má výhody?“ „Nekradu a nežebrám.“ „A to ti stačí?“ „No.“ Jestli je to pro někoho nepochopitelné, pak je to dáno zřejmě odlišným pohledem na život... Hudba: Angelo Michajlov. (14.06.2010)

Mezi Skřivánky na niti a Na samotě u lesa natočil Menzel TOHLE. Aby byl zmar dokonalý, scénář mu napsal Zdeněk Svěrák. Protože zrovna čtu pojednání o tom jak šedá ekonomika a příčinliví šmelináři pomalu rozleptali zdánlivě všemocný normalizací posílený komunistický režim, tak jsem si z filmu přece jenom něco vzal. To ale nic nemění na faktu, že je to šmíra nedůstojná talentu Jiřího Menzla. Ovšem pořád mnohem lepší než Donšajni. (23.06.2023)

Pokud byla natočena tahle hrůza, za kterou stojí Menzel se Svěrákem, přemýšlím, jak otřesný musel být původní scénář od Měšťana a Ráže. Nevěrohodné, směšné, poetické záběry na staveniště přehrady fakt nefungovaly, navíc jich byla snad polovina. Teď si absolutně nevzpomenu na jiný film, který by zobrazoval vybájenější podobu normalizace. Nejcennější na tomhle snímku je to, vidět Aloise Liškutína, "vyjmenovávače" z komedie Na samotě u lesa, říct víc rozvitých vět za sebou. (10.09.2020)

Aby si mohl notorický provokatér Menzel po kritice komunismu, věhlasném snímku 'Skřivánci na niti', který nakonec musel na dvacet producírovat do trezoru, prakticky točit co chce, musel se soudruhům vykoupit touto brainwashing propagandistickou celovečerní reklamou - tak mu to nemějme za zlé. Lehkou ironií je, že za šest let si nedaleko od natáčecího místa téhle normalizační koláže natočil kultovní poetickou rapsodii 'Postřižiny' - co naplat, Dalešice prostě stojej za hovno.... (26.09.2020)

Kdo? To Menzel našel "zlaté" dno své tvorby i svých životních kroků. V budovatelská romantice, kterou si pojistil možnost točit kvalitní díla, jež omlouvala jeho ústupek, za nějž byl ze všech stran odsuzován. Výsledné dílko však nedopadlo příliš černě, ani samotné prostředí nebylo Menzelovi příliš cizí - postavičky dělníků na stavbě přehrady totiž mohl pojmout tak trochu "hrabalovsky" a udělat z nich sympatické, nezkažené lidi. Celá argumentace se však zde staví na hlavu - poetičnost, kterou kritizoval podmaněnou inteligenci ve Skřiváncích na niti se zde přesouvá na každodenní práci staronových hrdinů - budovatelů, kteří svojí existenci vidí v těch nejlepších barvách a netrápí je pochybnosti. Všednost a bezprostřednost, jakou nová vlna nahlížela rozbujelé měšťáctví, se kterým socialismus svůj boj prohrál, se zde opakuje v docela povedeném a formanovsky trefném úvodu u televize , ale záhy se stane docela překotnou záminkou hrdiny najít život někde jinde, v čistším a nezatuchlém prostředí a brzy se setkává se známkami toho, že učinil dobře a že jedině v pracovním kolektivu má život smysl. Film tak postupně ztrácí to, čím se odlišuje od ostatních dobových blábolů (autenticita ve vystupování postav, jejich velkoryse předkládaná nedokonalost a nečernobílost) a zbývá jen banální historka, která je ke konci už dosti směšná a tezovitá, čím dál více se utápějící v monumentálních Šofrových záběrech gigantické stavby, do níž zní oslavná romantická hudba. Jakoby si mocenský diktát postupně snímek podmaňoval a Menzelova náznaková osobitost se definitivně vytratila. (22.10.2010)