Režie:
Jiří MenzelKamera:
Jiří MacákHudba:
Jiří ŠustHrají:
Rudolf Hrušínský, Jaromír Hanzlík, Josef Somr, Petr Čepek, Miloslav Štibich, Petr Brukner, Rudolf Hrušínský ml., Eugen Jegorov, Bořík Procházka (více)Obsahy(1)
Nezapomenutelný spor dvou mysliveckých spolků nad zastřeleným kancem... Filmová adaptace povídkové knihy Bohumila Hrabala Slavnosti sněženek byla natočena v roce 1983. Jednotlivé povídky jsou vlastně portrétními miniaturami sousedů, s nimiž Bohumil Hrabal žil uprostřed ojedinělé chatové oblasti v Kersku nedaleko Prahy. Většina těchto literárních postav má svůj reálný a živý předobraz. S neopakovatelným vypravěčským stylem spisovatele a skvělou profesionální technikou režiséra se před očima diváků rozvíjí nostalgická, ale především hluboce lidská freska žánrových příběhů lidí a lidiček žijících v Polabí. Znovu tak ožívají pan Franc, Leli, rodina hostinského z Hájenky a nezapomenutelný příběh sporu dvou mysliveckých jednot nad zastřeleným kancem. Ve filmu se snoubí poetično s realistickým popisem, stylizovaná nadsázka s humornou drobnokresbou, události veselé s událostmi smutnými. Za zmínku stojí, že vedle známých herců – Rudolfa Hrušínského, Jaromíra Hanzlíka, Josefa Somra, Petra Čepka a Jiřího Schmitzera, se tu v epizodních rolích objevují kromě autora samotného i dva významní čeští režiséři: Jiří Krejčík jako věčně hladový pan Karel a František Vláčil v roli starého myslivce. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (702)
"Vypustil jste nám duši" ..spoustu nezapomenutelných replik, které potěší a zahřejí na srdci. Skvělé zpracování Hrabalovy předlohy v podání Jiřího Menzela. Spoustu skvělých herců se zde sešlo a vznikl z toho neskutečně povedený kousek. Další z klenotů československé kinematografie. 95% Zajímavé komentáře: Galadriel, Radyo a velice vyčerpávající Radek99 ()
Mnozí mě budou nenávidět, ale já v tom nevidím to co ostatní. Ony za to také ve velké míře můžou upoutávky, které neustále melou dokola ty samé hlášky a situace, takže když se pak podíváte na film, tak už vám to nepřijde vtipné, ale spíš trapné, chladné, bez známky pohody. No a bez těchto hlášek to je vlastně průměrnější český film. ()
Hrabalovské pábení se stalo zhruba od poloviny šedesátých let fenomenem české - a možná nejen české - kultury a doslova životního stylu mladších generací té doby. Do jisté míry bylo únikem, do jisté přesahem doby, která je zrodila. Kersko a osobitost jeho obyvatel je ve SNĚŽENKÁCH povýšena na uměleckou a možná až estetickou kvalitu. Jinak totiž nelze přehršel svérázných postav, osobitých rčení a obratů interpretovat. Ústřední body této mozaiky příběhů jsou dva: spor o kance a Leliho tragický osud (v nezapomenutelném Hanzlíkově ztvárnění). Podobně jako v případě OSUDŮ DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA ale i tady prosvítá skutečná podoba českého průměru, chcete-li české malosti. Scény se zasedacím pořádkem, několikerý vznět, hrozící rvačkou a uhašený náhodou, malost a provincialismus, které z toho čiší (až trapná školní scéna po zastřelení kance s učitelkou Šafránkové jako smiřovatelkou dubových hlav) této zdánlivé idyle propůjčuje až satirický "truchlosměšný" ráz. Schopnost - Hrabalova i Menzelova - vidět věci v souvislostech, poetizovat, ale nikoliv idylizovat nebo vědomě lhát, tvoří monumentální typy a znamená skutečné velké umění. A nadčasové - chcete-li i klasické - hodnoty. ()
Už jsem to viděl mockrát. Už mě to nebere. I když jsou tam místečka, která jsou silná a patrně navěky tyhle scény neohrozitelně krásné a pravdivé; výřezy ze života.***Když přijel reportér do Kerska a pídil se potom, zda se opravdu takové slavnosti a legrace u nich děli, tak nad tím mávl rukou starší hospodský a řekl: "Ještě lepší." Takže za legrací a slavnostmi jedině do Kerska?*** (8.10.2010) ()
Lásku k statickým, nedokonalým postavám, neměnně připoutaných k jednomu, zdánlivě běžnému, místu, s Hrabalem, potažmo mladým Menzelem, velmi sdílím (tahle věta je můj Lukáš Grygar moment). Však jsem také po celou dobu sledování cítil ve vzduchu to tlející listí, déšť a kouř z udíren. Škoda jen, že tuhle poezii umaštěného nicnedělání, kterou film dokáže efekt(iv)ně znázornit jenom tím, jak v podvečeru svítí v lese okna chat, má potřebu občas zbytečně fortifikovat těmi na krev pábitelskými momenty s vyměněnými ženami, Patem a Matem s kýblem barvy či dětmi zpívajícími Čechy krásné, Čechy mé na poslední cestě nešťastného kaňoura. Menzel zde každopádně projevuje překvapivé formální schopnosti. Noční sekvence jsou šikovně nasvícené, denní zase nostalgicky zastřené. Umí velmi dobře pracovat s pološerem a umolousanou blátivostí podzimních dní. Není divu, že jeho talent objevili na Západě, kde jim následně natočil Čokoládové čmuchaly. Hehe. ()
Galerie (24)
Zajímavosti (37)
- Režisér Jiří Menzel obsadil do jedné z rolí také režiséra Františka Vláčila. Ten ztvárnil na kančí hostině starého pána, jemuž se klepou ruce. (artcha)
- Při jedné scéně, kdy se točilo, režisér Jiří Krejčík, který ve filmu hrál roli Karla, zakřičel: „Stop!“ Režisér filmu Jiří Menzel ho napomenul slovy: „To nemůžete, to režíruju já.“ Krejčík odpověděl: „To jo, ale blbě!“ (sator)
- Ve filmu "hráli" celkem čtyři kanci: Dva vycvičení byli natáčeni při lovu. Třetího vycpaného použili filmaři při přetahování o prase. Posledního kance snědli herci se šípkovou omáčkou a zelím. (NiaWolf)
Reklama