Poslední aristokratka

Aneb jak si newyorská rodina s českými kořeny, která by se ztratila i v Central Parku, najde cestu ke svému chátrajícímu rodovému sídlu v Čechách. Otec Hynek Čermák zámek Kostka získá po dlouhých letech díky svým šlechtickým předkům, s rodinou měl přijet jen na skok, ale nakonec si k místu v dezolátním stavu získají pevné pouto. Jak objevné. Humor nefunguje. Spočívá v českoamerických rozdílech, kdy jakože českost představuje trojice bodrých zaměstnanců, ovšem zvolená forma je zoufalá, romantická linka zbytečná, klasických hudebních skladeb bylo příliš. Mimochodem rodinka v Česku nikdy nebyla, ovšem mluví perfektní češtinou, mezi sebou i doma za oceánem mluví česky. Čermák není z masa a kostí, jen ze sebe sype kraviny, Dyková se pitvoří a objevuje kouzlo českého nezdravého jídla, její postava je otravná a ona ji ještě otravně hraje. Vejdělek mě už pár let dost nebaví. Kdykoliv přechází k emocím, dojetí nebo nějakému dramatickému zauzlení, film se mu rozpadá pod rukama. A pak hop a skok, najednou se vše až nečekaně snadno vyřeší, dosud nesvéprávná Dyková totiž zavelí k obratu a všichni budou spokojení. A já si uvědomil, že už je konec a že jsem se měl asi smát všem těm momentům, kdy úsečný kastelán odmlouval, hospodyňka do sebe denně lila domácí ořechovku nebo z nacistické koupelny řvala pochodová hudba. Nesmál. (10.04.2020)

Obávám se, že dokud si bude Jiří Vejdělek sám psát scénáře, dobrou komedii už asi nenatočí. Poslední aristokratka je pouze jeho další křečovitý pokus o legraci, víc nic. Výborná kniha přišla cestou na plátno o největší trumf, tedy o vypravěčku Marii a spoustu toho krásného slovního humoru, děj mnohdy vůbec nedává smysl a jindy dobří herci tu hrají prostě příšerně, protože se to po nich takhle zřejmě chtělo, a všechny je suverénně trumfuje mladičká Yvona Stolařová, a to se snad ani nesnaží. Pokud jsem se zasmál, byla to vždy zásluha Pavla Lišky - ne jeho zbytečné postavy, ale opravdu jeho, herce Pavla Lišky, který humoru rozumí očividně lépe než Jiří Vejdělek. (14.11.2019)

Na Poslední aristokratce je smutné, že půjde zřejmě o nejlepší zimní komedii následujících (tý)dnů (lepší než Ženská na vrcholu, Špindl 2 a Šťastný nový rok). Ještě smutnější je, že jde téměř výlučně o zásluhu Vladimíra Smutného. Ten ví, z jakého úhlu herce snímat, aby měl záběr nějakou dynamiku a nebylo třeba zbytečně stříhat. Když si mezi sebou postavy nevyměňují hlášky prozrazující snahu být vtipný za každou cenu, a sledujeme jenom pásma hezkých obrázků jako z videa na podporu turismu (jakkoli inspirací byly spíš Tři oříšky pro Popelku), je film docela příjemný. ___ Jeho větší část bohužel tvoří pásmo sitkomových scének s teatrálními herci, které nespojuje žádné ústřední téma, žádná substance (která úplně chybí postavám, proměňujícím se čistě dle toho, kde je scénář zrovna potřebuje mít - „hlasem rozumu“ je tak třeba po devadesát procent stopáže Frank, ale krátce před koncem na sebe rozumné rozhodnutí za celou rodinu vezme Vivien, jednající do té doby naprosto iracionálně). Snad kromě sdělení, že české koblihy jsou lepší než americké donuty a lhaní a zatajování je v pořádku, pokud z něj dokážete vybruslit nějakým podrazem (nebo tím, že se dobře prodáte). Z motivů exponovaných v úvodu (americká kamarádka, ztracené plechovky, abstinence, nestabilní lustr...) je později smysluplněji zužitkováno pouze nacistické splachovadlo (yep!) a seznámení s Maxem, které žel svou lyričností/sladkobolností narušuje nadsazenou stylizaci zbytku filmu.___ Ze všeho ostatního, co slibuje zápletku, jsou vytěženy pouze další nikam nevedoucí situační gagy. Nejen s ohledem na skoro dvouhodinovou stopáž jsou takřka nulový vývoj a epizodická stavba, jakkoli odpovídají předloze, krajně nešťastné. Jiří Vejdělek jinak potvrzuje, že řemeslo zvládá velmi dobře (až na ta CGI letadla a stejně fejkový New York) a divákům nedůvěřuje vůbec, pročež téměř bez ustání hraje hudba prozrazující nám, zda se máme smát, nebo plakat. U titulkové písničky od No Name se mi chtělo obojí současně. 45% Zajímavé komentáře: Marthos, castor, Marze, marhoul, Slepejsek (24.10.2019)

"Jmenuji se Marie Kostková z Kostky. V rodové historii jsem v pořadí třetí." Aneb jak vtipná knížka cestou na filmové plátno ztratila veškerý vtip. Dokud se film jakž takž držel knížky, tak to ještě šlo, člověk se sem tam zasmál, ale v druhé půlce filmu to ztratilo šmrnc, šťávu a zbytek toho vtipu, který se sporadicky objevil v první půlce. Film navíc strádá převážně tím, že převodem na plátno ztratil hlavního tahouna a vypravěče knížek - Marii, která ve filmu hrála jakési druhé housle. Škoda promarněného potencionálu. (11.04.2020)

Přijde mi to...takové...jaksi nedodělané. Na jednu stranu se jedná o fajnovou, odpočinkovou komedii. Navíc s pěknými záběry na české zámecké exteriéry a interiéry. Na straně druhé je ten humor ale takovej, trošku, prvoplánovej a kupodivu dost jednoduchej, myšleno trošku v duchu takových těch konzumních českých rádoby haha seriálů. Pořád si to ale drží originalitu v podobě samotného námětu pana Bočka a tak to se to s tím humorem docela zvládnout dá. Překvapuje mě ale, jak tu táta, alias Hynek Čermák, měl tak málo prostoru, aby dal na odiv stres z nedostatku financí. Například. V jeho případě to mohlo být daleko vtipnější, v knize minimálně je. Jediní opravdu využití do morku kosti jsou Eliška Balzerová, coby zámecká kuchařka a Martin Pechlát, coby kastelán.Kdyby byly všechny postavy tak skvělé, jako tyto dvě, byla by tato komedie geniální. Takhle je příjemná, ale legenda z toho bohužel nebude. Na rozdíl od knihy. (02.08.2020)