Vesničko má středisková

To největší maximum humoru, které se mohlo vejít do filmu se v tomto případě uskutečnilo a to mírou vrchovatou. Vždyť si představte už ten fakt, že každá postava filmu, byď jen epizodní je velice svérázná a osobitá. A jestli se ptáte která je moje nejoblíbenější? Momentálně zaostalý Otík Rákosník, rozumný a otcovský pan Pávek, prchlivý drsan Pepa Turek, hláškující doktor Skružný.... No je jich zkrátka spousta. Víc už psát nemusím. Snad jen jednu větu. Nejlepší česká komedie. (08.02.2005)

„To neděláš dobře s tou sirkou, Jaromíre.“ Parádna klasika odohrávajúca sa v malebnom dedinskom prostredí, ktoré v skutočnosti až také malebné nie je (chorobná žiarlivosť, domáce násilie, alkoholizmus). Napriek viacerým temným scénam režisér nerobí ťaživú sociálnu drámu, ale zostáva poetický a nádherne povznášajúco neškodne humorný ("Že vy jste se zase kochal, pane doktore?"). Lars von Trier by z toho urobil humusácky existenciálny horor. Kameraman skvele zachytáva pôvabné zákutia dediny a okolia plného lesov, rybníkov a rozľahlých polí. Výborné herecké obsadenie (Čepek, Labuda, Bán, Šafránková, Svěrák a báječný Hrušínsky, ktorý v praxi dokazuje pravidlo menej je niekedy viac), kultové dialógy a sympatická atmosféra. Dozviete sa, z ktorého schodu je pivo najideálnejšie vychladené. Fakt nechápem, ako sa dá napísať niečo s takým gigantickým množstvom hlášok ("Jako na funkci rostlináře?" - "No to už vůbec ne."; "No to jste družstevníci?"; "A zejména zájměna osobní."; "Takže prosím vás, hlavně aby ten ručník měl."; "No a co? No a co?!"; "Je to cestopisný, trochu erotický."). Vadilo mi azda až príliš poviedkové rozprávanie. Proste to nemá scenár, ktorý by šiel z bodu A cez bod B do bodu Z, ale skáče to medzi postavami a sem-tam osud niektorej pozabudne dokončiť (ako prebehol rozvod? Konal sa vôbec? A čo syn, nepokúsil sa o druhú samovraždu?). A Júliusa Satinského mám rád, ale jeho cameo mi tu pripadalo dosť zbytočné. Ale to sú skutočne len kozmetické chyby. (11.01.2007)

Další z komedií, která patří mezi ty natočené v době, kdy bylo počasí řízeno mocným ÚV KSČ, a na které se rád podívám i dnes. Zdeněk Svěrák mě sice často štve svými politickými názory, ale jeho scénáře jsou podle mého názoru přímo geniální a u Vesničky se to jen potvrdilo. U filmu se může pobavit snad každý, jednodušší divák se hodně nasměje, ten bystřejší se kromě toho má i nad čím zamyslet, a hlavně je snímek, jak je to pro Zdeňka Svěráka typické, tak nějak lidský a laskavý. O tom kolik hlášek z něj mě provází životem ani nemluvě. (09.07.2019)

Na obci Křečovice, která je [ehm ehm, upravuje si kravatu] jednou z ústředních postav Vesničko, má středisková, lze ideálně zkoumat trauma české vesnice, jako obětního beránka iluzí a ambic čtyř období - ladovského, normalizačního, porevolučního kapitalismu a popkultuního pozdního kapitalismu. Křečovice si jako prostředí pro film vybral Menzel z důvodu jejich zachovalosti navzdory kolektivizační transformaci, kdy si ves zachovávala všechny ty vizální archetypy předválečné 'ladovské' obce s kostelem na kopci, stromovými alejemi a přívětivým světlem z oken skromných domků. V těchto kulisách natočil příběh o stmelené, zdánlivě až samosprávné komunitě, kdy se nejvíce postav schází mezi zdmi JZD či v betonové sokolovně. Samotné Křečovice po revoluci přežily bezpečně veškeré snahy o transormaci v devadesátkové éře hurá kapitalismu, což nejvíce symbolizuje vyklizená diskotéka U kohouta, která zde byla na místě právě oné bývalé sokolovny. V současné době se vedení města rozhodlo přilákat turisty mimo jiné tím, že znovu vztyčilo ikonickou železnou bránu s rudou hvězdou u vjezdu do místního zemědělského družstva a spíchlo dohromady expozici o natáčení filmu. Tahle ironie mě napadla právě při posledním sledováním tohohle filmu a zkoumáním jeho všeobecné obliby napříč režimy s vědomím toho, že na obou stranách politického spektra zněly tehdy a dnes hlasy o tom, že film je buď příliš kritický nebo naopak příliš benevolentní vůči tehdejší době a postavám. Kdo je s ním ale spokojený, je obecně střední třída, protože jeho výjevy a představy o komunitě postavené na sdílení klobás a piv ze sedmýho schodu, jsou jí vlastní napříč režimy, protože vyprávějí o slastném životě v nějaké malé izolované zahrádce, za jejíž hranicemi je to už stejně nějaký divný a nepravý. Na oblibě Vesničko, má středisková se pak dá studovat na jakých obrazech je postavená iluze české malebnosti a spokojené izolovanosti navzdory dějinám a zbytku světa (viz mimoděčné zmínky v televizi o katastrofě na belgickém fotbalovém utkání, na které kouká v hospodě jenom opožděný Rákosník), což vytváří nepohodlnou konstantu mezi normalizačním a současným individualizačním uvažováním. Přičemž se nad to sám nevyvyšuji, protože jsem si plně vědom, nakolik je ve mně obojí vepsáno a proto poetice spáleného listí, smradu letních rybníků a vesnických zábav nedokážu uniknout a objektivně nepodlehnout. Protože když po pohřbu popíjejí na hřbitovní zdi řidič náklaďáku, doktor a hrobník pivo k čerstvě vyuzeným klobásám a říkají si, jak je na tom světě krásně, musíte uznat jak do vás ta slastná pasivita nakrásně vstupuje. (18.08.2023)

Menzel už má v této době za sebou překrásné pábitelské snímky, jejichž atmosféra je cítit i zde. Hrabala zde nahradil neméně kvalitní Zdeněk Svěrák a jeho osobitý humor, který dokonale ladí s výbornou režií. Prostor zde dostává i několik v podstatě neznámých herců i hereček, pro které byl tento film rozhodně zásadním. Pro uvolněnější atmosféru tu máme Miladu Ježkovou a její civilní herectví, Milena Dvorská mi osobně také zpříjemňuje celý snímek. Absolutním skvostem je zde ovšem Rudla a jeho překrásné básnění. Vše podbarveno velmi přesnou hudbou Jiřího Šusta. (10.06.2013)