Waves

Trey Edward Shults si během tří filmů vybudoval svůj lehko rozpoznatelný intenzivní audiovizuální rukopis, který určitě bude některé diváky otravovat a někteří ho třeba i považovat za vykrádání spolupráce Cuarón - Lubezki (případně Malick - Lubezki). Na mě ale působí a v jednotlivých sekvencích dokáže Shults vytvářet nesmírně sugestivní a nepříjemný psychický tlak (což se mu dařilo již v předchozích dvou filmech), který dokáže zakrýt i tentokrát poněkud řídký scénář bez pořádného vyvrcholení. Jsem hodně zvědavý jakým směrem se vydá příště a zda udělá úkrok stranou a zvolní - jak formálně, tak tematicky. Rodinné vztahy, vinu a odpuštění už ve svých třech filmech prozkoumal důkladně. Možná zkusit natočit cizí scénář? P.S. Kdo bude tvrdit, že si úvodní sedmiminutovou sekvenci nepustil po skončení filmu znovu, tak je lhář. Je to jízda :) (22.01.2020)

Trey Edward Shults to v sobě měl už od začátku, to dokázal jak s Krishou tak s It Comes at Night, až tady ale propuká jeho režijní um v plný rozkvět. Waves jsou doposud jeho nejodvážnějším počinem, konečně je z toho cítit filmařská jistota, doplněná o jasnou tvůrčí vizi. Zároveň je v tom pořád cítit ta dravá mladistvá energie a snaha o to překonávat sám sebe s každým dalším záběrem. Shults celý film balancuje na hraně, přichází s odvážnými šílenostmi, jako je změna poměru stran obrazu uprostřed filmu, změna hlavní postavy, okolo které se točí vyprávění, Drewa Danielse nutí s kamerou dělat psí kusy, ale tohle všechno dělá ku prospěchu finálního obrazu filmu, který díky tomu drží zatraceně pevně pohromadě. Drew Daniels za kamerou by si minimálně nominaci na Oscara zasloužil, vymáčknul ze sebe maximum a Waves podle toho taky vypadají, není tady záběr, který by naplno nevtahoval diváka do děje. Bonusem je skvostný vizuál, který je do detailu vyladěný a dokáže v každé scéně navodit požadované pocity. Jak řekl Ebert „Movies are the most powerful empathy machine“ a Shults s Danielsem to s Waves jen potvrzují. Za velkou pochvalu stojí i soundtrack, který je spolu s herečkou Alexou Demie a kameramanem Drewem Danielsem takovým lehkým pojítkem s Euforií od HBO, nášup moderní hudby, který je s citem vybraný a zakomponovaný do celkové mozaiky snímku s naprostou precizností. Waves jsou komplexní filmové dílo, které se ničeho nebojí, což nemusí být každému po chuti a některé kroky tvůrců můžou působit jako zbytečné předvádění, já si ale myslím, že Trey Edward Shults moc dobře věděl co dělá a veškeré kroky, které učinil jsou ku prospěchu finálního výsledku. Waves jsou díky tomu plně ucelený zážitek, který sice od diváka žádá trochu vytrvalosti, ale dokáže se za to štědře odvděčit. (23.01.2020)

Nehorázná palba. Těhle malých independent low-budget syrových american dream příběhů se točí v takto nastavené kvalitě pekelně málo a díky bohu za každý takový příspěvek. Má to některé podobnosti s The American Honey. Ale je to kratší, rychlejší a méně rozevláté, tedy více soustředěné na interakci hlavních postav a jejich následnou transformaci. Málokdy se vidí tak brilatní a dokonale koherentní konzistence silného "filmového" příběhu a zároveň velmi zajímavého pohledu na reálnou problematiku současných teenagerů USA (sociální sítě, snadný přístup k drogám). Pětka není jen za to, že první polovina je ještě o třídu lepší, než "rozlučková" druhá. I tak ale silný, sensuální zážitek, který umně podporuje parádně elektrizující soundtrack a občas typické nervní tóny Trenta Reznora. (25.03.2020)

Co do Waves nedal Trey Edward Shults po stránce scénáře, to mnohonásobně nahradil vizuálem. Hned úvodní scéna v autě vtáhne, je výborným spojením hudby a fantastické kamery, čemuž ani zdaleka není naposledy. Taktéž nikoliv naposledy, ale na hodně dlouhou dobu (až do závěrečného "opakování"), je také poslední pohodovou. Scénář vůbec není špatný, faktem ale je, že si jede příběh klasičtějšího ražení, i když je to působení přísného otce na rodinu z pohledu syna a dcery velmi dobře podáno a současně zahráno, obzvlášť Kelvin Harrison Jr. Jsou to příčiny, následky, vyrovnávání, z čehož nepřekvapivě především následky dokáží sejmout. Třeba takový pohled do Tylerovi hlavy po "rozhovoru" s přítelkyní a jeho návrat domů. Zase to spojení kamery, hudby a samozřejmě dění. První polovina je však tou lepší polovinou, jinak to ani být nemohlo. 75% (21.09.2022)

Kompozícia dvoch príbehov kontrastných súrodencov, ktoré cca uprostred predelí tragická "okolnosť", bola rozhodne plná potenciálu. No napokon pôsobí celková pointa vyše 2-hodinového filmu dosť vlažne a akosi "do stratena". Príbeh egocentrického psychicky nestabilného Tylera ma doslova iritoval. Chápem, že zranenie musí každého vrcholového športovca rozladiť, ale následne si vybíjať zlosť na svojich najbližších, to je čistý hnus! Čo sa týka introvertnej "malej sestry" Emily, jej príbeh bol spočiatku zaujímavý, no potom sa to celé točilo okolo Lukovho otca.... A to je vlastne všetko. Pointa síce pekná, ale iná ako by som na tento typ filmu očakával. 3* (19.05.2021)