Zapomenuté světlo

Útlá knížečka Jakuba Demla se mi dostala do rukou zvláštní cestou. Dychtivě jsem jí otevřela a četla. Intimní zpověď člověka zasvěceného Bohu mě svou otevřeností překvapila. I když je film zasezený do jiné doby a z předlohy je použit jen základní motiv, niternost a síla výpovědi zůstává. Mileně Jelinek se povedlo vystihnout podstatu. Farář Holý se tak nepřiřadil k podivným karikaturám nebo nudným patronům, jak jsou kněží často prezenováni. Z příběhu vystupuje jako člověk, který má své chyby a slabosti, chybuje a pochybuje, ale především žije. Není ikonou, možná boří představy nebo pohoršuje, ale rozhodně vzbuzuje respekt a uznání. Jakub Deml měl odvahu vyjevit cit a myšlenky tak otevřené, že hned první vydání Zapomenutého světla poznamenal zásah cenzury. Dle mého soudu zbytečně, lidé by se měli dovědět, že i kněz, který se zřekl blízkosti milované ženy dokáže milovat čistě a nezištně, aniž by porušil slib celibátu. Film, který byl oceněn právem, přesto se domnívám, že stále zůstává nedoceněn. (25.03.2016)

Z nábožensko-mystického textu Jakuba Demla vytvoril Vladimír Michálek film, ktorý viac ako o náboženstve hovorí o ľuďoch, o ich statočnosti, o viere, ktorá pomáha prekonávať defétizmus pri boji s chorobou alebo byrokraciou, ale tiež o ľuďoch šíriacich zlobu, ktorá sa v nich nahromadila. Filmy Vladimíra Michálka mám rád a štyri hviezdičky "kak minimum" sú toho dôkazom. Dobrým ťahom bolo aj obsadenie dvoch komikov do hlavných postáv, pretože každý komik túži hrať dramatickú úlohu a tomu, kto mu to umožní, sa odvďačí perfektným výkonom. Tak tomu bolo aj v tomto prípade. A keď si k tomu prirátame krásne obrazy, dobre vybranú hudbu a civilné, uveriteľné výkony ostatných hercov, výsledkom Zapomenutého světla je Nezapomenutelný zážitek. (03.06.2011)

Závěrečná slova hlavní postavy o skutečné podstatě a vlastním smyslu víry jakoby redukující boha na odlesk boží duše, který není než vírou v dobro, jsou srozumitelná i pro ateistu. Lidská mravnost je totiž jen jedna. Příběh, který ve své literární předloze byl zřejmě dějově i psychologicky zjitřenější a samozřejmě posunutý do času Demlova života, svou šťastnou aktualizací - posunem do posledních měsíců komunistického režimu - jen získal. Vše, co bylo v složitém a nesnadném Demlově životě skutečně životné a pozitivní, bylo soustředěno do hlavní postavy filmu, role, která patří k vrcholům Polívkovy početné filmografie. Stejně zdařile vyznělo i zachycení novodobé madony ztělesněné umírající matkou zčásti již vzrostlých dětí pohorské vesnice na východním okraji Jablonecka; i o výkonu Žilkové, její ztělesnitelky, lze říci, že byl jedinečný. Roprachtice-Albrechtice jsou také východiskem pro přesný, nezkreslený výraz předností i limitů pozdní normalizace; obraz, který možná nepřekračuje limity šedi, určitě zachovává rozmanitost té doby. Do zdánlivě všedního příběhu se v dobrém slova smysu podařilo "propašovat" věčné a všelidské, aniž se rozplynulo v mlžině povšechných dogmatickotezovitých frází. SVĚTLO tak víc než čestně obstojí nejen v českém měřítku - o tom nemůže být nejmenších pochyb - , ale i v mezinárodním; v tomto případě mám na mysli např. srovnatelné, zaměřením i směřováním SVĚTLU blízké dílo prominentního režiséra polského hraného filmu ŽIVOT ZA ŽIVOT / MAXMILIAN KOLBE. Silou výrazu a nepatetického enthusianismu se tato Michálkova práce zařadila k nesporným vrcholům české polistopadové kinematografie hraného filmu. (10.03.2009)

Překvapivě dobrý český film, skvělý herecký výkon Bolka Polívky v roli faráře. Je to spíše film o lásce (i Lásce) a o komunistickém pronásledování Církve, než vysloveně spirituální film. Dalo by se napsat více, ale pro účely internetové diskuze stačí tato charakteristika. Viděno podruhé 27.12.17: zvyšuji na plný počet... (28.06.2007)

Od Vladimíra Michálka jsem prozatím viděl Je třeba zabít Sekala a Babí léto a oba filmy se mi velmi líbily a zaujaly mě. Zapomenuté světlo je velice zvláštní snímek. Na diváka mluví hlavě pocity hlavní postavy faráře, obrazy/kamerou a hudbou. Překvapí i občasným humorem (stejně tak obsazením Kinského, který hraje sám sebe nebo hezkou rolí pro paní Zitu Kabátovou). Jsem ateista, ale Bolek Polívka mi svým herectvím osvětlil motivy chování své postavy, do jisté míry jsem ji dokázal pochopit (škoda jen, že nebyl více rozveden jeho vztah k ženě, která za ním dřív jezdila a pak přestala). Ale i herecký výkon Veroniky Žilkové (za podpory vynikajích maskérů) se mi líbil. Viděl bych to na 4*. Zajímavý komentář: Lima (11.02.2010)