Hotel for Strangers
Režie:
Antonín MášaScénář:
Antonín MášaKamera:
Ivan ŠlapetaHudba:
Svatopluk HavelkaHrají:
Petr Čepek, Táňa Fischerová, Marta Krásová, Vladimír Šmeral, Josef Somr, Jiří Hrzán, Jiří Pleskot, Jiřina Jirásková, Ladislav Mrkvička, Jiří Kodet (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Český film HOTEL PRO CIZINCE natočil režisér Antonín Máša podle vlastního námětu a scénáře, na němž s ním spolupracoval kameraman Ivan Šlapeta a jako dramaturg se podílel Sergej Machonin. Podtitulkem scénáře "Mumraj o lásce a smrti" se autoři pokusili naznačit, oč jim ve filmu jde. Ovšem skutečně jen naznačit. Tajemný příběh lásky a vraždy mladého básníka v hotelu pro cizince je zasazen do secesního prostředí, které mu dodává zcela zvláštní atmosféru, v českém filmu téměř ojedinělou. Na druhé straně je nesporné, že film těží hojně z několika literárních i filmových vzorů. Mezi prvními nacházíme četné ozvuky Franze Kafky, druhé jsou pak dány především tradicí filmové veselohry němé éry. Příběh sám má však i symbolický podtext, který jej spojuje s dneškem. Hotel Svět je obrazem světa s malým "es". V tomto světě, prolezlém lhostejností, přetvářkou, lží a zločinem, hledá básník čistou a skutečnou lásku.
60. leta přinesla české kinematografii nejen vzedmutí kritického pohledu na sociální i politickou situaci, nejen zájem o mistrně postiženou všední existemnci úplně obyčejných lidiček, ale také experimentující hledání nového tvaru, nových vypravěčských metod. Jeden z nejvýraznějších pokusů podnikl Antonín Máša filmem Hotel pro cizince. V stísněných prostorách kdysi nepochybně honosného pensionu se odehrává příběh mladého nadějného básníka, jenž byl nalezen zavražděný. Sledujeme tak jakousi rekonstrukci jeho osudů, jak je zachycuje dochovaný deník, spleť snově podivných událostí, k nimž se jen obtížně hledá výkladový klíč. Máša natočil jakousi svéráznou tragikomedii, v obrazové složce hojně inspirovanou secesí, ale také odkazem Franze Kafky. Sc odstupem času však snadno postřehneme neživotnou spekulativnost. Pojetí, které zpochybňuje hodnověrnost lidského vnímání i plnou poznatelnost dění kolem nás, prozrazuje módní vliv některých filmů francouzské nové vlny, zejména Loni v Marienbadu. Výsledkem je však pouhé epigonství.
(oficiální text distributora)
Recenze (64)
Zlatá Palma - výběr ()
Pomalu končím s Juráčkovými Paměťmi a říkal jsem si, že rozhodně musím vidět filmy jeho souputníků - a začal jsem se snímkem jeho nejlepšího (a pokud ne, tak rozhodně nejstaršího) kamaráda. No začal jsem blbě, to podobenství se tváří hrozně sofistikovaně a zároveň je příšerně jednoduché. Člověk nemusí být profesorem matematiky, aby tohle všechno odhalil a zároveň je dost k nepřežití, jak je při relativně rozumné stopáži ten film nudný. Není to žádný zvláštní průšvih, jen zklamání. Ovšem další Mášovy důležité snímky si rozhodně ujít nenechám! ()
Neskutečně divnej film, ani nevím jestli se mě líbil nebo nelíbil. Petr Čepek tam kroužil kolem Taťány Fischerový jak zaseklej vrtulník a všichni v tom hotelu byli hrozně divný. Největší tragéd tam byl Jiří Menzel. Ovšem Hrzán byl taky slušná výživa prej "já jsem pes, haf, haf". Totálně mě překvapila Taťána Fischerová, tu jsem až doteď znal jen jako poslankyni, který říkali herečko a já jí viděl hrát až tady a hned takovou luxusní femme fatale, dost dobrá, taky jsem se do ní zabouch. Nejvyýraznější složkou filmu jsou jednoznačně herecký výkony Petr Čepek je tak trochu neprávem zapomenutá hvězda naši kinematografie. Vlastně je dobře, že děj nemá žádný děj, alespoň jsem si mohl nerušeně vychutnávat každý gesto, každej pohled a každou větu Petra Čepka, opravdu bezchybný herecký výkon. ()
Taková obyčejná kafkárna, kde forma, jak už to u těchhle avantgardních děl s přehnaně vysokými uměleckými ambicemi bývá, upozadila obsah. A i přes fakt, že se jedná de facto o vedlejší filmový projekt Činoherního klubu (zřejmě nejvýznamnějšího divadelního souboru té doby) nutno konstatovat, že jde o slepou uličku filmové České nové vlny (a taktéž téměř o pravý opak Mášova pozdějšího vynikajícího civilního Ohlédnutí). Suma sumárum: Mášovo umění pro umění... ()
Hodně zvláštní film. Od začátku divák ví, jak dopadne, ale stejně tak nějak doufá, že vraha třeba odhalí, avšak tomu se Hotel pro cizince brání, stejně jako případnému pochopení ze strany obecenstva. Žánrově film představuje směsku dramatu, romantiky, absurdní komedie a částečně i detektivky. Forma snímku by nebyla zase až tak zvláštní nebýt vkládání zrychlených prvků grotesky a titulků jakožto zápisů do deníku; oba prvky jsou však rušivé a nehodí se sem. Tím na čem tento film vlastně stojí jsou ale herci a jejich postavy. To je prostě kapitola sama pro sebe, protože role Kodeta, Menzela, Hrzána, Libíčka, Somra, Jiráskové, Mkrvičky či Šmerala, to je takový menší herecký koncert (jedna postavička divnější než druhá, ale přitom každá z nich dostatečně charismatická). Do konceptu těchto střelených a zlomyslných lidí nespadá jen hlavní hrdina představovaný Petrem Čepkem, kterému všichni dělají naschvály, takže s ním divák soucítí, ale to ho docela brzo omrzí, protože i sám Petr Hudec je svým chováním (zvláště ke své láce), někdy dost, lidově řečeno, "na přesdržku". Příběh, i přestože se dá stěží pochopit, naštěstí ani moc nenudí, občas rozesměje nějakou tou absurdní scénou či hláškou, ale to, co tohle podivné dílko drží nad vodou, jsou již zmiňovaní herci a jejich postavy. Na slušný průměr to jistě stačí, ale na zdejší nadšené 4 nebo dokonce 5* ohlasy už fakt ne. "Rád bych vás vyzval na souboj pane. Ale jak vím, vyznáte se spíš v masturbaci než šermu." ()
Jelikož je to lidská mysl, co identifikuje postavy, probouzí příběh a rozvíjí ho v logických zvratech a uděluje i mění řád a pravidla rámce příběhu, je to také zase jen lidská mysl, co takovou tvůrčí orientovanost ve svém světě nezvládá a ztrácí se v nesmyslnosti. *** Je-li taková filmem ukazovaná postava ztracena v porozumění sobě a světu, který se kolem ní záhadně a obtížně utváří, pak sledujeme ono kafkovské mystérium jedince zmítajícího se v nepodvolující se, nenahrávající skutečnosti, bez ohledu na vlastní jednání čelícího nepřátelské cizosti, napořád vystaveného zdánlivě mystickým a tajuplným, přitom však pouze smyslem nenaplněným upřeným pohledům druhých, náhodně i adresně (jak totiž obé od sebe rozeznat) vyslechnutým průpovídkám i pozorovaným scénám... Všechno se přitom jeví jakožto osudové, klíčové, vyčerpává postavu tím, jak každé jednotlivosti musí věnovat maximální pozornost, aniž by jí některá konečně přinesla vysvětlení a úlevu. *** V takto nastaveném módu pak ovšem nezáleží na tom, jak hluboce propastných odtažitostí, jak velmi odcizených obrazů, jak naprosto nepochopitelných jevů jsme svědky, neboť nesrozumitelno se nedá prohlubovat ani stupňovat, zmatek a chaos, je-li zmatkem a chaosem, nelze zesilovat ani rozvíjet, není možné sledovat jeho vývoj a proměny, žádný logický spád děje... Není čemu rozumět. Absurdita může jen více či méně překvapovat, avšak neztotožnitelná se vtipem a bez point a závěrů se prvoplánově lacinými efekty brzy vyčerpá a začne unavovat a nudit. V oparu jedovaté manýry, na níž závisí život hlavní postavy, následuje stejně absurdní a nic neznamenající smrt, a trvá-li film dvě hodiny, končí zároveň těžkou otravou diváka. Totiž: Kafku jsme už četli a nic nového se na tomto poli, jež je nutně bez vývoje a na němž se pouze střídají nové a nové obrazy, nedá nabídnout. O to intenzivněji takové prostorné pole ovšem přitahuje a svádí tvůrce, kteří nevědí, co přesnějšího říct, protože s konkrétností si člověk může zadat a natlouct, ale generovat tajemnou nahodilost lze donekonečna a pro široké publikum bude člověk pořád vypadat jako dotýkač vyšších pravd a nepochopený filosof a umělec. *** ""Prosím vás, co je to za pořádek, spát se svou vlastní sestrou. A možná že to ani není jeho sestra!"" ()
Z nějakého neznámého důvodu jsem tomu chtěla dát šanci, ale podcenila jsem kulminaci generace Činoherního klubu, Ester Krumbachové a interpelace poslance Prušince. Josef Somr zpětně hodnotí více jako magorii než fantas, Táňa Fischerová to přehnala během natáčení se zmrzlinovými poháry a kameraman Ivan Šlapeta si rád zavzpomínal na Tondu. A co ten teplej Libíček? Za toto všechno ani tu trochu něhy. ()
"Petr Hudec přijíždí do Hotelu Svět, aby se oddal lásce a našel smrt." Velmi bizarní, ale působivý film s excelentním Petrem Čepkem a dalšími. Asi nejvíce se mi líbily peripetie s objednáváním a servírováním jídla, protože Jiří Kodet a Ladislav Mrkvička byli jako nevrlí číšníci perfektní a být já hlavní postavou, proti klobáse namísto chřestu a proti chřestu k snídani (navíc doplněné o bedlu jedlou) bych asi také raději nic nenamítal.___P.S. Jiří Hrzán uměl docela dobře štěkat. ()
"Nezlobte se, ale pro spásu duše neváhám použít paklíče!" Kouzelný absurdní humor, který si vychutnávám pokaždé, když zavítám do tohoto přepychového Světa, kde nabízí pokoj bez myší i bez hmyzu. Co figura, to skvost. Úžasná madam v ještě úžasnějším klobouku, úslužný číšník, který vám ochotně zajede pro chřest, rozpustilá Veronika, kněz, který se neváhá pro spásu duše schovat pod postel... Film, který mi přesně sedl do noty a neskutečně bavil. ()
Život bez lásky je jako ryba bez života...motto, které se jako červená nit vine celým filmem. Secesní prostředí, kostýmy Ester Krumbachové, hudba Svatopluka Havelky a černobílá poetická kamera Ivana Šlapety dotváří kouzelným způsobem vlastní projekt Antonína Máši. Člověk si hned vybaví perly 60.let - Případ pro začínajícího kata, Ovoce stromů rajských jíme, O slavnosti a hostech či Sedmikrásky. Zřejmě ne každý přijde na chuť této zvláštní kafkovské mozaice. Pokud se necháte vtáhnout, budete odměněni absurdními hříčkami, čarokrásnými obrazy a příběhem lásky, jež má i nemá naplnění... ()
Snímek, který chce ukázat trochu více, než-li jen vraždu s peripetiemi.. Poeticko-tragicky laděný příběh nešťastně zamilovaného "střízlivého" poetika, který se zaplete s příliš mnoha zkaženými lidmi včetně toho nejhoršího, jeho vyvolené.! ()
Velice zvláštní osazenstvo hotelu, zde prožívá den za dnem. Jak personál, tak i hosté jsou skutečně prazvláštní. Groteskní pojetí filmu a absurdní situace, které se zde odehrávají mají v sobě jasnou nadsázku a jedinečný humor. Snaha o upřímnou lásku proti bohémskému životu. Je to experiment každým coulem, rozhodně film, pro náročnějšího diváka s nelehkými dialogy. Ovšem velká skupina kvalitních herců sledování zpestřuje. ()
70% Těžký úlet. Těžká stylizace, v dialozích, které občas nedávají moc smysl, občas inspirace němým filmem - ať už umělé zrychlování, nebo vnitřní monolog hlavní postavy pomocí mezititulků (nebo to byly ty kusé zápisy v deníku, které byly zmíněny v úvodu? Ani jednou jsme ho neviděli, že by si deník psal), dvojznačné průpovídky často se sexuálním podtextem ("Získat ženinu duši, to je umění, získat tělo, to je nic." - "Když já nevím, jestli ji má." - "Každá ji má."), navíc tu hrají hned dva režiséři (Schorm a Menzel) a... už bych to souvětí mohl ukončit, že? Mášovy filmy na mé komentáře působí dosti neblaze:) ()
Možná podobenství totality, ale v každém případě beznadějně působící film, plný absurdit a hnusu. V podstatě kafkovská deprese se sice snaží vše zabalit do uměleckého hávu, ale všudypřítomná ošklivost a zmar a současně naprostá absence čehokoliv pozitivního, nemají nic společného se skutečným životem, byť v totalitě. V rámci toho l´art pour l´art neomlouvá ani secesní prostředí (k němuž se Nový zámek v Jevišovicích výborně hodí) a dobré výkony (některých!) herců. Na rozdíl od Petra Čepka mi Táňa Fischerová připadá velmi slabá, ale o to v podstatě až tak nejde. Jako nechtěný dokument podoby Nového zámku v Jevišovicích a ukázku ducha tvorby šedesátých let“ to jakousi hodnotu má, nic víc. ()
O komedii nemůže být ani reči. Jde o film ve fantaskních kulisách, ale je napsán skvěle, je radost se nechat unášet vážným tématem o jedné lidské existenci, hledající co v životě stojí za to a začíná pěkně od sebe.***Hledá lásku a nalézá smrt. Hledá podsttu života, ale tu nikdy nemůže najít, s ní nikdy nedokáže zcela splynout. Díky tomu, že většina lidí nepotřebuje až tak hledat lásku, tak jsou jen patvary a divochy, bez kultivace ducha a jen jsou, a právě takové si je i smrt jednou sebere. ()
,,Jediná jistota je láska. Která je rovněž nejistá." Zase to jedinečné filmové období 60.let. HOTEL PRO CIZINCE je po stránce příběhu i psychologie hodně zvláštní film, který mě svou zvláštností přitahuje již hezkých pár let. Ještě v dobách středoškolského studia mne jeden večer na mne zapůsobilo svou ojedinělou atmosférou. Čas od času si pouštím a pokaždé si užívám do detailů uměleckou stylizaci v nádherných kulisách a s roztomile absurdním humorem. Lze tak, ale není nutno vnímat HOTEL pouze jako frašku, je to podobenství o nás, o našem světě, o jeho podivnostech, bláznovství i nespravodlivosti a zločinění jakéhokoliv kalibru, jež krouží kolem nás, sami se stáváme "blázny" nebo "obětmi" toho imiginárního "hotelu", do nějž vstupujeme jako cizinci, s vlastními názory, s vlastním viděním světa, ale neustále se přizpůsobujeme nebo naopak ovlivňujeme osudy a konání jiných, aniž bychom si to uvědomili. Režisér Antonín Máša se hodně pohrál s kombinaci různých filmových žánrů a vytvořil dílko s prvky od tajuplného historického filmu, přes komorní drama, kriminálku, romanci, němé grotesky, mírně až po muzikál... a především plno nádherných absurditek ve filmu. Legendární Činoherní klub není pro mne zrovna tou oblíbenou kapitolou čs. kinematografie a sám o sobě svou tvorbou trochu podivný spolek, jehož stylu (na základě viděných TV záznamů inscenací) jsem nikdy nedokázal přijít na chuť. Alespoň zde jsme si takříkajíc "padly do noty". 100% ()
Tak toto teda nebyl můj šálek čaje... Směšně absurdní nesmysl, nic jiného... - 7. 9. 2011 - 25% ()
Slovy člověka, kterého cituji: Lehce DADA, trošku PATA. Myslím že v žádném jiném filmu neuvidíte štěkající krávu použitou jako deus ex machina, Schorma v roli kněze, schovaného pod postelí, nebo Libíčka co dělá hvězdu... Jaktože mi tenhle skvost tak dlouho unikal??? ()
Nu nevím, spíš mi to přijde, že sami tvůrci často tápali, co vlastně točí. Na zmiňovaný surrealismus je to místy hodně reálné, na Kafku málo paranoidně depresivní, ty vložené pokusy o slapsticky němého filmu jsou vyloženě trapné. A tak zůstává jen podivná atmosféra a výborné herecké výkony. Např. Táňa Fischerová mě hodně příjemně překvapila. ------ Režisér Antonín Máša patřil spíše k divadelním režisérům, kteří se pokoušejí o nové formy vyjádření. Přesto jeho několik celovečerních filmů patří k tomu lepšímu z české kinematografie. Hotel pro cizince natočil se svými kolegy z Činoherního klubu. Hlavní myšlenkou byla parafráze současného světa, kdy lidé jen tak přežívají a nemyslí dopředu ani se o nic nesnaží. Tento svět je parafrázován prostředím bláznivého hotelu, kam přichází zamilovaný mladík - básník v podání Petra Čepka. Hledá lásku, ale v marastu, kde nikdo neví, kým je, ani po tom netouží to vědět, se lásky nedohledá a nakonec tragicky umírá. Žel se tvůrcům ono bláznění poněkud vymklo z ruky a těžko říci, zda vůbec tušili, jaký celkový tvar chtějí filmu nakonec dát. Najdeme zde něco realismu vedle surrealismu, najdeme zde scény jako z němé grotesky, jež už vůbec do konceptu 102 minut dlouhého snímku nezapadají. Černobílá hříčka však nabízí skvělé herectví většiny zúčastněných, včetně Táni Fischerové. ()
Související novinky
Zemřela herečka Táňa Fischerová
Ve věku 72 let zemřela česká herečka, recitátorka, spisovatelka a politička Táňa Fischerová. Neúspěšná kandidátka na prezidentku z roku 2013 se poprvé objevila na plátně v dramatu Kohout plaší smrt z… (více)
Národní kulturní památka – tehdejší Činoherní klub ve filmu. No, nejsem z toho tak odvařený, jak bych asi měl být. Orgie suverénního herectví (V. Šmeral a M. Krásová ze staré gardy činoheráky skvěle doplňují), krásná forma i prostředí, vtipné a použitelné podobenství. Celý film se však spíše snaží něčím být, než že by tím byl, celou dobu jede na v úvodu natažený setrvačník, ne právě šťastně (byť separátně zdařile) obohacován prvky jako „groteska“ nebo „zpívající Matuška“. Pokud bych měl srovnat s několikrát zde zmíněnými filmy, tak kvalit O slavnosti a hostech Mášův opus rozhodně nedosahuje, ale i Případ pro začínajícího kata je mnohem zdařilejším dílem. Za „odjezd do kláštera“ (jakože satira?) bych snad měl ubrat ještě jednu hvězdičku, ale nechám to být, „vo tom to neni“. /// Uhrančivý a typově jedinečný Čepek jako mladý muž „bez zaměstnání“ zlatých předválečných časů, neviditelně poznamenaný cejchem smrti, osudem předem odsouzený v hotelu Svět obývaném jakýmisi lidmi. Smrt z lásky. Našinec (básník toužící po „vyšší lásce“) obklopen dotěrným, pohrdavým, drzým lokajstvím (které však jako lokajství neplní svou funkci; je to lokajství, které vládne) a stejně dotěrnými známostmi, které znát nechtěl, marně konfrontován s pitomoučkou a lhostejnou fádností své vytoužené, oděnou románovými slovy do hávu „femme fatale“. Veronika se chová, jako by byla jedinou ženou na světě, všichni jí to věří a já s nimi, Kafka Nekafka. Obvyklé rolové společenské vztahy nefungují, jak by měly, našinec nemá možnost se spolehnout na jakoukoli reciprocitu, jakákoli strategie je marná. Petr Hudec je doslova bílou vránou, což je totéž, jako černá ovce – přirozeností ocejchovaný jedinec, narušitel, persona non grata. Nelze ho nikterak považovat za nevinnou oběť vraždy. Petr Hudec je nositelem nesmazatelné viny - vinen tím, že existuje. Tedy přece jen reciprocita. (Tento metafyzicko-existenciální výklad musí uznat i zatvrzelý materialista, vždyť „rád bych vás vyzval na souboj, pane, ale jak vím, vyznáte se spíš v masturbaci než v šermu“.) /// Enšpíglův návod na použití tohoto filmu vůbec není špatný, bylo by však ochuzením vázat se jen na Čepkovo herectví; vše, co se v tomto filmu děje, koneckonců lze nekoncepčně sledovat prostě jako pěknými obrazy vyjádřené cosi, co se neblaze zamilovanému básníkovi (možná spíš rádoby básníkovi) děje, co se divákovi vidí buď ve ztotožnění s ním, buď jako nezávislému pozorovateli. Ale i to je možná málo. Rozdělíme-li postavy (vyjma dvou hlavních) na „personál“ a „hosty“, vidíme zřetelně, že skupina Personál je především nostitelem absurdna a podobenstevna, zatímco Hosté jednak velmi zdařile plní funkci dobové atmosféry (nejde jen o historický kolorit, nýbrž o navození jistého životního pocitu, důvěrně známého čtenářům klasických románů; k tomu lze ostatně přiřadit i samotného Hudce) a také zřejmě mají být satirickými karikaturami, v kterémžto ohledu bych jako mimořádně zdařilý kousek vyzdvihl postavu spisovatele Plecha (či Blecha? – V. Šmeral). Naopak postava pátera je sice okouzlující a vtipná (boží Schorm!), ale jako eventuelní satirické ztvárnění církve (k němuž v závěru sklouzává) nestojí za nic. Vcelku tvoří soubor všech postav společnost, v níž každý má svým způsobem důvod našeho viníka existence - zamilovaného básníka - zavraždit „kvůli lásce“. Nadto jsou postavy obou skupin velmi těsně a velmi nejasně spjaty. Především není jasné, zda Vladimír, Otomar a Willy jsou tři, dvě nebo jedna osoba, madam Rosická je možná Veroničinou a tedy i Vladimírovou matkou, ale možná je stará panna – nebo děvka. Sumou tedy přestárlá totemická pramatka. Plech píše o jejím životě. Rovněž okrajové postavy (nepřehlédni mladíka s růží) či nejrůznější detaily (třeba kůzle) jsou kladeny velmi rafinovaně. Mnohé zřetelně nasvědčuje tomu, že nejen Rosická, ale i Veronika vyžaduje Hudcovu naprostou identifikaci se synem, resp. bratrem. Veronika navíc budí podezření, že plní společný zájem udržet Hudce v hotelu. Nakonec to vypadá, jakoby Hudec („viník existence“) měl být jakousi kultickou obětinou kosmického řádu (má předchůdce malíře – a jistě bude mít i následovníka). Tedy nikoli bílá vrána, ale skutečně – kavka. Tomu možná odporuje (a možná taky ne) hypotéza, že byl snad zavražděn až v reakci na rozhodnutí hotel opustit; nezapomínejme však, že mu byl pro poslední noc přidělen pokoj pro „cizince“. Klíčovým slovem je každopádně totožnost. /// Komentáře, které něco říkají, jsou dva (Psice, Honajz), čtivý je už zmíněný Enšpíglův, pominuta nesmí být glosa od HenryS. Příznačné je, že narozdíl od jiných filmů s vysokými uměleckými a intelektuálními ambicemi se u Hotelu pro cizince i odmítavé komentáře vesměs dají číst bez pocitu pohrdání komentujícím. /// „Nezlobte se. Ale pro spásu duše neváhám použít ani paklíče.“ /// „Jen jestli ji má.“ „Každá ji má, bratře.“ () (méně) (více)