Mučedníci lásky

1) Jedinec - produkt zkostnatělých schémat si do svých představ o získání lásky projektuje cosi hříšného a zakázaného. Od toho se odvíjí i výběr míst, kde lásku hledá (kabarety, noční kluby). Dokonce i na tak nezobecnitelnou záležitost, jakou je získání vytoužené dívky, bere mustr (což se nakonec ukazuje jako hloupost - slečna samozřejmě nenaplní jeho očekávání a usne). Hrdina si ale připadá hříšný - pokusil se přeci získat lásku, to je ale nestydaté! Společenská a podvědomá výchova k sebelásce jej ale nutí k tomu, aby své (samozřejmě nesmyslné) rozčarování nad svým jednáním projektoval do vztahu cizích lidí k sobě (tedy: já mám představu o tom, že jsem "cosi" učinil špatně, ale samozřejmě se nemohu sám pranýřovat, tak si budu namlouvat, že celé mé okolí mnou pohrdá). Příběh, který lze vzhledem ke kontextu doby, v níž film vznikal, vztáhnout celospolečensky - a nebude to pouze prvoplánový tah ("vše, co vzniklo v šedesátých letech, má schopnost evokovat zeitgeist").......2) Opravdu nádherná miniatura. Nastěnka (ironie jména nabývá pro pravidelné diváky silvestrovských Mrazíků téměř až patologických rozměrů) nesní idealisticky - tedy tak, že by se ve svých snech povyšovala a myslela by výše, než je její reálné postavení -, nýbrž si do svých snů projektuje svou žitou skutečnost. Je přesvědčena o tom, že i ve snu, v krajině, kde je možné být šťasten, musí být ona zákonitě nešťastná nebo zklamaná. Její vyvolený si jí nevšímá a náklonnost z její strany si uvědomí až ex post; muž, kterému se líbí, jí bere jako kus masa; jediný (možná) pozitivně zakončený románek je poté realizován s dobrodruhem a laciným švihákem (z tohoto románku jí navíc probere reálný svět). Rovněž není možné opominout genialitu Jana Klusáka a totální zjevení v podobě Karla Gotta, který nehrál vždy pouze dementní Lucifery, ale objevil se i v kvalitních filmech a nezapomenutelných rolích......3) Opuštěný člověk, který je schopen pro trochu lidské sounáležitosti potlačit svou identitu a dokonce přijmout stupidní společenské rituály, nakonec vydobytou lásku ztrácí vinou zdi, kterou mezi něj a jeho vyvolenou staví všeobjímající uniformita (která nás, v širším společenském kontextu, odděluje od našich snů a tužeb jako takových - samozřejmě je třeba tyto sny morálně prověřovat, to je však podstatou uvažování snad každého myslícího jedince). Následuje ironická, lehce tragikomická tryzna s výmluvným gestem "ahoj a pacičku" a my jdeme našimi životy dále vesele, i přese všechny slzy. Divák si ale může vybrat, co je mu milejší - ponechat si slzy nebo si dopřát trochu toho úsměvu. U Němce je možné nakonec obojí, přičemž ten úsměv není hysterický, ale spíše poučený a (v některé dimenzi možná také) nadějný. Alespoň bych tu naději rád měl. Hledání je trpké a hrdinové cestu teprve jdou objevovat (nebo ne?). (08.09.2011)

Taková umělecká onanie, ne přímo samoúčelná, ale přesto ne moc působivá. To, co jinde oceňuju- méně slov a důraz na vizuální stránku, je zde tak vyhroceno, že vlastní myšlenka filmu spolehlivě uniká. Ale i tak musím nějaké hvězdy udělit, protože tento film něco v sobě jistě má (ať už je to krásná Marta Kubišová nebo hudba s kamerou). (24.03.2010)

"Němý film", ve kterém se v dialozích objevuje asi toto: "Nemáte něco k pití? Něco k pití...?" (1. část) "Srdce?" (2. část) + píseň (zpívaná Karlem Gottem). A až třetí část se "rozpovídá" mnohočetným "Jakube, Jakube!" a následně uvnitř podivného baráku. Film zobrazující téma "mučedníků lásky" tak, jak zkrátka chtěl, a nemůžeme proti tomu nic říkat, se v konci také propojí - a všechny tři postavy se sejdou (jedna má černý kostým, prostřední bílé šaty a Rudolfův oblek je šedý). Znakem montáže, z toho, co na pásy natočil Ondříček na pokyny Němce a Ester Krumbachové, která sehnala i kostýmy, ozvučené, ne moc dlouhé, je, že se postupně syžet zjasňuje. Zatímco ze začátku by vše odkazovalo podvědomě k buňuelovskému surrealismu, snovým kontrastním experimentům a víme, že za tím vším tak trochu můžeme hledat Kafku, dále vše dostává lineárnější charakter, až je poslední vyprávění podáno zcela zřetelně - o to více se však nesnižuje nepochopení a stupňována je naopak absurdita. Němcovi a Krumbachové scénáře pracují s rekvizitami, které se stále opakují, černé obleky, klobouky, slavnosti a hosti, jídlo, pití, s technikou ne-vševědoucí narace, a jejich snímky tak jsou náhle rozpoznatelné, zcela okamžitě. Je třeba je umět číst, postupně, přichystat si vlastní intepretaci, která je vyloží. Ty filmy jsou složité na první "přečtení", stejně jako můj text. Jan Němec nejdříve vyskočil spolu s postavami z transportu smrti do lesa, aby se dotrápil až k údolí na velkou slavnost s hosty, z nichž jeden bez omluvy odešel, a poté se v polozmatených myšlenkách ocitl kdesi v ulicích, bloudil po klubech nebo kousek vlakem a do zahrady, až ho to pak zatáhlo do Německa na krátkou kafkovskou Proměnu. (24.01.2009)

Po Démantech noci druhý a pro mě téměř definitivní důkaz o tom, že Němcova podobenství pro mě nejsou. Nikdy nebudu mít rád hudbu, která k atmosféře nesedí, triviální zápletku povýšenou vymazáním dialogů na umění a postavy, které díky jejich poslepovaným činům takřka nenávidím. Takovéhle klíny do hlavy divákům, kteří milují klasický film, tu prostě vždycky budou. (24.01.2009)

V celém filmu je dohromady tak dvacet vět (možná míň - spíš dvacet slov) - což ale rozhodně není na škodu. Smutně krásná, romantická a i (černohumorně) úsměvná obhajoba těch v lásce méně či zcela neúspěšných. Formálně něco mezi Démanty (flashbacky, imaginace bez přechodů) a Slavností (nadsázka, vtip - Krumbachová) plus cosi z Kafky a mnoho oné smutné romantiky. Jediná "chyba" : klidně by mohla být i čtvrtá povídka (pokud by byla tak dobrá jako ony tři). (01.07.2006)