Noční hovory s matkou

Mám opravdu rád životopisy a někdy, když mám náladu, tak mám rád i experimenty. Digitální formát moc rád nemám, ale zase musím uznat, že jsem amatérský filmař, natáčím stejně jako mistr Němec nízkorozpočtové filmy a na digital někdy natáčet musím (i když jsem si schválně našel brigádu, abych mohl natáčet na analog), ale nikdy se to i s poměrně novou kamerou nebude rovnat tomuto zázraku, který Němec natočit bez větší produkce, jde to hodně poznat, ale kvalitě to neubírá. Bravo! Němec je od doby, co jsem tohle viděl můj vzor. (03.01.2018)

Kupodivu to nebylo spatne, necekal jsem, ze takto pojaty dokument muze byt zabavny, ale docela i je. Ale bonus na DVD (film jsem videl v USA, nevim, jak to bude v ceske verzi), ve kterem Nemec za zvuku silene hudby ukazuje nesmirne dlouho fotky ze sveho rodinneho alba, aby pak ve finale (zrejme ozraly) hral pet minut na klavir, kdy mu do toho nekdo soustavne sviti baterkou nebo co to je do ksichtu, mi prisel zbytecny a nudny. Stejne tak jeho predstaveni filmu, kdy lamanou anglictinou mluvi o tom, jak dokument tocil apod. (05.08.2007)

Němec je skutečně český Godard, otázkou je, zda je to lichotivé označení. Já se totiž přikláním k tomu, že jak Godard, tak Němec jsou připomínkou známého "světská sláva polní trává", jinými slovy v 60. letech ( Godard i v 70.tých, protože mohl tvořit) to byli průkopníci, géniové- jenomže každý talent se vyčerpá. Já mám raději, když režisér postupně klidní a přejimá postupy, proti nimž se kdysi bouřil. Krásný příklad je Trier, jehož poslední filmy jsou skoro pravým opakem manifestu Dogma. Dnes už z obou rebelů zůstala jen touha provokovat, bohužel ovšem za každou cenu . A tak mnohdy vznikají patvary, kterým sice nikdo nemůže upřít originalitu ( V žáru královské lásky, Jméno kódu Rubín u Godarda Pěstuj si pravačku), ale jsou to děsné sra.ky. Godardův film Bohužel pro mě prý není špatný, ale ten jsem neviděl. Noční hovory naštěstí spadají do kategorie snesitelného experimentu. Ale stejně, mám-li být upřímný nejzajímavější byly ty rozhovorové pasáže, např. Ester mluvící o alkoholismu- zkrátka vůbec by mi nevadilo, kdyby to byl obyčejnej dokument z Němcova nepochybně zajímavého života. Některé záběry byly moc hezké, ale kdyby jich bylo ve filmu o polovinu méně, vůbec nic by se nestalo. Jenomže to by se pan režisér necítil jako velký experimentátor a průkopník. Přiznám se, že mi ta Němcova snaha přijde dost křečovitá a myslím si, že někteří souputníci se s pádem režimu vyrovnali lépe (Jireš, Bočan, Vihanová ) (01.02.2012)

Použitie rybieho oka, vkladanie portrétu matky do záberov, chôdze ulicami, hry na klavír, pohľady na bývalé manželky, či večierky v emigrácii a nevypovedaný konflikt s Havlom + niekoľko cvaknutí fotoaparátom priamo do obrazu. To je zhruba podklad pre experimentálne štylizovaný (Roden + Stivínová) ale neidealizujúci posmrtný dialóg režiséra s matkou. Využitie možností digitálnej kamery a natočeného materiálu sa odrazilo v zaujímavo skomponovaných obrazoch. Hodinový film sa však miestami nevyhol istej artistnej nude, vyplynúcej z občasných pridlhých záberov a z prílišnej snahy "byť iný". (na prebujnelé ego režiséra, označením "egoistický parchant" upozornila v časti filmu: neúprosnej analytickej sonde jeho vnútra bývalá manželka Ester Krumbachová). (12.12.2006)

V experimentálních filmech se nevyznám. Ze začátku to vypadalo na zajímavý experiment (rybí oko), který je doplňován různými zajímavými záběry a povídáním se zemřelou matkou. To se ale někde okolo dvacáté minuty zlomí a ubývá komentáře, zajímavých scén a vzniká tak dlouhá, téměř nekonečná nuda složená z hraní na klavíru, scén, které jsou buď prázdné nebo se mi jejich hloubku nepodařilo zachytit a to je zhruba vše. Naštěstí, ke konci se to pak zase maličko zlepší. Ještě to občas maličko pobaví (když tam třeba pobíhá u výstupu z metra a vyděsí tam nějakou babku). Ale jako celek nic moc, kdyby se tu experimentovalo zajímavě a nenudilo to, proč ne. To se ale bohužel nestalo. 2* (03.06.2018)