poster

Po zkoušce (TV film)

  • Švédsko

    Efter repetitionen

  • anglický

    After the Rehearsal

Drama

Švédsko, 1984, 70 min

Režie:

Ingmar Bergman

Scénář:

Ingmar Bergman

Kamera:

Sven Nykvist
(další profese)
  • Jellini
    *****

    Po celou dobu sledování jsem si připadal jako náhodný a vlastně nechtěný a původně nezamýšlený divák. Jakoby Bergman točil "Po zkoušce" výhradně jen pro sebe. Aby si něco zjistil, něco ověřil, upřesnil svůj ambivalentní vztah k čemusi. Výsledkem je maximálně soustředěný "režijní výkon". Hned, jakmile film dostříhal a ozvučil, podíval se na hotový film a možná něco zjistil. Možná ne. A už se o něj nestaral. Celý film působí, jakoby se dostal k divákovi náhodou. Nic podobného jsem nikdy neviděl. ... Ve filmu není předem nic rozvrženo, film nesměruje k žádnému předem vytyčenému cíli, postavy jsou proměnlivé. K tomu sotva postřehnutelné přecházení do několika snových scén/záběrů. Divák v podstatě nemá šanci se nudit.(11.6.2011)

  • Sarkastic
    ****

    Jedno velké Bergmanovo divadelní (a samozřejmě i osobní) vyznání. A to, jak film na svoji divadelnost poukazuje (dokonce si zní i trochu střílí, a to hlavně při mistrovském dialogu na konci snímku) a využívá ji jako svůj výrazový prostředek, je v očích diváka jeho největší přednost stejně jako slabina. Já v tom však viděl spíš tu pozitivní stránku. A Voglerova (Bergmanova) rekapitulujícího a za životem ohlížejícího se divadelníka jsem si užil (a rád se k němu vrátím i někdy v budoucnu). Za mě silné 4*.(31.5.2014)

  • sportovec
    *****

    Bergman byl a zůstává velikánem stříbrného plátna ve všech jeho modifikacích; píši-li stříbrné plátno, myslím tím pochopitelně drama jako takové. Lahůdková televizní inscenace PO ZKOUŠCE laská diváka doslova každou větou svých fantastických, špičkovou kvalitou se vyznačujících dialogů. Statická kamera, doslova pijící každý posun v mimice svých protagonistů, se netýká jen divadelního umění jako takového, ale života a lidského bytí vůbec. Co slovo v předcházející větě, to náznak fráze, ale především bezvýhradného holdu tehdy šedesátnickému umělci. Kdybych měl hledat mezi českými Bergmanovými vrstevníky srovnání pro ty divoce krásné a současně tak kultivované dialogy, musel bych dlouho přemýšlet; nakonec se vynoří jméno českého velikána a téměř dovršitele historického dramatu Oldřicha Daňka. Stejně skvělí jsou i herci. O Ingrid Thulinové netřeba pochybovat, osobnostní formát Erlanda Josephsona je patrný od prvních záběrů a replik. Zato tehdy mladá Lena Olinová působí, jakoby z nebe spadla. Její mladičká současnice je plně moderní a i po čtvrt století křečí, touhou po ideálu i vůlí být ve svém životě skutečně sama sebou nemůže nestrhávat své dnešní dcery. Skandinávská ženská emancipace je pověstná svou věcností a žízní po skutečné skutečnosti; jako bych slyšel slova jiné skandinávské velikánky, o generaci starší Norky Liv Ulmannové: jejich zralou moudrost, poučený nadhled. Ale tady ve vydání zcela jiném, v podání další autentické bergmannovské herečky. Zbývá dodat, že málokdy a málokde vykládá Bergmann autorsky sebe sama divákovi tak naze a bezbranně jako právě zde. Uznalý potlesk, provázený zaslouženým voláním ovací, jen doplňuje velkolepou galérii strhujících úspěchů geniálního Švéda.(18.7.2009)

  • NinadeL
    ***

    Moje velmi povrchní poznání zatím končím zde a jsem tomu ráda, protože v těch podmínkách bezkrevné inscenace mě ta moudra ubíjejí poněkud méně. A samozřejmě na prsíčka Ingrid nesmíme zapomenout.(10.4.2014)

  • Rudovous
    *****

    Bergman je snad ten nejuzasnejsi reziser. Ani jeho nejkomornejsi jednoaktovka me nemohla nenadchnout.(17.1.2009)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace