Po zkoušce

Bergman byl a zůstává velikánem stříbrného plátna ve všech jeho modifikacích; píši-li stříbrné plátno, myslím tím pochopitelně drama jako takové. Lahůdková televizní inscenace PO ZKOUŠCE laská diváka doslova každou větou svých fantastických, špičkovou kvalitou se vyznačujících dialogů. Statická kamera, doslova pijící každý posun v mimice svých protagonistů, se netýká jen divadelního umění jako takového, ale života a lidského bytí vůbec. Co slovo v předcházející větě, to náznak fráze, ale především bezvýhradného holdu tehdy šedesátnickému umělci. Kdybych měl hledat mezi českými Bergmanovými vrstevníky srovnání pro ty divoce krásné a současně tak kultivované dialogy, musel bych dlouho přemýšlet; nakonec se vynoří jméno českého velikána a téměř dovršitele historického dramatu Oldřicha Daňka. Stejně skvělí jsou i herci. O Ingrid Thulinové netřeba pochybovat, osobnostní formát Erlanda Josephsona je patrný od prvních záběrů a replik. Zato tehdy mladá Lena Olinová působí, jakoby z nebe spadla. Její mladičká současnice je plně moderní a i po čtvrt století křečí, touhou po ideálu i vůlí být ve svém životě skutečně sama sebou nemůže nestrhávat své dnešní dcery. Skandinávská ženská emancipace je pověstná svou věcností a žízní po skutečné skutečnosti; jako bych slyšel slova jiné skandinávské velikánky, o generaci starší Norky Liv Ulmannové: jejich zralou moudrost, poučený nadhled. Ale tady ve vydání zcela jiném, v podání další autentické bergmannovské herečky. Zbývá dodat, že málokdy a málokde vykládá Bergmann autorsky sebe sama divákovi tak naze a bezbranně jako právě zde. Uznalý potlesk, provázený zaslouženým voláním ovací, jen doplňuje velkolepou galérii strhujících úspěchů geniálního Švéda. (18.07.2009)

Nádherné a přitom vůbec ne adorující vyznání herectví a divadlu, do kterého Bergman vkládá velkou část své osobnosti, promlouvá skrze všechny tři postavy a v každé z nich se objevuje spalující upřímnost, která především u Thulinové skutečně drtí. Jako třešnička na dortu pak přichází výborně gradovaný závěr "alternativní budoucnosti", skvělý a oživující nápad. Nakonec tedy další niterná režisérova terapie s typickými rekvizitami a slovy, která však je zároveň i hřejivou výpovědí, jež dává tušit i určité obecnější smíření Begmana se životem a údělem. Alespoň nějaká hodnota a útěcha pro ty, co zrovna nemají Bergmana jako osobnost v malíčku. (12.05.2010)

Bergman rekapituluje, ale zároveň dokazuje, že dokonale rozumie aj ženskej duši a náture a to s postupujúcim vekom stále viac. Dialógy postáv dávajú poznať, že ide o divadelníkov, ktorí majú tendenciu svoje myšlienky a pocity zaobaľovať do teatrálne znejúcich poučiek vhodných na divadelné pódium, avšak v reálnych vzťahoch znejúcich určite nie smiešne, ale skôr alibisticky. Na čo scenár aj poukazuje, rád by som si preto pozrel aj scény z rodinného života Anny a jej matky. Za mladú Lenu Olin, ktorú som nikde v tak mladom veku myslím ešte nevidel, zaokrúhľujem hore. (06.04.2024)

V roce 1984 Bergman vypustil do světa svůj poslední celovečerní film Fanny a Alexander. Od té doby točí jen televizní filmy, které se ovšem svou kvalitou a hloubkou vyrovnají i jeho dřívější tvorbě, naopak se v nich setkávají dlouholeté zkušenosti a jsou jakýmsi vyvrcholením celoživotního úsilí o čistou bergmanovskou formu. Po zkoušce Strindbergovy hry Hra snů se setkají stárnoucí režisér Henrik Vogler s mladou herečkou Annou Egerman. Mezi nimi se pak rozvíjí dlouhý rozhovor o divadle, jeho smyslu, vztahu režiséra a herce. Jde o vyjímečnou sondu do samostatného světa, který je normálním lidem uzavřen, ale přesto je mu jaksi blízký. Minimálně pro svou střízlivou a velice komorní atmosféru rozhodně stojí za pozornost."Proč tohle říkám? Vždyť je to nesmysl, prázdné řeči. Proč jsem se pustil do té směšné komedie, téhle parodie na přesvědčování. Proč se musím ospravedlňovat před tou mladou osobou? Koho vlastně zajímá, co říkám?" (Henrik) (08.05.2006)

Poprvé jsem byla televizním formátem poněkud zaskočena, úsporná divadelní výprava bez obvyklých nasvícených scén ... jako bych mistra velkých témat nepoznávala. Jako u většiny Bergmanových kousků jsem se nedala odradit. Napodruhé jsem vnímala docela jiné věci. Zatím jsem vnímala Bergmana jako velkého filmového režiéra a scénaristu. I když jeho láska k divadlu byla patrná i ve filmech, zde na jevišti svět stál odhalený a osobní jako nikdy předtím. Konfrontace s vlastním životem spojená s velikým vyznáním divadlu tváří v tvář ubývajícím silám a staří. (23.09.2015)