Fanny a Alexandr

Velkorysý tříhodinový projekt (v televizní verzi pětihodinový) realizoval Bergman ve své vlasti po několikaletém exilovém pobytu v Německu, kam se uchýlil na protest vůči skandální daňové aféře. Rozsáhlá rodinná měšťanská freska z počátku našeho století se očividně zrodila z Bergmanových autobiografických vzpomínek na dětství, i když těžil i z bohaté dětské fantazie. Ačkoli tento film zamýšlel jako poslední filmové dílo, své rozhodnutí od té doby už několikrát porušil. Přesto jej lze považovat za umělecky vrcholné dovršení jeho filmařské dráhy. Film představuje antologii Bergmanova díla, jež v souhrnu nabylo mocné pozitivní energie. Starý mistr překvapivě prosvětlil své celoživotní chmury a pohlédl na lidskou bídu a utrpení s vyrovnaností a úsměvem, který v jeho filmu umí vykouzlit šarmantní babička Ekdahlová. Nejroztodivnější lidské osudy členů Ekdahlova klanu - viděny dětskýma očima citlivého Alexandra - jsou ztlumeny, humorizovány nebo zaplašeny čarodějnými kouzly židovského starožitníka Izáka. Problémy lidské existence, které v někdejších Bergmanových filmech navozovaly tragickou tóninu nebo vedly ke skepsi či deziluzi, jsou v tomto filmu moudře odsouvány do pozadí sub specie aeternitatis. Finální rodinná oslava, kde se všichni radují ze života a z dobra zvítězivšího nad zlem, je téměř pohádkově idylická a zazní jako hymnická oslava všelidské pospolitosti a lásky. (oficiální text distributora)