Sbohem, synu

Časovým záběrem rozmáchlá, vykreslením postav zároveň detailní rodinná freska, kterou politika prorůstá nenápadně, ale se zničujícími důsledky. Wang tak přes zdánlivě apolitické zaměření na rodinné vztahy pokračuje v kritickém zkoumání dřív tabuizovaných témat a dopadů mocenských rozhodnutí na životy minulých i současných obyvatel Číny. Nadále tím naplňuje hlavní charakteristiku tvorby čínských filmařů tzv. „šesté generace“, k nimž je řazen. ___ Wang nevypráví přímočaře, čímž nám ztěžuje přístup k citům postav. Portréty obou rodin i jejich doby skládá z nechronologicky řazených fragmentů. Středobodem vyprávění, k němuž se film jako k neodbytné myšlence několikrát přímo nebo implicitně vrací a obohacuje jej o nové vrstvy, je smrt jednoho syna. Informace nezbytné ke kontextualizaci událostí se opakovaně dozvídáme až ex post z dialogů nebo výpravy, kostýmů a barevné palety specifické pro dané období. Malá sdílnost režisérovi ale neslouží k tomu, aby nás zaměstnával skládáním komplexního narativního puzzle. Jeho vyprávění je spíše intuitivní než architektonické. Flashbacky a flashforwardy nijak neohlašuje, neboť ani pro postavy nejde o zřetelně oddělené bloky. Svá minulá já si neustále nesou v sobě. Složitá struktura, kdy se vyprávění opakovaně propadá zpátky, pomalejší tempo a delší doznívání záběrů, zároveň vedou naši pozornost k motivu paměti, časovosti a smrtelnosti. Hrdinové by tok času rádi uchopili, zastavili či vrátili zpět. Minulost ale „vyřešit“ nemohou. Posledního hodina, odehrávající se již pouze v jedné časové rovině, je mimořádně intenzivní právě díky tomu, že se vyprávění konečně „usadí“. ___ Sbohem, synu oproti klasickým melodramatům neštěstí nevyjadřuje jeho estetizací, ale věcně a s pokorou. S kamerou vždy umístěnou tak, aby emoce postav neexploatovala, aby něco zůstalo skryté. 80% (30.01.2021)

“Sbohem, synu” čínského režiséra Wanga popisuje třicetiletou historii jedné rodiny na pozadí kulturní revoluce, politiky jednoho dítěte i soudobého hyperkapitalismu. I přes pompézní tříhodinovou stopáž jde ve své podstatě o rafinovanou, patos redukující, ale nesmírně silnou výpověď. Slogan filmu “Některá setkání jsou krátká, ale některá loučení zaberou celý život” je v tomto případě mimořádně trefný. Neskutečně mě bavila nelineární struktura i “životně přirozená” fluktuace především vedlejších postav...Voyeristické prvky “mlčenlivé” kamery, mnohdy sledující mlčenlivé hrdiny, upomněly na snímky Roma i Poslední rodina. Prozatímní film roku (v osobním žebříčku přeskočil Parazita, Tenkrát v Hollywoodu, Bílý bílý den i Devadesátky). 95% (10.10.2019)

Snímek má dějovou kostru odvykládatelnou v minutě a ve svých tří hodinách k ní moc nepřidá. Jako by ani nevyužíval filmové médium. Čekal bych, že mi něco ukáže o čínské rodině, za to bych tvůrcům odpustil jak tempo, tak stopáž, ale zvláštním způsobem a velmi překvapivě to nedělá. Jako by mu o to nešlo a spoléhal se výhradně na psychologickou rovinu, ta je bohužel ale řídká. 2,5. (27.12.2023)

Byl by to snímek artový a komorní, nebýt toho, že se odehrává na pozadí velkých dějinných událostí, převratných změn a obrovských měst. Přístup k filmovým postavám je velmi jemný a citlivý a zanechává meditativní vyznění. K mému překvapení na Čínu snímek velmi otevřený, přesto mi nepřijde, že se jedná o "semizdat". Je to dílo "oficiální"? Zanechává něco, co mnou hluboce pohnulo..., že realita je tam někde venku, mimo nás... Smyslově působivé, podkreslené jemnými melodiemi a velmi přirozeně vystavěnými scénami..., zanechává dojem Číny nejen v politických rozhodnutích a jejich dopadech na společnost a pak zejména na dvě konkrétní rodiny, ale také v podobě nezměrnosti a vnitřního klidu. (01.09.2020)

Charakterová drobnokresba v podobě přes několik desetiletí rozkročeného rodinného dramatu během historických veletočů Číny. Strukturou jde o ztělesnění "velkého románu ve filmové podobě". Jakkoli to má tři hodiny, tak pocitově je to minimálně na dvojnásobku. Ovšem nejde o výtku, jelikož Wang umí podmanit natolik, že ve finále nemáte pocit "že jste něco viděli", ale "že jste něco prožili". A pokud odcházíte z kina s právě takovým pocitem, tak pak není problém odpustit i mnohé nedostatky. A že jich tu pěkných pár je; silný emotivní katarzní závěr rozmělněný snad třiadvaceti konci, kolem poloviny stopáže se honí až příliš zajíců než se to navrátí k jádru pudla, ne vždy je to konzistentní (paradoxně nejlepší scéna komorního snímku je proletářská davová výpověď, která je však jak z filmu jiného režiséra), střih působí úděsně amatérsky či že fenomenálnímu ústřednímu duu ne všichni zvládají zdatně sekundovat. (08.10.2019)