Fängelse
Prison
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Göran StrindbergHudba:
Erland von KochHrají:
Doris Svedlund, Birger Malmsten, Eva Henning, Hasse Ekman, Kenne Fant, Anders Henrikson, Irma Christenson, Birgit Lindkvist, Torsten Lilliecrona (více)Obsahy(1)
Režiséra Martina navštíví jeho bývalý učitel, trpící duševní chorobou. Starý profesor přichází s námětem na nový film o peklu a ďáblu, jehož základem bude myšlenka, že peklo je na zemi a ďábel že má nad životy lidí neomezenou moc. Martin se o nápadu zmíní novinářovi Thomasovi, který píše filmové scénáře. Thomas věří, že by film mohl mít úspěch, protože ví i o ideální představitelce hlavní role. Má jí být Birgitta Carolina, která žije se svým "ochráncem" Peterem u své sestry. Ta neváhá připravit o život Birgittino novorozeně. Nešťastná Birgitta Carolina utíká a setkává se s Thomasem, který si vsugeroval, že zavraždil svou ženu. Jejich životy se na krátkou chvíli spojují. Avšak Birgitta Carolina nedokáže Thomase stáhnout s sebou dolů… (Krasus)
(více)Recenze (23)
3,5* ()
Zvláštní, myšlenkově bohatý a zároveň poněkud těžkopádný film. Vězení nabízí velmi zajímavé filosofování o smrti, sebevraždě a ďáblovi, slušně propracovanou psychologii duševně nevyrovnaných postav, poněkud cynický humor, sociálně-kritické téma se „společnicí“ a jejími „ochraniteli“, více než působivou hru světla a stínu v symbolistickém balení (Birgittiny vidiny/sen) a jako bonus vtipnou grotesku. Tyto prvky však vytváří poněkud nevyrovnaný celek, který pohromadě příliš nefunguje, pouze části samy o sobě. Navíc pokládá otázky, na které už nenabízí odpověď. Velmi podnětný snímek, kterému však díky výše jmenovaným negativům dávám pouze slabší 4*. "Člověk musí chtít spáchat sebevraždu, když o tom chvíli přemýšlí." ()
Begmanovi sluší spíše až jeho pozdější období. Vězení je zvláštní kompilací upovídanosti a lehce nepřehledné snovosti. Obojí nenapomáhá sdělnosti toho, co měl autor na mysli. I přes krátkou stopáž jsem byl docela rád, když film skončil. ()
Opäť Bermanova kráska v nesnázích, tak typická pre jeho tvorbu v 40. rokoch. Tentokrát ale ešte depresívnejšie a bezvýchodiskovejšie, ako napríklad v Prístave. Bergman ma prekvapil zobrazením snových stavov hlavnej predstaviteľky. Chvíľu budete tápať v naratíve, aby ste nakoniec zistili, že ani tak sám o sebe nie je dôležitý, že dôležitejšie sú vypovedané aj nevypovedané myšlienky. Proste to klasické bergmanovské filozofovanie o Bohu, Diablovi, živote, smrti a tentokrát aj o neakceptovateľnej bezcitnosti. ()
text obsahuje spoilery --- Příběh má tři úrovně. Mladá prostitutka otěhotní se zákazníkem. Ten však dítě nechce, tak ho s pomocí své sestry po porodu utopí. Dívka od nich uteče a uchýlí se k mladému spisovateli, který je právě po rozchodu. Z toho důvodu hodně pije a chce se zabít. Starost o dívku mu však pomůže na vlastní problémy zapomenout. Dívka se však znovu uvrhne do spárů svého bývalého a odmítne se ke spisovateli vrátit. Mladík svou snahu vzdá a vrátí se ke své bývalé. Mezitím dívka nedokáže ubránit návalům lítosti nad ztrátou dítěte. Zajímavá je scéna její smrti - sice uchopí do ruky nůž, ale kamera ji v tu chvíli přestane sledovat. Po chvíli dopadne neposkvrněný nůž na zem. Dívka po chvíli stejně zemřw. Jako by ji Bergman nechtěl nechat zemřít vlastní rukou. Celý film je orámovaný příběhem režiséra, natáčejícího romantický kýč. Režisér hledá téma pro svůj příští film, a přitahuje ho idea "pekla našeho světa". Na konci dochází k závěru, že podobný film natočit nedokáže. Celé je to paralelou samotného Bergmana a reflexí dívčina příběhu. Jedna z úvodních scén, jakoby evokovala budoucí Scény z maželského života - dívka vypraví spisovateli o tom, že je spokojená se svou současnou existencí, s povoláním prostitutky. Tedy podobně jako manželský pár z Bergmanova slavného seriálu žije v iluze, jejíž zaslepené protahování jen prohloubí následné utrpení. ()
For Me 87% ()
Vězení dokazuje, že i ve svém prvním autorském díle měl Bergman ohledně světa jasno, zde spíše v rámci z ateliérů nahozuje doslovně svá témata, která jsou mu bystostná a dokresluje je klasickou melodramatickou formou obohacenou o sugestivní introspektivní sekvenci. Film však především zaujímá po narativní stránce, kdy se dá mluvit o skutečnosti i filmu o nenatočeném filmu a jeho možné podobě, tento reflexivní ráz pozvedá snímek o jednu úroveň výš. ()
Na Bergmana je třeba se podívat alespoň jednou za rok; tak trochu jako normál, etalon, pro porovnání s ostatními spatřenými filmy. A naopak: jejich periskopem se znovu podívat na filmy Bergmanovy. Je sice pravda, že jeho aura po jeho smrti postupně bledne, ale pro ty, kteří ho zažili v plné slávě padesátých, šedesátých a sedmdesátých let, bude pořád filmovým mágem první kategorie. Jeho raný film "Vězení" už sice prozrazuje jeho rukopis (promyšlená kamera: byť ještě bez Nykvista, surrealistické obrazy: od kterých se později odpoutává, příjemným dialogy: i když zde jich je nezvykle mnoho, pesimistické pojetí lidských vztahů: to je poměrně setrvalý rys, nevýrazné herecké výkony: to se brzy změní, apod.), avšak ještě to přece jen není ono... ()
typicka rezisersk kvalitna bErgmanova vzathovka .. obycajne dialogy prevladaju, kulisy na urovni ....trochu mi chybal Max Von Sydow . 75 % ()
Vlastně mě to docela zklamalo. Po filmařské a herecké stránce je to (jako vždycky u Bergmana) skvělé a má to i pár fascinujících scén a jednu perfektně udělanou noční můru, ale to ostatní je takové, no... Já nevím, začne to jako filozofování o smrti a neexistenci Boha (tady se Bergman ani nezabývá tím, jestli náhodou je, Bůh je prostě mrtvý a hotovo), pak je z toho zvláštní pokus o psychologické drama o jedné ženě, který se o tu psychologii sice snaží, ale málo a tak zde chování postav nedává moc smysl a v závěrečné scéně se to vrátí opět k tomu prvotnímu filozofování, aby to mělo nějaký celistvý konec, který stejně celistvě nepůsobí. Je to depresivní a beznadějné, kdy náš svět je Peklo a jediný způsob, jak v něm přežít, je mít nějaký vztah, ale nějaká šance na to mít nějaký funkční je mizivá. Pár zajímavých myšlenek zde sice zazní (obecně myšlenek to má dost), ale ani jedna není pořádně rozebraná a všechny jsou jen lehce načrtnuty, některé dokonce povrchně. Je zde znát jakýsi prvopočátek Bergmanových stěžejních témat, která neustále rozvádí po celou svoji následující tvorbu, ale nemám důvod hodnotit to nějak vysoko, když to samostatně moc nefunguje. Ve finále to spíš vypadá jako současná instantní depka, než film od Bergmana - a to je na Vězení asi to nejhorší. Fakt mě to dost zklamalo a tu slabou třetí hvězdu dávám jen za to, že tak skvěle natočený film si nižší hodnocení asi ani nezaslouží. Navíc potenciál tu byl tak jako tak. Ale taky záleží, jaký budu na ten film mít názor, až se mi víc rozleží v hlavě. Pak tu buď nechám stejné hodnocení nebo půjdu níž. Slabé 3* ()
Přepsáno v lednu 2019. Vězení je existencionalismus a tápání lidského údělu po smrti Boha. Ingmar Bergman vypustil ze svého nitra náladu severské pochmurnosti bez zábran, pojem bůh je zdeformovaným obrazem ďábla ve vodní hladině a dostává svou skutečnou podobu. Existenční i morální rozpad lidského soužití se odehrává ve skrytu intimity lidských duší. Nejtěžší bitvy se odehrávají uvnitř každého jedince, žádné hodnoty nemají trvalou hodnotu v běžném chápání času a po krátkém a osvobozujícím pocitu povznesení nade všechna trápení přichází beznaděj uvědomění stavu reality i vlastní nebohé úlohy života pod ďáblovou celosvětovou nadvládou. Demoralizace vlastního snažení je základem pro submisivní úděl. Smysl života má neznámou identitu, vrcholem uspokojení je bezmezná nadvláda nad druhým člověkem. Svědomí přitěžuje vlastnímu vědomí a s tichou ovací temné noci přijímá vinu i trest. Hlavní pozornost existenciálního filozofického přemítaní je Birgitta Carolina Söderberg (zajímavá Doris Svedlund), sedmnáctiletá dívka. Život v područí je pro ní přirozeností, lidská důstojnost se ve zvuku vydírajících slov nevybíravého naléhání vlní pro potřeby ostatních. Temnota lidských duší získala prostor pro svou symfonii reality zkázy lidského bytí. Vědomí paralyzuje a nedává běžnou šanci k úniku ze života marnosti. Hlavní mužskou postavou je Thomas (pozoruhodný Birger Malmsten), spisovatel, unavený neúspěšným hledáním smyslu všeho hemžení. Filozofická poloha lidského tápání dostává nebezpečné rozměry pro neschopnost nalézt vhodné řešení, proklamační teze hledá sílu odhodlání v alkoholu. Cesta zpět vede přes přímou účast v ďáblově komedii. Důležitou postavou je Peter (velmi zajímavý Stig Olin), Birgittin snoubenec a pasák. V zájmu osobní prosperity a zachování standardu životní úrovně je vše povoleno. A o osobní prospěch jde především. K výraznějším postavám patří Sofi (sympatická Eva Henning), Thomasova manželka v rozpolcenosti stavu událostí. Sebevražedné tendence vlastního chotě nahánějí hrůzu, přesto se její láska nikdy nevytratila. Viditelná je také Linnéa (Irma Christenson), bezcitná Birgittina starší sestra. Nadvláda nad sestrou je jejím největším dosaženým úspěchem. Z dalších rolí: Thomasův a Sofiin kamarád a filmový režisér Martin Grandé (Hasse Ekman), bývalý Martinův učitel matematiky s podnětnou myšlenkou Paul (Anders Henrikson), laskavá provozovatelka penzionu paní Bohlin (Marianne Löfgren), Peterův kamarád a sadistický násilník Alf (Curt Masreliez), či herci nového Martinova filmu Arne (Kenne Fant) a Greta (Inger Juel). Vězení sálá duchem Bergmanovy tvorby na všechny strany. Symbolismus má již ve filmovém zpracování svůj plnohodnotný prostor k dotvoření psychologického marastu lidského života. Obrazová estetika podporuje filozofické myšlenky existencionalismu. Germáni zabili Boha a Vězení je jedním z důsledků tohoto radikálního řešení.. ()
Na Bergmana složitější forma vyprávění, ale obsahující zato v sobě ve zkratce všechna jeho hlavní témata: láska jako něha a sdílení - krátký, ale nejintenzivnější okamžik v lidském životě / láska jako vykořisťování, která je pro pasivní duši přitažlivá, neboť v otroctví neprožívá úzkost ze svobody a rozhodování / početí jako předěl mezi neurčitou svobodou a svazující odpovědností, a tedy pro mnoho párů zdroj strachu, protože nejsou schopni dospět / smrt lásky v duši, což vlastně znamená duševní smrt, ale tělo žije dál / sebevražda jako zoufalé vyjadření odporu k přidělenému životnímu prostoru a času / mlčící bůh nás nechává hroutit se pod tíhou svobody / sny jako klíč k potlačovanému vlastnímu já / film jako zdroj emocí - smutku a smíchu (groteska). - a jako místo úniku před realitou Filmařské prostředí též vyjadřuje obrat k modernismu - nikoliv pouhé obrazové vyprávění příběhu, ale ponor do proudu vědomí, ponor do introspekce hlubin duše. Mladý Bergman chtěl říci vše a tak se mu film trochu rozpadl pod rukama. Ale jak mohl v roce 1949 vědět, že mu bude přát štěstěna a on bude celý život točit filmy a propracovávat jednotlivá témata. ()
Zpočátku trochu roztříštěný příběh se ve druhé půli filmu stává více uceleným, přesto se ale jedná o jeden ze slabších režisérových snímků...za nejlepší část bych označila až surrealisticky pojatý sen Brigitty Caroliny plný symbolů a poté okamžik její sebevraždy... ()
Přetlak myšlenek se tady ještě projevuje netypickou ukecaností a možná až příliš rafinovaným prolínáním vyprávěcích rovin, ale nešť, na Bergmanovi mě vždycky nejvíc baví nakukování do duší ve snových pasážích a těmi tenhle jeho raný sociálně existenciální film v nefilmu o všedních podobách pekla na zemi nešetří. ()
Zvláštní film, který vyniká snovým obrazovým ztvárněním a ne zcela jasnými přechody mezi snem a realitou. Místy je Bergman až moc symbolický a "nevysvětlitelný" a posouvá tím svůj film (malinko) do kategorie snobské nestravitelnosti. ()
z toho co som videl z Bergmanovej tvorby v sestdesiatych rokoch je Vazenie len slaby, ale poriadne silny, odvar. plus za samovrazdu. ()
Život je krutý oblouk mezi narozením a smrtí. No a co? Čert to vem. Bergmanův výběr životních situací podporujících hypotézu, že otěže nad světem převzal ďábel a rozhodl se trochu překvapivě nechat vše na svém místě, berou filmu vítr z plachet. Ďáblovi se tato volba pochopitelně vyplácí, alespoň v Mistrově pojetí o tom není sporu. Je ale dábelský svět světem někoho jiného než Bergmana samotného? Námět a důsledné zpracování jednoho z Bergmanových před-klasických stylistických cvičení nechtíc demonstruje filosofické a umělecké slabiny, které mu zabránily stát se ještě větším filmařem, než jakým se stal. A také proč nepřekonal sám sebe - protože byly časy, kdy s nikým jiným soupeřit nemohl. Nejzajímavější moment Vězení představuje film ve filmu (ve filmu), krátká groteska, kterou si pobavení milenci promítají na stěnu podkrovní mansardy. Hysterické veselí etudy představuje předzvěst osobitých nelegračních komedií, k nimž se Bergman v budoucnosti několikrát uchýlil, aby skrze smích zkusil zarmoutit víc, než se mu povedlo prostřednictvím explicitních chmur) a jako symptom slepé excentricity a jednosměrnosti, jimiž jsou i jeho nejlepší díla poznamenána. Sebetrýznitelsky lahodné. ()
Motto: "Život, to je krutá, ale lákavá stezka mezi životem a smrtí. Je to náramně směšné mistrovské dílo, krásné a odporné, bez milosti a beze smyslu." První film Ingmara Bergmana, který vznikl podle jeho vlastního scénáře (nikoli jako adaptace) a pro mě osobně jeho první film ze čtyřicátých let, který jsem měl možnost spatřit a který mi ukázal, že už tehdy byl Bergman Bergmanem (jako všechny jeho okolní filmy je navíc z prostředí dělnické třídy). Není nad sen s tlučením do výlohy, ale i jiné pasáže si zaslouží poznámku, ať už nakouknutí do světa filmování nebo promítání němého filmu, ukazující život jako vězení mezi smrtí a ďáblem. Jenom mi přišlo škoda, že tamten režisér nenatočil film o světu, jemuž ďábel už dávno vládne (skrytě či okatě, jak chceš). Nebo ne. Že nenatočil? Byl snad některý Bergmanův film o něčem jiném? Země je peklem a vše pokračuje jako dřív. Asociace: Žízeň, Krize, Přístavní město ()
Film zvláštní, pro mě napoprvé velmi těžko uchopitelný. Naráží na mnoho věcí (mlčení, tvorba, láska, trápení se, vražda, ...) ale vše mi přijde strašně na povrchu, vůbec nic se film nesnaží rozkrýt, je to velmi odtažité dílo, ale již předznamenává tvorbu Ingmara Bergmana a jeho věčné hledání "absolutna" a jeho odpověď v mlčení se v něm bude celý život bouřit, výtečný filmař to ovšem nevzdá ač jeho odchod na ostrov by tak zprvu mohl vypadat, nevzdává to, jen mlčí ... Režisérská virtuozita už je znatelná a i tzv. uzávorkování podstatného již funguje, ale ještě tady toho je moc a člověk se nemá čeho pořádně chytit, spočinout a být zasažen. Uvnitř díla se promítá němá groteska, která ovšem není jen samoúčelná a možno v ní nalézt něco víc v duchu - od kolébky k smrti a možnost vyskočení mimo obraz života, ale fikaně tu Ingmar neukazuje co se za oknem kterým človíčci proskočí, skrývá - ale taškařice života je milá - až k zbláznění. ()
Nehostinné prostředí vnitřního života každého z nás oživil Bergman v tomto romanticky laděném dramatu, kde na každé z postav leží tíha traumatu, ať zřetelného či nezřetelného. Všechny spojuje zbídačený stav vlastní duše, někdy proto, aby se ony nehmotné části našich bytostí spojily pro okamžiky odvahy a následné radosti z ní, jindy proto, aby způsobovaly ještě větší bolest jiným duším i sobě samým, až dochází k hořce komickým tragédiím. Symbolismus a surrealistická vize Ingmara Bergmana je patrná v klíčových scénách, záměrně nesouvisející scéna grotesky a velice působivě zobrazený les lidí korespondují s temnotou a strachem sídlícím v duši nejen hlavních hrdinů. 100% ()