poster

Vězení

  • Švédsko

    Fängelse

  • anglický

    Prison

Drama

Švédsko, 1949, 98 min

Režie:

Ingmar Bergman

Scénář:

Ingmar Bergman
  • Sarkastic
    ****

    Zvláštní, myšlenkově bohatý a zároveň poněkud těžkopádný film. Vězení nabízí velmi zajímavé filosofování o smrti, sebevraždě a ďáblovi, slušně propracovanou psychologii duševně nevyrovnaných postav, poněkud cynický humor, sociálně-kritické téma se „společnicí“ a jejími „ochraniteli“, více než působivou hru světla a stínu v symbolistickém balení (Birgittiny vidiny/sen) a jako bonus vtipnou grotesku. Tyto prvky však vytváří poněkud nevyrovnaný celek, který pohromadě příliš nefunguje, pouze části samy o sobě. Navíc pokládá otázky, na které už nenabízí odpověď. Velmi podnětný snímek, kterému však díky výše jmenovaným negativům dávám pouze slabší 4*. "Člověk musí chtít spáchat sebevraždu, když o tom chvíli přemýšlí."(16.10.2013)

  • hirnlego
    ***

    3,5*(6.10.2007)

  • lupuscanis
    ***

    INGMAR BERGMAN, VĚZENÍ (1949). Po životě je pouze smrt. Víc vědět nepotřebuješ. Sentimentální či vyděšení lidé se mohou obrátit na víru, znudění a lhostejní mohou spáchat sebevraždu... ____ Nikdo mne nevaroval, že první film, který Bergman natočil podle vlastního scénáře, bude film, který se 'nedá natočit'. ____ Vítejte v hravém světě Bergmanova probouzejícího se génia. Film příznačně otevírá zvuk filmového 'gongu' (dobová klapka). A stejný gong, film také uzavírá. Že by film ve filmu? Snad. Ještě jeden pokus: Film, příběh a sen, které plynou vedle sebe, a tu a tam přechází jeden ve druhý. Mé věčně utlačované pedantní já se právě chystá zařvat, že to vlastně bylo několik filmů, několik příběhů a sny že byly také minimálně dva, a že ne vždy si mohlo být zcela jisto, ve které z oněch vrstev reality se právě nacházelo. Při tom celých 80 minut vše šlapalo jako hodinky. ____ Film o filmu ve fimu (vášniví naratologové si už dosaďí sami...), v němž Bůh mlčí, vzal si dovolenou, nebo něco na ten způsob, a předal žezlo Ďáblovi. Nějak zvlášť to nejspíš nepoznáte, slovy jedné z postav: dál chodíte do kostela. Pár změn by tu bylo: třeba po smrti už prostě není nic. A taky tu párkrát umře naděje. Jenom nečeká ve frontě jako poslední... Asi vám v hlavě zbydou otázky, nad kterými rukou nemávnete. A skoro žádné odpovědi. Takovéhle filmy se přeci 'točit nedají'. Protože: co pak s těmi nenechavými otázkami? Na koho byste se s nimi chtěli obracet, že.. ?!? Na Ďábla? ____ Post Scriptum: Namísto bergmanovsky výmluvně mlčících tváří: ještě spousta dialogů, na úkor obrazů. Ale jinak tu vše již v zárodcích naleznete. ___ Zatím ještě bez Svena Nykvista. Jejich první spolupráce datována Večerem kejklířů (1953)(18.10.2008)

  • Sandiego
    ****

    Vězení dokazuje, že i ve svém prvním autorském díle měl Bergman ohledně světa jasno, zde spíše v rámci z ateliérů nahozuje doslovně svá témata, která jsou mu bystostná a dokresluje je klasickou melodramatickou formou obohacenou o sugestivní introspektivní sekvenci. Film však především zaujímá po narativní stránce, kdy se dá mluvit o skutečnosti i filmu o nenatočeném filmu a jeho možné podobě, tento reflexivní ráz pozvedá snímek o jednu úroveň výš.(4.5.2010)

  • mortak
    ****

    Na Bergmana složitější forma vyprávění, ale obsahující zato v sobě ve zkratce všechna jeho hlavní témata: láska jako něha a sdílení - krátký, ale nejintenzivnější okamžik v lidském životě / láska jako vykořisťování, která je pro pasivní duši přitažlivá, neboť v otroctví neprožívá úzkost ze svobody a rozhodování / početí jako předěl mezi neurčitou svobodou a svazující odpovědností, a tedy pro mnoho párů zdroj strachu, protože nejsou schopni dospět / smrt lásky v duši, což vlastně znamená duševní smrt, ale tělo žije dál / sebevražda jako zoufalé vyjadření odporu k přidělenému životnímu prostoru a času / mlčící bůh nás nechává hroutit se pod tíhou svobody / sny jako klíč k potlačovanému vlastnímu já / film jako zdroj emocí - smutku a smíchu (groteska). - a jako místo úniku před realitou Filmařské prostředí též vyjadřuje obrat k modernismu - nikoliv pouhé obrazové vyprávění příběhu, ale ponor do proudu vědomí, ponor do introspekce hlubin duše. Mladý Bergman chtěl říci vše a tak se mu film trochu rozpadl pod rukama. Ale jak mohl v roce 1949 vědět, že mu bude přát štěstěna a on bude celý život točit filmy a propracovávat jednotlivá témata.(7.8.2009)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace