Přítelkyně z domu smutku

Takový zdařilý český seriál se hned tak nevidí. Ivana Chýlková zvládá svou Martu s přehledem, občas z ní až mrazí. Depresivní a strohé vykreslení věznice přispívá k tíživé atmosféře. Pohledům Michala Dlouhého alias vyšetřovatele jsem nedokázala čelit ani přes obrazovku, přítelkyně z domu smutk byly různorodé a většinou i přesvědčivé. (25.02.2007)

Tak do domu smutku bych se dostat nechtěl. Ivana (Ú)Chýlková je fakt v této roli dobrá. Vlastně se mi líbilo herectví i dalších jejich spoluvězenkyň (hlavně paní Bohdalová a Růžičková). Vtipnej byl pan "princ" Dlouhý a "španěl" Trávníček. Z dozorkyň paní Černá a Žilková. Chvílemi mi atmosféra vězení připomínala doby, kdy jsem jezdil na tábory a taky bydlení na kolejích :-D (26.11.2011)

Úžasný a zdrcující čtyřdílný seriál, díky němuž můžeme nahlédnout do ženské věznice za minulého režimu a sledovat osudy několika žen, které si za své zavření mohly buďto samy, nebo byly zavřeny neprávem - dobře, jenom jedna neprávem. 😕 Ale stejně, hrozně se mi tento nápad líbí. Postupně jsem si během každého z těchto čtyř “filmů” uvědomovala, jak těžké to za minulého režimu bylo, jak je každý člověk úplně jiný a že se vlastně všichni dokážeme přizpůsobit. Celou dobu mě hrozně fascinovalo a neustále jsem přemýšlela nad tím, že v té jedné kóji je jen jeden “záchod” - a co když máš střevní problémy a jsou tam s tebou třeba další dvě osoby? 💩 Na to, že je to dílo porevoluční… natočené po roce 1989, má úžasnou atmosféru, není to hovadina a má určitou myšlenku. - Nejvíc to asi vystihovala věta - “Řekněte svému manželovi, ať píše dopisy a ne romány, nemám čas to číst.” Úžasný výkon Ivany Chýlkové, která mě tu fakt překvapila a v mini roli i úžasný Pavel Nový nebo Vladimír Kratina, kteří taky stojí za zmínku. Takže all in all, doporučuju! 🙌🏻🤍 (11.03.2022)

Je zajímavé, že na záběry do kriminálů padesátých let jsme si museli počkat až se Sedláčkovým 20. stoletím a na film o komunisty zavražděné Milady Horákové asi budeme čekat ještě dlouho, tak ukázka onoho "nezměrného" utrpení, které nám tady soudružka Kantůrková prezentuje, stačily pouhé dva roky po tzv. sametové revoluci, ve skutečnosti jedné z těch zdařilých akcí STB. Inu, bylo potřeba udělat z lidí jejího typu hrdiny a ukázat, že největší zločiny a nejhorší zvěrstva se nepáchaly v padesátých letech, kdy mladá soudružka stejně jako většina ostatních disidentů - osvoboditelů patří k i díky rodinným vazbám ke komunistickému establishmentu, ale děly se až v sedmdesátých letech, kdy vrcholem útlaku bylo pár měsíců ve (v porovnání s 50. léty) fešáckém kriminálu...tvrdit, že lidem jako je Kantůrková vděčíme za svobodu je stejné jako oslava Rudé armády. A stejně je zajímavé, jak pro tyhle Kantůrkové, Dienstbiery nebo Kohouty začínají jejich životopisy až rokem 1968 (ačkoliv tyhle události byly jenom střetnutím mezi starými kádry a po moci dychtivými mladšími kádry a jelikož ty staré kádry byly stále ještě do morku kostí stalinistické, začali si ti k moci se deroucí včerejší fanatičtí mládežníci ohánět lidskými tvářemi a demokratizací. Když si přečteme Dva tisíce slov, není to nic jiného, než požadavek na výměnu kádrů z důvodu budování "lepšího" socialismu. Takže, milá paní Kantůrková, já nad tímhle tím vaším furt dokola omílaným opusem řeknu jediné, dostala jste jenom zlomek toho, co jste si zasloužila a věčná památka obětem (skutečným) režimu, který jste v mládí tak příkladně budovala. (01.03.2017)

4/4 Vynikající. Skvělé téma, výborné zpracování. Obdivuhodné herecké koncerty. Skvostné setkání hereček několika generací. Geislerová (půvabná, křehká a zároveň velmi silná a agresivní) a Kuklová zastupují ty nejmladší, za střední generaci je tu Chýlková s Blanarovičovou a z nejstarších Bohdalová, které opravdu stačí jen několik málo obrazů, aby vykreslila ve své roli celý život tak plasticky, jak jen je to možné. Lze litovat pouze jediného, totiž, že se jedná o minisérii. (01.04.2019)