A co všechny ty ženy

S lehkou nadsázkou, jako ironický epilog k shlédnutému agonu si znamenám slova Jana Nerudy: „Když vidí kritika vznešenou opravdovou snahu uměleckou, když vidí, jak individualita umělcova sama sebe obětuje, aby uměním znovuzrozena předstoupila před nás co smyslný zjev krásných ideálů – tu slaví kritika svůj svátek. Ostří jejího nože je otupeno, ocel mění se na slonovou kost, která jen mírně uhlazuje, cokoliv se jí ještě nevyrovnáno býti vidí. Poctivě se snažící umělec a poctivá kritika jsou vždy přáteli, takovému umělci nemůže kritika nikdy býti příkra; třeba by vytýkala, činí to beze vší trpkosti, přesvědčena, že slovo její nedojde pohození.“ (22.04.2015)

Do teď jsem myslel, že Bergmana „znám“. Nezralá parafráze Felliniho? – pche! Tohle má s Felliniho stylem společného asi tolik, co raný Woody Allen s Emirem Kusturicou. Bergmanovo „divadlo“ asi nikde jinde nebylo tak vtipné a hravé, jako tady (pokud bylo, upozorněte mne prosím, rád bych to viděl). Bergman natočil mezi introspektivním obrazovým perfekcionismem v Mlčení a introspektivním obrazovým perfekcionismem v Personě extravertní avantgardní krásně vypointovanou a přesvědčivě vtipnou divadelní hříčku. Ještě bych rád dodal, že herecký rozptyl Jarla Kulleho rozhodně zaslouží uznání. (09.03.2009)

Bergmana ještě nemám zcela v malíčku, mnohé jeho dílo mě ještě čeká, ale tohle jsem od něj vůbec nečekal. Mnohoznačně vyznívající satira u které jsem se hodně smál a uznale se usmíval. Lehce kafkovská zápletka o umělci, kolem nějž se všechno točí, ale vůbec se neobjeví, záměrně přehnané groteskní vsuvky, které přesně plní svůj účel, svým způsobem šílené postavy (nejvíce mě bavil impresário, Isolda a nádherná Adelaide). Na divadelní verzi bych milerád zavítal. (21.06.2012)

Přepsáno v lednu 2019. A co všechny ty ženy jsou zcela jiným filmem, než je u Bergmana obvyklé. Nadýchané prostředí si koketně pohrává se zvoleným časem v nihilistickém úsměvu slunce. Důvod polohy je pochopitelný při obraně soukromí, vyřizuje si své drobné účty rozhořčení, nebojí se ani vlastní sebereflexe. Kamenem úrazu se může jevit přílišné fraškovité zlehčení, kdy se nutně nedodržuje očekávaná intelektuální úroveň se vším všudy. Sarkasmus tak trpí dýchavičností, občas sice vylétne do povětří a s jásotem předloží několik drahocenných perliček stavů a slov, ale také se třese v záchvatu trpkého pousmání rozpačitosti. Hlavní postavou rozjuchané frašky je Cornelius (sympatický Jarl Kulle), ctižádostivý hudební kritik a životopisec uznávaného violoncellisty Felixe. Posvátné úctě je nadřazena pouze vlastní společenská vážnost, intimní důstojnost a ambice uměleckého ocenění vlastního tvoření. A o dosažení soukromého cíle jde především. Ženská rasa zde slouží především k obdivu mužského ega: bezelstně hravá Felixova milenka Ingrid alias Humlan - Včelka (příjemná Bibi Andersson), nebojácná Felixova pokojská s tajemstvím Lisa alias Isolde (smyslná Harriet Andersson), důstojná Felixova manželka Adelaide (šarmantní Eva Dahlbeck), Felixova věrná mecenáška Jeannette Bring alias Madame Tussaud (zajímavá Karin Kavli), temperamentní Felixova žákyně a nebezpečná střelkyně Hedda alias Traviata (energická Gertrud Fridh), Felixův nový mladý objev Cecilia (příjemná Mona Malm) a Felixova spřízněná duše Beatrice (Barbro Hiort af Ornäs). Z dalších rolí: lstivě dokonalý ochránce Felixova soukromí a jeho manažer Jillker (dobrý Allan Edwall), zahořklý bývalý Felixův soupeř a jeho současný řidič Tristan (Georg Funkquist), či nový mladý objev hudebního světa (Carl Billquist). A co všechny ty ženy nejsou špatným filmem, byť nedosahuje obvyklé intelektuální úrovně autora. Kritik je škodná zvěř, byť se s umělcem vzájemně potřebují k získání správného ohlasu společenské vážnosti. Sebereflexe je účinná a upřímně znevažující sebe samotného. Příjemné, svižné, neoslňující. (03.06.2009)

Každý by chtěl být zanesen do věčné paměti lidstva - od obyčejného sluhy, který nechá životopisce v klidu zaznamenat právě přerušený románek s Mistrovou milenkou, po Mistra samotného, který je jako instrumentalista, na něhož si po letech už nikdo nevzpomene, pro vydání svého životopisu schopen udělat cokoliv - třeba i interpretovat zhůvěřilost jménem "Rybí sen". Jinak mám pocit, že si Bergman tak trochu střílí sám ze sebe - "cenzurovaná" scéna, "nesymbolický" ohňostroj. (657., 12. VII. 2011) (12.07.2011)