Zavraždění čínského bookmakera

O čom film bude, sa dozvieme možno až po hodine filmu, ale to samozrejme vôbec nevadí, ústrená zápletka je skôr takou čerešničkou k obrazu zašmudlaných barov a podsvetia v americkom veľkomeste 70. rokov. Ben Gazzara je veľký sympaťák a my mu samozrejme držíme palce. Cassavetes nakrútil film so nie síce úplným minimom deja, ale sústredí sa predsa viac na vzťahy a gýčovú atmosféru predstavení a spotených dlhších vlasov gangstrov a dalo by sa na jeho majstrovské dielo pozerať kľudne aj o hodinu dlhšie. Spôsobom rozprávania teda akoby antiamerický film, ktorý ale pôsobí práve preto rýdzo americky. (15.06.2016)

Když pominu, jak mi bylo občas protivně nudné sledovat celý ten laciný hampejz se zpívajícím „tučňákem“ v cylindru a trapným pseudostriptýzem kolem (to je vážně Jiří Sequens jediným režisérem, který dokáže v rámci filmu natočit pořádné hudební číslo se striptýzem ?) a že jsem si na styl jevištních vystoupení zvykal obtížně, tak jsem viděl a užil si po delší době další skvělý neo-noir z poctivé staré filmové školy 70. let. Neo-noir s klasicky vymazlenou atmosférou v pomalém tempu, který se ještě více odvrací od tradiční kriminálky či gangsterky směrem k psychologickému dramatu, založeném často na vnitřních pocitech. Přesto mu nechybí stále více přidávané okamžiky napětí, které dokážou diváka v správném rozpoložení patřičně strhnout. Kličové scény s aktivním využitím zbraně jsou vrcholem filmu, během nichž by šlo napínavou atmosféru uprostřed temné noci krájet, až jsem se během střetu s nečekanou svědkyní z pohledu vraha skutečně vyděsil. :o Ben Gazzara je vážně borec, jak charismaticky táhne v hlavní roli víc než dvouhodinový film, v němž se často zdánlivě nic významného neděje... jenomže ono se přeci jen děje aneb zoufalý neklid ze stylu života, společně s neodvratným střetem s podsvětím až k rozhodnutí k spáchání významného činu, narůstá. Cassavetes jako režisér pro něj tentokrát méně obvyklého žánru mě rozhodně oslovil a navzdory otravnému Mr. Sofisticated na jevišti mě do své podívané záhy plně vtáhnul. Zklamal mě jen nedohraný závěr, v němž se snad teprve po předchozím dění mělo něco stát, jenže Cassavetes ten gangsterský příběh schválně utne a nechá ho otevřeným... [85%] (03.08.2023)

Kolosálna nuda, megalomanské nič, no excelentne odohrané. J. Cassavetes bol zručný režisér, čo dokázal aj v tomto prípade, avšak ten príbeh bol tak nudný, že som si zo zúfalstva skoro odhryzol nohu. Koniec bol doslova vykúpením. Vážne neviem, čo chcel týmto autor povedať, a čo je horšie, ani ma to nezaujíma. Tiež nechápem, čo bolo na tom provokatívne? Tých pár holých ceckov? Tá strielačka? Ale prosím vás, to už i na tú dobu bolo celkom normálne. Podpriemer. 40/100 (21.03.2018)

Klubovým scénám chybí šťáva, atmosféra, náboj, nechápu k čemu je to zpomalování už tak dost pomalýho filmu .... naproti tomu, když se Ben Gazzara promenáduje se svým harémem, se svýma alfa lvicema, nebo ve světle nějakýho neónu a příběh se odebere pryč z klubu, je to řádná gangsterka, má to grády. I po všech těch letech, co jsem tohle Cassavetesovo dílo, který se v duchu nové vlny stylisticky dost vyhrazuje, chtěl vidět (a že je to vážně setsakra dlouho), mě překvapuje, že tu má pouhých (188) hodnocení a je stále prakticky neznámé, uctíváno jen hrstkou fajnšmerků jako něco kultovního. Zajímavej, netradiční film, artově vypulírovanej k příjemnýmu sledování, hlavně ty ženský a to i po letech. Má to hlavně vizuálně a kamerově něco zvláštního do sebe, sledovat tenhle film, protože příběh sám o sobě je setsakra banální a nic extra vám nedá. (13.01.2019)

Je zavádějící o filmu vůbec primárně uvažovat jako o gangsterce, jde hlavně - jak si mnozí již povšimli - o další z Cassavetesových studií zoufalství a prázdnoty života, jak je zachytil v Tvářích a Ženě pod vlivem (zoufalství středních tříd), Premiéře (zoufalství umělců) a nebo zde (zoufalství lidí zlopověstných). V detailní (nejen kamerové) analýze hlavního hrdiny tak sledujeme pomalý rozpad jeho sebejistoty pramenící z představy, že role, kterou hraje před ostatními i před sebou, mu přináší uspokojení; sledujeme tu nechutnou chvíli dostavující se těsně potom, co odhalíme naše vlastní carpe diem jako nucené, ale ne vynucené někým jiným, ale námi samými, a vrcholem trapnosti je, že ani poté se dosavadního života vzdát nechceme, ale jsme naopak pro jeho zachování ochotni klesnout ještě níže. (Abych zachránil svůj druhořadý strip club, zabiju neznámého člověka, abych se mohl topit ještě ve větších s*ačkách ve svém strip clubu.) Celé toto dilema je svým způsobem zhmotněno v oněch lechtivých show: Cosmo si potrpí na fakt, že je jejich autorem, vždy se je snaží udržet v chodu, snaží se pilovat jejich "kvalitu", a to i když se chystá zabít člověka (ve scéně hovoru z telefonní budky) - to vše proto, aby si plně nepřipustil to, co si už kdesi hluboko uvnitř připustil, aby se nemusel podívat sám sobě do tváře, protože tam nic vlastního není, je tam jen to, co v nás chtějí vidět ostatní, a naším jediným naplněním v životě může být to, že s tímto falešným obrazem nás samých splyneme. A proto ona show Pana Sofistication a spol. poběží dál a dál, i kdyby její trapnost a nucenost dosáhla samého dna, kterého však nikdy nedosáhne, protože ono dno budou sami neustále posunovat, dál a dál. (21.01.2015)