Ponette

Poeticky (so značnou dávkou „ždímajíci“ empatie... či pre niekoho sentimentálnosti) sfilmovaný prienik do mysle (a jazyka) štvorročnej Ponette súžiacou sa predstavami po mŕtvej matke. Príbeh Ponette je pekným príkladom ilustrujúcim proces spracovávania a (vo všeobecnosti) fungovania ľudskej mysle čeliacej otázkam o posmrtnej existencií. Viac ku kognitívnemu spracovávaniu predstáv o smrti (resp. predstáv o mŕtvom činiteľovi) viď môj deníček. (19.12.2012)

Opravdu se mezi sebou děti takovým způsobem baví, pokud se stane něco tak smutného jako v tomto případě? Možná musel Jacques Doillon pobývat nějakou dobu mezi tak malými dětmi a klást jim mnoho otázek, aby nám mohl předložit poměrně náročné téma o tom, co se děje v mysli čtyřleté Ponette a jak se vyrovnává se smrtí své matky. Victoire Thivisol podala neskutečný výkon, hodný obrovského obdivu. Jen mně bylo trochu proti mysli až přehnaně moc teologických hovorů mezi dětmi navzájem, potažmo rozmluv Ponette s Bohem a nebo s matkou. Tam jsem v mírných rozpacích, jestli by to odpovídalo reálu a závěr mně byl vysloveně proti mysli. Za malou Victoire ale musím jít s hodnocením nahoru i kdybych nechtěla (21.02.2015)

Asi mi měla chvilkami ukápnout slzička, ale bohužel po celý film neukápla. Nerada se nechávám citově vydírat, je-li záměr tak průhledný jako zde. Celý film Ponette stojí i padá s roztomilostí a přiznávám i s hereckým výkonem představitelky titulní role. Umím si docela dobře představit 15 minutový film na téma "jak malá holčička překonávala ztrátu své maminky." A my diváci bychom byli ušetřeni těch "roztomilých" (místy silně nepřirozených) dětských blábolů... Ale to by pak byl úplně jiný film. Nevím, jestli mne měl ten myšlenkový guláš v dětských hlavách dojímat nebo rozesmávat, spíš nad ním žasnu a v duchu naříkám: "Ó, pane Doillone! Ó, Francie, první dcero Církve!" (A v tuto chvíli mi asi konečně ukápne ta dlouho očekávaná slza. A ne jedna!) (19.01.2015)

Chtěl jsem tomu dát 3-4 hvězdičky, ale když vidím to silné nadhodnocení (87% WTF), tak cítím přímo povinnost to hodnotit takhle. Čtyřletá Ponette je roztomilá (stojí na ní většina filmu), ale režisér to prostě celé vystavěl na citech, snaze citově vydírat diváka a stejně se to nijak extra nedaří. Zkouknout se to dá, ale upřímně, do kina bych na to nikdy nešel. (26.11.2013)

Film ukazuje snahu malej Ponette vyrovnať sa so smrťou matky. Stále s ňou túži hovoriť, vzkriesiť ju tak, ako to robil Ježiš. Keď sa jej nedarí, ilúzie jej berie prakticky uvažujúci otec, ktorý v posmrtný život neverí. On však Ponnette miluje a dáva jej to najavo ako vie Film je vystavaný na výborných dialógoch viacerých detí, ktoré "naivnými očami" hodnotia Boha, smrť a rodičovskú lásku. Dej nie je dramatický, ale film je láskavý a hlavne presvedčivý. (30.05.2008)