F. L. Věk

Ach jo, moc rád bych dal vyšší hodnocení, ale zrovna tahle doba není pro mně vůbec lákavá, a zrovna tahle kulisa, ve které se seriál odehrává, vůbec není zajímavá. Všechno, co v seriálu je, už dobře znám a opravdu jsem se nepotřeboval v těchto věcech hrabat. Teď bych řek, že to byl zbytečně zabitý čas. "Staříci" zde hrájí omladinu, češi jak blázni vzdávají holt císaři a pak hrají hry s mnoha skrytými narážkami. Aspon že se tam sešlo tolik zajimavých českých herců, to je jediné plus. A pak začátek byl trochu zajimavý. Výprava a všechno kolem hodně dobrá, ale to nepomáhá, když vše ostatní je velká nuda. Temno by mně určitě bavilo mnohem víc (stejně jako husitská trilogie) (20.10.2010)

Nevím, kolikrát jsem tento seriál viděla, ale hodněkrát. Pokaždé si říkám, že už se přece nebudu dívat, ale vždycky, když ho v neděli dopoledne reprízují, neodolám a zapnu to tam. Zcela jistě nemám v hlavě žádný tak "srdcový" seriál, jako je tento a s věkem ještě více doceňuji jeho kvalit. František Filip je opravdu mistr, jeho tvorbu miluju a u mě patří mezi tu nejvyšší špičku televizní tvorby. Ty vyšperkované dialogy a v nich tolik moudra, zvláště v dnešní době mi přijde zase hodně aktuální. Ta doba byla tak podobná té mezi lety 48 - 89 minulého století, i když trochu jinak. A teď mi připadá, že se tam zase pomalu blížíme. Nechápu, jak zde někdo může psát, že je to nudné a statické, tam je tolik řečeno a je to nabité dějem, narozdíl od těch dnešních nesmyslů. A výkony všech zúčastněných jsou naprosto geniální, od R. Brzobohatého, přes D. Medřickou, R. Lukavského, V. Menšíka, J. Kemra, J. Marvana a samozřejmě J. Třísku. Jedním slovem nádhera. (26.03.2018)

Jeden z nejkrásnějších a nejkvalitnějších českých seriálů, který se dokázal na plátně vrátit až do doby osvícení a zachytit český národ tak, jak jej viděl Alois Jirásek. Nezapomenutelné výkony především R.Brzobohatého či Dany Medřické a jejich "povedených dcer". Bez drahých kulis si tvůrci dokázali poradit a s věrohodností sobě vlastní dokázali vytvořit poklidnou českou vesničku, starobylý klášter, panské domy či Boudu. Jediným negativem jsou občasná hluchá místa, která se v seriálu vyskytnou. 77%. (17.01.2008)

Dnes čtenářsky mrtvým autorem strašívali dříve neposlušné studenty. Neprávem; Alois Jirásek ve svých vrcholných spisovatelských výkonech, podložených vlastním odborným vzděláním, dosahuje úrovní minimálně středoevropských. Osvědčený tým tehdejší Československé televize k tomuto základu přidal vlastní tvůrčí přínos, odrážející radostné pohnutí a po 21. srpnu 1968 naopak zklamání a bolest z událostí Pražského jara. Poslední díl tohoto na dobu svého vzniku velkého projektu je vědomě komponován jako přímý nesouhlas s korupcí i kolaborantstvím husákovské a bilakovské prosovětské kolaborace a zrady. Úsvit prvních počátků znovuobrozeného národa je cenný svým pohledem na ty, kteří sice velké myšlenky a všelidské ideály nevytvářejí a ani vytvářet nechtějí, bez nichž však, bez jejich vůle, pochopení, zanícení, étosu nikdy nemohou vstoupit do společenské reality. Malá pozitivní práce! Pojem tolikrát políčkovaný, a přece nenahraditelný! S úctou se znamená a vše to na vědomost dávat ráčí vždy Váš spěšnoved Sýkora (24.08.2007)

Neumřela česká řeč, jen spí. Postihnout význam a nadčasovou hodnotu Jiráskovy pětidílné národoobrozenecké epopeje by znamenalo zamyslet se nad zlomovými okamžiky naší dějinné historie, která se v pravidelných časových periodách ocitala v útlaku svých tradic a práv. Rozvržení natáčecího plánu v době posrpnové sovětské invaze se pochopitelně nemohlo minout účinkem; tento rozhodný a zcela otevřený manifest národního sebevědomí a svobody pak jakoby završoval předcházející léta těžce překonávaného mlčení a marného odporu (čtyřistaleté područí v habsburské monarchii je nahrazeno totalitárním systémem dvacátého století). Životní příběh dobrušského buditele, tohoto bytostného venkovana, tu ovšem neslouží pouze jako sjednocující pásmo rozsáhlého příběhu; vlastní prostor tu nacházejí reliéfní motivy jako zánik benediktinského řádu, počátky divadelní kultury, Mozartův pobyt v Praze nebo vlastně nepřetržité seznamování s nejvýznamnějšími osobnostmi tehdejšího veřejného života. Věk se zpočátku pražskému uměleckému a vědeckému prostředí okouzleně obdivuje, ale zčásti se k němu staví také kriticky a později, v rozhodných okamžicích, dává přednost životu na venkově před obtížnou a v podstatě riskantní existencí ve městě (mementem budiž trudný osud Václava Tháma). Prachem zavátý Jiráskův text, degradovaný na standardní výhrůžku školních škamen, se díky scénáristovi Otto Zelenkovi a režiséru Františku Filipovi proměnil v ryze aktuální téma o pokořeném národu, oděného do kostýmů konce osmnáctého a počátku devatenáctého století. Všeobecná glorifikace jednotlivých hereckých jmen je nošením dříví do lesa; neoddiskutovatelné špičkové výkony celého zástupu nejvýraznějších zástupců divadelní i filmové Thálie jsou právem označovány za legendární, ať už je to Pivec, Marvan, Höger, Nedbal, Růžek, Voska, Lukavský a Medřická, tak i Brzobohatý, Brejchová, Vránová, Bohdalová, Cupák nebo Tříska. Díky v případě VĚKA náleží nejen jeho duchovnímu otci a televizním tvůrcům, ale tak trochu paradoxně i komunistickým cenzorům, kteří se jeho urychleným uvržením do trezoru sami označili za spoluviníky tragédií našich národních dějin. To, oč před více než sto lety usiloval Alois Jirásek zůstalo a zůstává neměnné a budoucím generacím se tím de facto odkazuje jedno z nejdůležitějších poselství: nepolevující boj za vlastní identitu. I proto lze televizního VĚKA nazvat seriálem, který přišel ve správnou chvíli. (26.09.2010)