I v Podzimní sonátě zůstává Bergman věrný svým obrazům světa lidských duší. Komorní drama dvou žen, matky, jež se snaží utéci před odpovědností za nenaplněné životní osudy svých dcer a mladé ženy, jež v sobě koncentruje minulá utrpení. Napětí mezi nimi vrcholí a ukáže se jak hluboce se ženy od sebe vzdálily a jak nepřekonatelné je jejich neporozumění. (oficiální text distributora)
První Bergman, který mě minul, a to zcela, jak po tématické stránce, tak především po té emoční. Nečekal bych, že ze všech režisérů zrovna on nacpe pod jednu střechu postiženou nechtěnou dceru, potrat, nevěru, tragické úmrtí dítě a mnohá další "lacině podbízivá" artová témata. Což by mohlo i tak fungovat, kdyby nešlo o jeho nejukecanější snímek. Respektivě prázdně utlachaný od první do poslední minuty. Přitom to samé šlo sdělit i mlčením. A jak dokazuje jediná scéna kdy se rozhostí ono blahodárné ticho (ano, ta s posezením u piána), tak i mnohonásobně působivěji. Když to vezmu kolem a kolem, tak spíše než celý film, mě zaujala kratičká pasáž jemu věnovaná v Bergmanově Laterně Magice. Těch pár odstavců je působivostí i dopadem v úplně jiných sférách než celá Podzimní sonáta, která v mých očích (a kvůli uřvanosti hlavně uších) měla místo teatrální afektovanosti vsadit na posmutnělou podzimní melancholii. Pak bych jí vzal na milost. A rád.
Říká se, že zatímco v tragédii k hrdinovi vzhlížíme s obdivem a bázní a na komického hrdinu a jeho řešení konfliktu se díváme z patra, v dramatu jsme to my, je to náš konflikt, náš problém, který se hrdina hry snaží za nás vyřešit. V případě Podzimní sonáty můžeme mluvit o oscilaci mezi obojím - k postavám vzhlížíme a jindy z jejich sebezpytu pociťujeme veselí (to pak-li že jsme mladí, mainstreamem odkojení yuppíci, kteří tenhle film objevili náhodou). A někdy zas, to v třetím případě my = postavy, cítíme určitý zmatek a obavy. To je v pořádku. To je normální. V pořádku je, i když nic takového necítíme. I to je normální. Všechny pocity jsou normální a nikdo by si nad nimi neměl lámat hlavu. ____ Bergman pracuje v Podzimní sonátě s trojí technikou: 1, Mezi nedůmyslnější patří využívání zrcadlových neuronů (mirror neuron). Klíčová otázka: Proč se postavy dívají tak často jakoby „do“ objektivu? Je to proto, abychom viděli v detailu (celá hlava v záběru) jejich tvář, následkem čehož víme, co prožívají. A psychologická odezva zrcadlových neurů říká, že když někdo něco vykonává a my to vidíme, cítíme, že to sami také vykonáváme. 2, Léčebný úkol psychoanalýzy vychází z toho, aby pacient přestal racionalizovat nesmysly, aby si přiznal vytěsněné potíže, aby je tzv. znovuobjevil a znovu prožil, a tím se jich definitivně zbavil. Proto přijela matka za dcerou - aby kriticky přezkoumaly staré rány, a proto tak snadno přimykají v reálu zneužívané dívky k násilníkům. 3, Hlavní problém Bergmanových filmů je v jejich četnosti, která devalvuje jejich hodnotu, a rovněž v jejich obsedantní nutkavosti potlačovat filmovou formu na úkor formy divadelní.
„Ľudia ako ty vedia ubližovať.“ JESENNÁ SONÁTA... Liv Ullmannová a Ingrid Bergmanová... dve ženy v jednom dome... také pôsobivé, že najbližšie ich dokázali prekonať snáď len Charlotte Ramplingová a Ludivine Sagnierová v BAZÉNE o takmer tridsať rokov neskôr.
Jestli může Podzimní sonáta na něco nalákat, tak na poslední možnost vidět Ingrid Bergman a to dokonce ve své rodné švédštině. Jinak je to ovšem z těch (Ingmarů) Bergmanů, kde se mluví, mluví a na člověka jde depka ... a nic z toho. Zajímavosti: Natočeno v Norsku, během Bergmanova útěku do Norska, kvůli obvinění z daňového úniku. *** Poslední film Ingrid Bergman. *** Zatímco Ingrid Bergman ztvárňuje pianistku, osoba, kterou opravdu vidíme a slyšíme hrát je exmanželka Ingmara Bergmana Käbi Laretei - uznávaná koncertní pianistka. *** Jediná spolupráce Ingrid Bergman a Ingmara Bergman. *** Ingmar Bergman podzěji uvedl, že když začali natáčet, hrála Ingrid velmi pštaně. Ale poté co vše prodiskutovali byla brilantní. *** Ve svém prvním americkém filmu Intermezzo: A Love Story (1939) hrála Ingrid Bergman rovněž pianistku. *** Ingrid a Ingmar Bergman nebyli v žádném příbuzenském vztahu.
Pokud si chce člověk s Bergmanem vůbec něco začít, měl by asi nejdřív zkusit tenhle hodně typický, trochu ukecaný, ale naprosto přístupný film. Sice vůbec nesdílím Bergmanovu posedlost vírou, pochybami a rodinnými traumaty, ale i tak jde o slušný art-housový biják.
Dokonalé psychologické vykreslení trojúhelníku matka-dcera-profese, které navíc velmi přesně vystihlo mé nejhlubší obavy spojené s profesí muzikanta. Pevně doufám, že tu mou životní sonátu se mi podaří zahrát v jiné poloze, než je tenhle Bergmanův hořký komorní příběh.
Jednoduché, upřímné a smutné. Mé první setkání s Bergmanem dopadlo skvěle. Po pomalejším rozjezdu následuje drama téměř antických rozměrů a mistrovi k tomu stačí pouze jeden dům, dvě ženy a spousta nevyřčených tajemství. A když ty dvě ženy ještě hrají skvělá Liv Ullmann a legendární Ingrid Bergman ( v jedné ze svých posledních rolí) je o zážitek postaráno.
Další z řady Bergmanových filmů pitvajících lidské vztahy a city na ty nejmenší částečky. Jak jinak než dokonale zahrané, maximálně komorní a s bezchybnou Nykvistovou kamerou. Tentokrát bohužel bez výraznější pointy...
Tak vysoko cenený film a tak málo komentovaný? Komplikovaný nie je (o tých sa píše ľahšie :-) takže neochotu kolegov komunikovať vidím v paralyzujúcej fascinácii geniálnym spôsobom, akým Bergman neochotu (či neschopnosť) komunikovať prezentoval. Dráma je to naozaj dychberúca a bezohľadná ("Ľudí ako si ty by mali niekam zatvárať."), no zároveň plná lásky a naozaj ťažko sa z nej spamätáva. Idea úplného vyjasnenia vzťahov je zaiste očistná a oslobodzujúca, nakoľko je však i uspokojivá, keď zároveň prináša možnosť úplného odmietnutia? Nestráca potom človek viac než mal predtým? Film sa nezaoberá problémom kariéra versus rodina, i keď v rovine príbehu to tak je. Po celý čas sa snaží definovať, čo to vlastne je dospelosť. Emocionálne dospelým nemusí byť človek, ktorý má jasnú predstavu o tom, že "medzi emóciou a sentimentom je priepasť". A je tu toho ešte omnoho viac. "Človek sa musí naučiť žiť. Ja na tom pracujem každý deň." (Eva) Umenie vedieť žiť Bergman predostiera ako schopnosť interpretovať nejakú klavírnu sonátu. Mal by ju človek zahrať tak, ako to sám cíti, alebo tak, ako to cíti (alebo cítil) niekto druhý?
Skandinávský dušezpytec dopřál oběma velkým dámám světové kinematografie vzácnou příležitost k vyniknutí jejich největších uměleckých předností. Nemilosrdný virtuální skalpel jeho metody neponechává nic náhodě a s chirurgickou nemilosrdnou věcností rozrývá bolavá místa obou zkoumaných duší. Ne vždy oprávněnou ublíženost dceřinu a překvapující bohémskou sebestřednost matčiny pózy, za jejímž vnějškovým siláctvím tušíme slabá místa a nevyslovené bolesti. Obě postavy hřeší více či méně v mezích normálního smrtelníka. A my trneme, kdy kdo nás podobným způsobem nachytá na našich vlastních švestkách.
Liv Ullmanová a Ingrid Bergmanová tu v rolích matky a dcery bezpochyby podávají jedny ze svých nejlepších výkonů své kariéry. Jejich vyhrocené dialogy jsou až krutě reálné. Nenávistné výrazy Ullmanové a bohémská tendence přehlížet skutečnost Bergmanové by se v podání kohokoliv jiného mohla zvrhnout do pouhé frašky. Bergman nás však jejich prostřednictvínm doslova ždíme. Daří se mu přenést napjatost situace i na diváka. Dopomáhají mu k tomu i poměrně dlouhé, nestříhané záběry.
Viděl jsem kolem dvacítky Bergmanových filmů a můžu říct, že tenhle snímek patří mezi ty nejpůsobivější, nejsilnější, nejemotivnější a nejpravdivější, které tento švédský filmový umělec natočil. Podobně jako v Šepotech a výkřicích jde o drama, které těží z neřešených a dlouhobých rodinných traumat, utrpení jednotlivce i celé rodiny, smutku z těžce nemocné dívky a vztahu mezi jejími ošetřovatelkami. Podzimní sonáta je provedena v mnohem komornější formě, ale o to působivější je výsledek. Celý děj stojí a padá na neuvěřitelných maxioscarových výkonech Liv Ullmannové a Ingrid Bergmanové. Noční scéna s rozhovorem dcery s matkou je to nejsilnější, co snad lze na filmovém plátně předvést. Takové scény a vůbec takové filmy definují hranice filmařského umění, kdy autor dokáže podat maximální výpověď, aniž by podléhal snaze po křečovité originalitě. Ačkoli jsem viděl Podzimní sonátu už potřetí, ani na okamžik mě nenapadlo jít s hodnocením pod pět *
