Pramen panny

Pokřižte si Kočár do Vídně s atmosférou Sedmé pečeti a vyjde vám něco podobného. Jak už je napsáno v obsahu - kontrast krajiny a vůbec prostředí s probíhajícím dějem vytváří velmi poutavou směs - jaro, rozpuk, chtíč, plod, krev, motivy mrazivého chladu a spalujícího horka, pomsta podaná zastudena, víra v Boha a zázrak. ať žijí staré pověsti švédské :)) 9/10 (13.04.2007)

Skvostný film, který ale je určen především filmovým nadšencům a obdivovatelům artfilmů. Je to film vyprávějící téma ze švédské středověké legendy a je plný symbolů, každý divák si z něj může odnést něco jiného, někdo málo, někdo mnoho. Prozradiť cokoliv z děje by byla velká škoda, snad jen to, že film je o tom, co je spravedlnost, pomsta, odpuštění, pokání, vina, nevinnost, vypráví o vztahu k Bohu i k k blízkým v rodině. Film je opět, stejně jako Sedmá pečeť, plný archetypů různých lidí, které vypovídají o různých stavech člověka. Mnoho se zde nemluví, ale vynikající kamera a skvělé (ale náročné) výkony herců mluví filmovou řečí místo lidské. Další skvělý film Ingmara Bergmana. (11.03.2004)

Kde má hranice spravedlnost, zaslepená pomsta, čirá bestialita? K umocnění finálních fází slouží přítomnost zatracované Ingeri a chlapce mezi pastevci. Bergmanův režijní styl mi sedí dobře, problém je, že jsem z něj zatím - po Lesních jahodách a Sedmé pečeti - vyloženě odvařený nebyl. Pramen panny je svou strukturou více konvenční a přímočarý, tím pádem i přesvědčivější a upřímnější. Krásně baladická povídka o pomstě a vině, filmařsky skvostně provedená, hezkými obrazy vybavená, k úplné špici jí ale prostě to "něco" chybí. Hezká závěrečná symbolika to nezmění. (11.01.2008)

Přepsáno v lednu 2019. Pramen panny je tíživé drama v existenciálních křivkách. Severská legenda je vybudována mezi sazemi, špínou, divokostí hlubokých lesích a sluncem ozářenou jarní mýtinou. Hlavním lidským instinktem je boj o přežití, náboženství získává svou sílu ze strachu, všudypřítomná zvířecí sexualita mužského pokolení je prostředkem k vypuzení nahromaděné frustrace jedinců. Zášť vzývá temnotu předků, křesťanství se i ve své bigotní nadřazenosti rádo prezentuje šlechetnou tváří a vzorovým chováním, hodného následování. Pomsta křesťanského boha, i v konturách upřímné lidskosti, je nemilosrdná a nedává druhou šanci, pochybnost víry se upevňuje krví a budováním pomníku k prokázání své stálé náboženské oddanosti. V kontextu s vírou se přetřásá téma pocitu viny a sebemrskačství, trestu i odpuštění. Hlavní postavou nejzávažnější rodinné tragédie je Töre (velmi dobrý Max von Sydow), prosperující zeman s laskavým srdcem. Ježíšovo učení lásky je uctívanou hodnotou, ale boží spravedlnost je nepředvídatelná ve všech svých důsledcích nezvratnosti. Pomsta je uspokojením, prolitou krev uchlácholí pouze další prolitá krev. Hospodin je nesrozumitelný v nenadále nastalé rozporuplnosti skutků. Hlavní ženskou postavou je Karin (zajímavá Birgitta Pettersson), mírně rozmazlená a naivně důvěřivá zemanova dcerka. Pocit neohroženosti je výsledkem dychtivého očekávání mládí a nedostatkem životních skutečností. A ani láska k bohu a svému otci nenabízí spásu vlastní duši. Významnou postavou je Märeta (velmi zajímavá Birgitta Valberg), Karinina úzkostlivě starostlivá matka. Smysl života je vyrván z jejího náruči, po něm následuje křesťanské přebírání viny všehomíru. Důležitou postavou je Ingeri (pozoruhodná Gunnel Lindblom), prototyp temné stránky lidské duše a služebná na zemanském dvoře. Její zášť je pocitem životní nespravedlnosti a pohlazení je signálem rozervanosti nekompromisního života. Mezi významné postavy patří tři nevyzpytatelní bratři. Jejich hlavou je prostřední (dobrý Axel Düberg), výřečný v mámení života. Nejzběsilejší je nejstarší (pozoruhodný Tor Isedal), důrazný ve své impulzivnosti a chroptícím oněmění. Nejvíce poznamenaný hrůzným činem je nejmladší a ještě nedospělý (zajímavý Ove Porath). Ani dětství není zárukou nevinnosti, k trestu se kráčí nevědomky tou nejkratší cestou. Osud se vyžívá v cynismu spojitostí. Z dalších rolí: děsivý hlídač mostu a nepříjemný hlas svědomí (Axel Slangus), spolehlivá hospodyně na zemanském dvoře a Ingerinina matka Frida (Gudrun Brost), či svérázný žebrák s poeticky chmurnou mluvou (Allan Edwall). Panenská čistota je uctívána, naturalismus existencialismu je ovšem proti. Pramen panny není pochybností o víře, ale nahání do kontrastu ušlechtilost víry se zdivočele zvířecími pudy člověka. Film je úchvatný v obrazových kompozicích i nekompromisním prostředím severské ponurosti a boží nespravedlnosti. Poetika existencialismu nabízí silný filmový prožitek. (10.10.2009)

Spoilery! Přiznám se, že příliš nechápu, čím si právě tento snímek zasloužil příval takové divácké oblíbenosti. Přiznám se, že to nechápu ani po přečtení komentářů. Myšlenkou mi přišel tento snímek neskutečně plytký. Ani po kotníky snímek nesahal Bergmanově o tři roky starší Sedmé pečeti. Uživatelé zde chválí například to, že snímek skvěle vystihl středověkou mentalitu. Zřejmě v té době žili, když ji tak dobře znají. Hrozně jsem se těšil na "krutý výjev znásilnění a zabití zemanské dcerky", neboť jsem si omylem přečetl první větu obsahu. V rámci znásilnění se Bergman rozhodl trhnout světový rekord a pán násilník se stihl uspokojit asi za 10 sekund, přičemž mi doteď není jasné, jak se mu mohlo podařit za tak krátký čas vůbec proniknout do nevlhkého a útlého lůna nevinné slečny, kam by se člověku podařilo vměstnat sotva jeden prstík. Jediným fajn momentem zůstává letecký den, který uspořádal dívčin táta pro jednoho nezletilého pachatele. Film je krátký, takže mě nestihl začít iritovat. Nicméně jsem zde nepostřehl nic, co by mi vnuklo myšlenku hodnotit nějak štědřeji. Strašné zklamání. Dvě hvězdy dávám takřka se zavřenýma očima. Viděno v rámci Filmové výzvy 2017. Film mi vybral uživatel nascendi. (01.06.2017)