Zápas s démony

Divoký západ, či snad divoká Západní Indie? Dvojí nesmyslnost ahistorického srovnání: tohle není USA a tohle není Indie. Přesto eurocentrismus a centrismus bílé rasy naplňuje celý film: koloniální država 17. století je jako divoký západ - s absencí zákona a posvěcením jediného zákona: osobního zisku na úkor všeho a všech, kdo tu jsou nebo byli. Kuba je vskutku i jako Indie západu, kterou neobjevil a zároveň objevil Kolumbus – Kuba tu figuruje jen jako nová „Indie“ pro Evropu, nové pole pro svojí expanzi. Dvojí materiální ujařmení je však ve sféře idejí zdvojeno ujařmením skrze kulturní extrapolaci Evropy – náboženství. Je fascinující jako v Poslední večeři a ostatních latinskoamerických filmech sledovat, jak ambivalentní roli náboženství hraje – od zjevnější role poroby po chiliastické vize spásy. Film v tomto ohledu překračuje prvotní evropskou představu divochů a nové země jako země čistoty a nezkaženého člověka a zcela stvrzuje historický posun (který nastal logicky velmi brzy), po němž se nová země a ti, kdož v ní žijí, stávají spíše nebezpečím a předmětem duchovního boje než nevinnou tabula rasou, náchylnou k přijetí bílé Ježíšovy pravdy. Církev a Evropa tím stvrdí vlastní bezmoc nepřímo úměrnou se svojí mocí faktickou. Tato bezmoc vede k deziluzi. Evropanovi již zbyde jediné, volit. Volit mezi svým totálním ideovým vyprázdněním a stát se pouze tím, čím od počátku byl: mocichtivým, poživačným démonem, proti němuž v ideologické rovině náboženství chtěl vždy bojovat. Anebo být slepý k vlastní prázdnotě a o to silněji se vrhnout do náboženského běsnění. Boj Evropana sama se sebou jako základ pro osvobození se druhého od Evropana, to by tedy mohlo být mottem filmu. Protože lid touží spásu, a tu mu již Evropan kolonialista nebude moct nikdy nabídnout, když o ni přišel sám. /// A naštěstí se i Alea osvobodil do určité míry od euroseveroamerického dědictví a jeho film plný hlučného a násilného běsnění, záplavou syrových obrazů plných naléhavosti a vzdoru připomíná zjevně Cinema novo. (05.11.2019)