Co je vám, doktore?

Co je vám, doktore? je velmi podobný o rok mladšímu snímku Jako jed, až jsem si po filmu říkal, proč vlastně byly natočeny oba. Humoru zde bylo více, avšak postava Zdeňka Svěráka na můj vkus nedostala tolik prostoru, což mě docela zklamalo (nevím, proč režisér považoval Pavelkovu postavu a jeho partnerek za důležité). Jak jsem napsal v úvodu, od filmu Jako jed se tématem zas tak moc neliší, vlastně jen tou ekologickou vložkou a návratem ke kořenům, které ale stojí za zamyšlení. A ten hořkosladký konec vyzněl tak nějak do ztracena. Takže stejně jako v případě výše zmíněného filmu to vidím na lepší průměr. "Jestli chceš něco na uklidnění, mám dobrý švýcarský prášky. Sám jsem si zobnul než jsem šel k tobě" - "A pomohlo ti to?" - "Ne." (11.11.2011)

O tom, že Vorlova Cesta z města nebyla prvním filmovým přikývnutím fenoménu návratu k přírodě a s tím spojeným útěkem před civilizací, nás může přesvědčit i tento snímek Víta Olmera. Příznačné je, že tvůrci závěrečnou scénou naznačují, že odchod z města (v Čechách, potažmo v Evropě) není vlastně možný, neboť civilizace si pro člověka přijde a přitáhne si ho zpátky. Co je vám, doktore je v kontrapunktu se zvolenými výrazovými prostředky (které zestárly spolu s dobou svého vzniku) film svým obsahem až překvapivě nadčasový, a nepoukazuji tím jen na jeho zjevný ekologický rozměr. Olmer tu na příběhu stárnoucího intelektuála zkoumá i v české kinematografii spíše opomíjenou hodnotovou krizi české společnosti (jejíž rámec má ale rozměr širší, evropský či spíše euroatlantický) a především pak krizi středního věku. Svěrákův dentista má pod Olmerovým režijním (ne)vedením až překvapivě hodně prostoru a vytváří tak zcela příznačnou ,,svěrákovskou" postavu, přičemž platí, že jeho hrdina dělá celý film, bez něj by byla aura filmu velmi mlhavá. Olmer prokázal velmi dobrý prognostický odhad a z podoby gulášového socialismu u nás velmi trefně předpověděl charakter konzumní společnosti, která se naplno rozvinula v etapě budování tržního systému po roce 1989. Kdyby výrazové prostředky charakteristické pro dobovou československou kinematografii (podivně roztřesená kamera snímaná z ruky, syntezátorová hudební složka, šedivá mizanscéna...) tak nerušily při percepci díla, měli bychom tu i dnes film, který bez satirického nádechu zcela pregnantně popisuje materialismus Česka současnosti... (24.07.2011)

Film ze zašlé doby seznamuje s neméně zapomenutým lidský typem. S idealistickým intelektuálem, který i splývá, i přesahuje normalizaci posledních let komunistického režimu. Romantismus je aversem, touha po plném, kořistnictvím nepoznamenaném životě jejím reversem. V typu ctižádostivého chlapce i neméně ambiciózní slečny, která v boji o přepych přináší i ty největší oběti - sebe samu - , jakoby předznamenával polistopadové konzumery. Tento romantismus je křehkou bylinkou se zvlášť odolným kořínkem. I když nikdy nezvítězí, je nevyhubitelný. Takové je poselství nejen protagonistů Hüttnerové, Svěráka a krásné Yvety Krajčovičové, ale i tvůrců filmu. CO nesporně patří do širší špičky "stříbrného" rozmachu české i slovenské filmové tvorby osmdesátých let minulého století. (22.05.2010)

Tohle mělo všechno. Perfektní mix komedie a drama o nástupu krize středního věku ve víru čím dál více nastupující kybernetiky a snaze tomu všemu nějak uniknout. Když je splín, hlásí se navíc nostalgie, hlavně v časech kdy se Bohouš Burda čím dál více odcizuje emancipované manželce. A tak vzpomíná na dětství a na časy, kdy se sice žilo tvrdě, ale mnohem klidněji. Jak sám říká - moje máma prala v neckách, ale času na nás měla i tak mnohem více než dnes má na mně manželka co pere v pračce. Není naštěstí sám, kdo se v tom chaosu moderního světa, který jiným vyhovuje tak trochu ztratil... Ačkoliv obklopeni lidským pulzujícícm sídlištěm, cítí se tito ztracenci velmi osamělí. Naštěstí Bohouš najde spřízněnou duši, která má pochopení nejen pro jeho povahu, ale i nahlížení na čím dál zmatenější a jemu se vzdalující svět.  --- Musíme si uvědomit v jaké době se film natáčel. Staré, mnohdy několik set let vlhké roubené chaloupky ustupovaly novým chatám nebo šumperákům a jejich modernějším verzím , mnohde se bouraly celé historické čtvrti aby se udělalo místo panelákům. Průmysl vyrábějící často neupotřebitelné a nikde nechtěné věci nehleděl na ekologii a tak u každého závodu nebo i JZD tikala časovaná puma v podobě skládek či kontaminované půdy, nehledě na čmoudy se sírou a popílkem co chrlily na naše lesy komíny fabrik. Zdálo se, že nemůže být hůře a téma ekologie začalo být velmi často zmiňováno už i na stranických schůzích. Pád režimu, alespoň tohle zastavil nicméně nástup kapitalismu a čím dál rychlejší zavádění počítačů a internetu do našich životů nebylo nám myslím jen ku prospěchu. Národ začal hloupnout, konzumovat, bavit se až k smrti. Ačkoliv jsme všichni vzájemně propojeni sociálními sítěmi, e-maily atd... leckdo se cítí osamělejší než dřív. Ne každému totiž vyhovuje (zejména těm starším) místo návštěvy nebo zavolání krátká zpráva přes třeba whatsapp - jak se máš? A tak leckoho dnes včetně mne tak skutečně dokáže vrátit k normálu jen vypnutý mobil, šumící les bez wifiny s nějakou opuštěnou chatkou či jen s oblohou nad korunami smolou vonících borovic. To je ta jediná pravá nabíječka našich z civilizace vyhořelých baterií. Ten únik. Návrat někam zpátky kam jsme patřili, ale z čeho jsme vývojem vpřed vypadli... Nebudu tu lhát, i já se pak zase rád po čase vrátím, dám si horkou vanu a přečtu na mobilu zprávy. Přesto si říkám co by bylo tu možnost vypadnout do přírody nemít ?  Toto téma se ve filmech objevuje zas a znovu, vzpomeňme třeba na Vorlovu Cestu z města i s jejími pokračováními. Dávám za 5 řezů Orient z Vitany. * * * * * (26.06.2022)

Je nás zřejmě hodně, co už jsme zažili, že nám všechno přerůstá přes hlavu a ve chvilce ticha, nebo ve vaně při poslechu Jarka Nohavici / jako třeba já:) / si člověk říká " a dost seru na všechno, už mě to takhle nebaví, uteču někam do přírody a budu mít klid, jenže pak si člověk dává jedna a jedna dohromady a nakonec jde vysypat odpadky, zkontrolovat baterku v mobilu, vyřešit poslední pracovní mejly, políbit partnerku nebo partnera / pokud není vztah zrovna v krizi / a unavený jde spát, aby byl připraven na další den v moderním světě. Tenhle film je o člověku, který své odhodlání /"....seru na to" /, dotáhnul do konce. Ve filmu jsou klíčové dvě ženy, první Svěrákova manželka - přesně ten typ ženský, který bytostně nesnáším a Svěrákova přitelkyně - přesně ten typ ženský, který se moc a moc líbí, ale bohužel se už moc "nevyrábí". To jen kdyby někoho zajímalo jaký typy ženský mám rád a jaký ne, jako že je Vám to úplně u prdele, co ? :) Doktor, kterýmu vlastně nic není je mě moc sympatický. (10.10.2007)