Jako jed

Když starej vůl zblbne, je to tragédie i komedie. K tomu Stivínova úžasná bluesová hudba z celého filmu dojí ony pocity melancholie a zmaru, které na člověka přijdou, když začne být nespokojen s tím, čeho (ne)dosáhl, když vidí, že jeho sny se změnily v denní stereotyp a manželskou knutu. O to horší je pak další pád, když nově probuzené sny jsou opět zašlapány. (29.06.2013)

Jeden by řekl, že vedoucí investičního oddělení by si měl umět následky svých kroků spočítat, ale jak kdysi řekl Tolstoj, je těžké milovat ženu a současně dělat něco rozumného.. Trpké. Jak film orámovaný Stivínovou Osudovou, tak zjištění, že když Olmer chce, tak umí. Škoda, že za posledních 45 let se mu chtělo asi tak třikrát.. (31.12.2014)

Komedie to fakt není, ačkoli se to tak v pár scénách tváří, každopádně já věděl moc dobře do čeho jdu a nic humorného jsem nečekal. A skutečně to končí ještě depresivněji, než Co je vám, doktore. Jenže i tak mě Jako jed oslovilo a zasáhlo o něco míň. Nejspíš za to může ten rozvleklý prostředek filmu a občasná chaotičnost střihu, protože jinak snad opět nemám co vyčítat. Tak aspoň že už mě tolik nepřekvapuje, že něco takového natočil Olmer, jelikož on tehdy něco fakt uměl. O to víc se divím, že to dotáhl tam, kam to dotáhl, každopádně zpátky k Jako jed. Nejvíc se mi na tom snad líbil ten scénář včetně skvělých dialogů a skvělého Svěrákova herectví, který pár na první poslech zmatených vět dokázal neskutečně dokonale a uvěřitelně podat. Vůbec všichni tu hrají skvěle, je to skvěle natočené, stopáž je dostatečná a jak už jsem psal, kromě těch výš zmíněných mínusů tomu fakt nemám co vyčítat. Silné 4* si to zaslouží určitě. (30.05.2021)

Nejen ženy, ale i muži mají své dny, tvrdí jedna z reklam na značku tuzemského alkoholu. Druhá míza nemusí být být druhou mízou, i když všechny vnější znaky našeho příběhu na to ukazují, dodal by spoluscénárista tohoto filmu Jiří Just. Podrobnější pohled do rutinního manželství, které se změnilo v stále rezivější chod viditelně opotřebovaného vztahu, v němž něžný muž nejenže nenosí kalhoty, ale je navíc tísněn spíše mužskou než ženskou rázností své až přespříliš energické ženy, nejen naznačuje, ale přímo vynucuje mužův odchod jako v podstatě sebezáchovné gesto. Podobenství vztahu se stává obrazem konzumisticky se materializující společnosti a vykořeňovaného křehkého romantismu. Energická žena Krajčovičové, která jako svěží vánek nahodile vtrhne do mužova života, v sobě v mužových očích soustřeďuje to, co od ženy svých snů očekává (energičnost), i to, co by rád postrádal (bezohlednost a technokratičnost jako princip života). Schopnost podstoupit pro tento ideál úplnou proměnu svého životního stylu, dospělost, převtělená do plného vanutí stříbrného větru, alternativa, která může a chce být práva skutečnosti. Oč je to neskutečnější, o to je to reálnější. Tu záruku reality dotvářejí další klíčoví oředstavitelé hlavních rolí: Svěrák a jako vždy skvělá Švormová. I ekologistická snivost může být tmelem života. Dokonce i v naší době. Poselství druhé mízy se mění v poselství lásky a naděje, Těch nikdy není dost. (23.09.2007)

Neskutečně hořký pohled na téměř sebedestruktivní cestu zamilovaného skoropadesátníka, kterého naplno zasáhla krize středního věku a pocit promarněného života, mě po letech, kdy jsem ho považoval za spíš průměrný, nečekaně zasáhl svou tíživou věrohodností. Postraralo se o to syrové podání, výborné vykreslení doby, nadčasový příběh, vynikající místy až neskutečně skutečný Zdeněk Svěrák a možná také čas, který mě za těch dvacet let, co jsem to viděl naposledy, dotlačil o notný kus blíž věku hlavní postavy. (04.08.2011)