Kvinnodröm
Dreams
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Hilding BladhHrají:
Eva Dahlbeck, Harriet Andersson, Gunnar Björnstrand, Ulf Palme, Inga Landgré, Benkt-Åke Benktsson, Sven Lindberg, Kerstin Hedeby, Ninni Arpe, Asta Backman (více)Obsahy(1)
Komorní film o dvou ženách rozdílného věku, které podnikají cestu vlakem do jiného města, čímž se odpoutávají od svého běžného prostředí. Obě se oddávají snům, které jsou ale konfrontovány s realitou a rozčarováním. Tento snímek je Bergmanovým experimentem. Pokusil se zde skloubit vizuální a zvukovou složku při vyprávění příběhu a navození atmosféry, při vyjádření podtextu a nálady - a to bez hledání opory v hudebním partu. (Sista)
(více)Recenze (15)
Lehce vystavěné vyprávění o deziluzi dvou žen, mladé naivní modelky Doris a její šéfové Susanne. Obě se během služební cesty do Göteborgu dostávají do křížku se svými sny a představami o mužích a štěstí. Bergman s výjimkou několika velmi dusivých scén volí spíše lehkou až komediální perspektivu, s myšlenkami pracuje lehce, jednotlivé epizodky pěkně pointuje, ale přesto mě nedokázal příliš vtáhnout do světa obou hrdinek. Možná mi byla na obtíž úmyslně naivní a povrchní stylizace... Možná mi prostě nesedla celková nálada filmu. Každopádně Sny žen považuji za slabší kousek z mistrovy filmografie. ()
Jsem vděčnou Bermanovou divačkou, většina filmů od něj mi sedne, lidově řečeno, jak prdel na hrnec. Tenhle kousek snad natočil jen kvůli mně, jinak si to nedovedu vysvětlt. ()
Zaujímavý príspevok z Bergmanovej filmografie. Nie najlepší, ani najhorší, ale oplatí sa ho vidieť, aj keď je potrebné vybrať si na jeho sledovanie potrebný čas a primeranú náladu. ()
3.5 Prvních 46 min. je na poměry Bergmana bezesporu, nejpohodovějších a nejklidnějších, co se týče jeho období 46-56. Sice jsem se vcelku brzy dočkal emocionálního výbuchu mezi Doris (Anderssonová zde v podstatě hraje nepřiznanou sestru Moniky a to myslím celý děj) a jejím snoubencem, což byl klasický Bergman jak ho znám, ale lehce přes půl filmu, se jede ve stylu pohoda...jazz. Pobavila návštěva lunaparku. Když se Doris díky mému TOP herci zpozdí na focení a je Susannou vyhozena, pokr. linka s ní a panem konzulem, který bude za 2 roky panoš v mém úplnějc 1.Bergmanovi a která ke konci obsahuje absolutní lahůdku, ze kteréhožto segmentu bych okamžitě udělal celý film. Jedná se samoz. o příchod konzulovy dcery, která z dialogového hlediska nemá chybu a jest zakončena 1 z Bergmanových klasik...dvojitou fackou, kterou obdrží poněkud a právem, přequapená Doris. Po porodu konzulovy dcery, jeho manželka zešílela a od té doby je v blázinci, protože je přesvědčena, že porodila vlčí dítě, na což je samoz. i narážka v dialogu mezi otcem a dcerou. A i když se mi nelíbilo, jak konzul slovně poté vyprovodil Doris ze svého domu, vlastně se není co diviti, když si uvědomím, že v čb Bergman éře hrál Bjornstrand často ambivalentní postavy. Nechci říci vyloženě záporné. Pak se přesuneme k její šéfové Susanne, která je opravdu velmi silně zamilována do jistého ženatého Henrika, se kterým měla roční vztah. V 1 chvíli už to nevydrží a Henrikovi zavolá. On nejprve odmítá setkání ale po chvíli...souhlasí. Setkají se v hotelu, kde je ubytována Susanne i s Doris a co se stane dál, zkušený Bergmanovec ale i divák, odhadne. Co je ale důvod proč to píši je, že byť zajímavá je tato část, to právé pošušňání se dostaví až s příchodem jeho manželky, kterou hraje letos v srpnu již 95!letá Inga Landgré, která hrála již v Bergmanově debutu Krize a stejně tak i manželku rytíře Blocka. Její 4min. monolog je to, co u mě dělá Bergmana Bergmanem (předtím je to samoz. konzul a dcera) včetně dalších prvků, které jsou tu ovšem zastoupeny v menší míře, než je u něj obvyklé. Což z toho filmu činí jeden z těch slabších Bergmanů, ale díky těm několika silným scénám, s příklonem ke 4, nemám problém. ()
troufalka ***** píše, že je vděčnou Bergmanovou divačkou, já bych mohl říct totéž, a říkám to. Podobně jako tento film, mám v zásobě ještě pár jeho (starších) filmů, kterými hodlám kořenit to, co se jiným filmům (novějším) nedostává: příběh prozářený mistrovskou režií a kamerou od samého počátku. Nemá přitom cenu zvažovat, zda příběh dvou žen, které vlakem odjíždějí do cizího města, aby tam konfrontovaly své sny s realitou, má nějaký vyšší nebo obecnější význam. Samozřejmě to nikam nevede, jelikož jejichž sny měly zůstat sny, a od reality zůstat odděleny. Na druhé straně se tyto sny stávají prožitkem, na který budou vzpomínat (nejspíš s radostí i jistým uspokojením) celý další život; až realita jejich sny zchvátí zcela. Všechny sny žen leží někde "uprostřed": někdy jsou radši, někdy i bojují za to, aby se neuskutečnily... Tak přece jsem se jen pustil do zevšeobecňování, nicméně tenhle Bergmanův film, o kterém se moc nemluví, je na čsfd poměrně spravedlivě ohodnocen. ()
Na Bergmana je to překvapivě poklidné, ačkoli to má pár temných scén (viz. Susanne ve vlaku), každopádně i tak Sny žen fungují celkem dobře. Příběhy obou žen jsou zajímavé (btw, obě dvě postavy má Bergman dobře promyšlené), ačkoli víc mě z nich zaujala Susanne a té se film věnuje o něco míň, než té druhé. Myšlenkově to bůhvíjak bohaté není, vlastně je to poměrně jednoduché, ale díky skvělé kameře a scénám, které jen a pouze vypráví obrazem (viz. opět ta scéna Susanne ve vlaku), to je o něco inteligentnější. Jen většinu času bohužel hapruje tempo... Slabé 4* ()
Sny žen jsou cyničtější filmovou anekdotou pod taktovkou intimního existencialisty Ingmara Bergmana. Švédský filmový tvůrce je jízlivý k přízemnosti, slabosti, chtíči a sobectví světa mužů, a je sarkastický k naivní romantice a niternému zasnění světa žen, Éros dodává do běhu událostí erotizující jiskření s žádostivostí a pokušením, a realita zatím připravuje nemilosrdná vystřízlivění z iluze a dívčího snění. Bergman je rozverný, je šarmantní i uštěpačný zároveň, slova spáří divoké reje, láska jest chvění podbřišku a paličatá zaslepenost nedočkavé víry. První obětí jisté terapie cynických hrátek představy lásky je Susanne (vynikající Eva Dahlbeck), majitelka modelingové agentury s osamělým vnitřním světem a prchavou nadějí v osudovost lásky a úděl dokonalého naplnění. Ale jak už to bývá ve chvílích střetnutí reality s romantickým chvěním při vrcholu očekávání, probuzení nemůže být pro intimitu rozporuplnější. Druhou obětí léčby cynické hříčky romantického okouzlení je Doris (pozoruhodná Harriet Andersson), nejvytíženější modelka Susanniny agentury v náhlém okouzlení bohatých možností dívčích romantických představ. Bezprostřednost při prožitku je sice odzbrojující, ale konflikt reality s iluzí je hned přímo za rohem. Hlavní mužskou postavou je Otto Sönderby (skvělý Gunnar Björnstrand), stárnoucí konzul se svým osamělým vnitřním světem, který ho nutí k velkolepým tahům štětce při dokonalé stavbě romantické představy. Luxus je vykoupením z vlastního strachu i selhávání. Významnou postavou je Henrik Lobelius (zajímavý Ulf Palme), Susannin milenec se závazky. Pocit svobodného života je lákavou vidinou, ale pohodlí současnosti bytí je nepřekonatelnou překážkou vlastnímu slabošství. Výraznou postavou je tu Marta Lobelius (zajímavá Inga Landgré), Henrikova manželka, s trpělivou věcností vyčkává na důstojné dořešení avantýry. A k výraznějším patří také Marianne (velmi zajímavá Kerstin Hedeby), konzulova dceruška ve vzájemném odcizení i neustálém koloběhu klání a střetů nenávisti, pocitu zrady a osočování. Z dalších rolí: Dorisin mladý a již nedočkavý snoubenec Palle Palt (Sven Lindberg), spolumajitel Susanniny agentury Magnus (Benkt-Åke Benktsson), zkušenější fotograf Ferdinand Sundström (Ludde Gentzel), výmluvný klenotník Barse (Tord Stål), majitelka módního studia, paní Arén (Naima Wifstrand), či průvodce okouzlení a her zábavního parku Månsson (Richard Mattsson). Sny žen jsou krutější filmovou anekdotou s nesmlouvavějším cynismem intimního existencialismu. Bergman je šarmantní i přes úzkost reality, toho otrlého hrobníka lidské nevinnosti v očekávání nesmrtelné velikosti života. Černý humor tak, jak má být. ()
Raději se sice podívám na Bergmanovy depresivnější filmy, ale i krapet odlehčené Sny žen mají svou neoddiskutovatelnou kvalitu, stejně jako téměř celá jeho rozsáhlá tvorba. Snímek navíc zdobí skvělé herecké výkony představitelek hlavních rolí Evy Dahlbeck a Harriet Andersson. ()
Taká ľahšia Bergmanova dráma o konflikte romantických snov s neúprosnou realitou, snové vlny dvoch žien sa tu rozbíjajú na skalách reality. Herecké výkony dvoch hlavných ženských predstaviteliek sú vynikajúce. Eva Dahlbeck ako skúsenejšia žena Susanne, ktorá sa ale nedokáže vzdať svojich romantických predstáv, naproti tomu Harriet Andersson ako mladá a naivná Doris, ktorá pôsobí tak trochu ako veľké, rozmaznané dieťa. Predovšetkým Harriet Andersson ma svojim výkonom očarila, navyše mi v tomto filme vzhľadovo dosť silne pripomínala Audrey Hepburn (žeby inšpirácia Prázdninami v Ríme?). Hoci je to, ako je u Bergmana obvyklé, hĺbavé dielo, s výborným vykreslením vzťahov, nezaujalo ma to až tak ako jeho iné diela a v rámci jeho tvorby ho považujem za slabšie. Samozrejme, je to veľmi relatívne, čo by iní, menej schopní režiséri, za takýto film dali. ()
Pěkné, výborně zahrané, průměrně zábavné. Bergmanovi prostě víc sedí deprese než odlehčené filmy. ()
Ďalší dobrý Bergman. Paradoxne, v jeho najtemnejšom období, kedy dokonca uvažoval o samovražde, vznikajú dva filmy so značne pozitívnym vyznením - a teda okrem filmu Sny žien aj slávnejšie Úsmevy letnej noci. Sny žien však už nekoketujú s komédiou ani neobsahujú humorne ladené dialógy medzi mužskou a ženskou zložkou, čo však zostáva je klasický Bergman s jeho vzťahovými konfrontáciami a svetlejší záver, ktorý mení celkové vyznenie inak melancholicky ladeného filmu. Filmu sa nedostáva dostatok pozornosti možno preto, že ide o posledný "starosvetský" Bergmanov film, ktorý svoje prvotné obdobie zavŕšil spomínanými Úsmevmi letnej noci v rovnakom roku. Jeho ďalší film Siedma pečať, natočený o dva roky neskôr, posúva Bergmana v očiach náročného diváka o úroveň vyššie a v 60. rokoch už Bergman vystupuje ako intelektuálne náročný autor ťaživých drám s atmosférou nasiaknutou severským chladom. Každopádne film Sny žien si zaslúži svoju pozornosť a napriek tomu, že nepredstavuje žiadny významnejší míľnik v režisérovej filmografii, drží si kvalitu a nijak nekríva v konkurencii starších Bergmanoviek. ()
Příběh je poněkud nerozvinutý až zkosený. Zfilmování s citem pro detail se mi však poměrně líbilo. /71%/ /thumbs ¾ up, ¼ down/ ()
Bergmanův první náznak neverbální filmové tvorby směrem k divákovy. Jeho záměrná absence hudebního podkladu dává výrazný prostor vizuálním a zvukovým aspektům, které jedinečným způsobem podtrhují celkovou komorní atmosféru příběhu. Šablonový vývoj rysů jednotlivých postav je opakovanou ukázkou Bergmanova precizního psychologického rozboru, který působí přesvědčivě a tvrdě. Téma vnitřní emancipace žen formálně obsahuje poezii v mnoha podobách; nevybíravá, komická, skutečná, bezohledná a přesto každodenní. ()
Jeden z nejslabších Bergmannových snímků, které jsem zatím viděla. Stylizovanější a povrchnější než některé pozdější psychologické studie manželství a vztahů ženy a muže vůbec. Charaktery jsou příliš plytké, u mladé slečny sice dochází k deziluzi, ale za nějaký vnitřní vývoj se to považovat nedá. Vedle toho mne nudila i zápletka a prostředí modelingu... Bergmann se ale nezapře - je to mistr v umění vystavět napětí i zdánlivě banálním dialogem muže a ženy, zde např. rozhovor muže a jeho bývalé milenky v hotelovém pokoji. ()
Motto: "Vizte, mladá dámo. Jen hleďte. Každá z nich má svůj jedinečný charakter. A přece tvoří jednotu nesmírné síly. Je to malý orchestr excelentních virtuózů. Kolikrát se setkáme s takovou výborností? Hleďte, hleďte na tu absolutní dokonalost." Nemůžu se ztotožnit s tím, co zde bylo dosud napsáno. Nejde o 'jeden z nejslabších Bergmanových snímků', ani o nějaký 'experiment'. Jsem připraven vyjmenovat dvacet Ingmarových filmů, které byly horší (a pořád zůstávaly filmy prvního řádu). Sny žen jsou typickým, bytostně známým, až téměř identickým počinem v režisérově "synoptickém" období před Sedmou pečetí. Nic více, nic méně. Nic nechybí, nic nepřebývá. Vlastně jde o poslední takové drama, určitý návrat k Čekání žen, okořeněný Večerem kejklířů (opět tentýž neznámý kameraman Hilding Bladh, přičemž tentokrát není nad horskou dráhu). Právě v těchto filmech vidím jeho zdroje. Jako v předchozím ženském snímku není vyprávěn jediný příběh, ale z více je tvořena propojená skládačka. Stejně tak je podobně lehký (to naznačí už plnotučný herec z úvodu - prokurátor z Prší nám na lásku; totožnou pohodu vyjadřuje i vysmátý Bergman procházející s pudlíkem kolem hrdinek, když vejdou poprvé do hotelu; obsazení většiny herců evokuje další souvislosti, Nelly z Krize, agent Atka Natas, a samozřejmě Eva Dahlbecková, co by alter ego Bergmanovy manželky Gun, a Harriet hrající sebe samu; naopak Gunnar se tu po vedlejších, až epizodních rolích konečně ukazuje v celé kráse: zestárlý konzul, který dva roky nato bude hrát zbrojnoše v plné síle, a v Personě téměř playboye). Z Večera kejklířů ("Kéž bys byl tak malý, abych tě vzala do ruky a odnesla ve své kapse.") přichází zvířecí symbolika - Harriet jako dobrácká medvědice (nebyla opilá, jenom uklouzla) a konzulova dcera 's vlčí hlavou a vlčími tesáky' v souboji o velkou kořist (v obou příbězích jde o kořist, v prvním už jen o peníze, ve druhém o "opotřebované spotřební zboží", "starého umolousaného medvídka"). Všimni si především, že oba "sny" žen jsou přerušeny stejným způsobem. Zazvoní (budíček!) a vejde jiná žena. Jako by Bergman naznačoval, že žena ženě vlkem. Krásně je to vyjádřeno v druhé, hotelové scéně, k níž se Bergman už nikdy nemusel vracet, aby ji dopracovával. I v hutných Scénách z manželského života se věnuje jiným aspektům. "Víte, že děti jsou klíčový faktor. Proto chcete s Henrikem dítě. Ano, chcete dítě jako pouto. Nebo jako suvenýr ztracené lásky. (...) My ženy si idealizujeme své motivace. Vy nejste žádná výjimka." Anebo: "Přepočítala jste se. Myslela jste, že mě opustí kvůli vám. Ale on zůstal se mnou. Ne že by mě miloval. Ale proto, že je unaven. Nemůže začít znovu. Je příliš svázán se vším, co je naše. Chápete to? Být s vámi znamená žít. Silné emoce a všechny druhy nároků. A výčitky svědomí. (...) Život se mnou znamená mír, pokoj a klidný spánek." To k první, vlčí scéně se Ingmar navrátil svým úplně posledním snímkem, jenž je vskutku o tom, co by se stalo, kdyby Harriet dala do gramofonu Sarabandu od Bacha. "Proč mě nenávidíš, Marianne? Řekni." - "Co si pamatuju, byl tenhle dům naplněn hádkami o peníze. Je to tvá zvláštní úchylka. To tvoje skrblení je nemoc. Není pravda, že tě nenávidím. Pro mě vůbec neexistuješ." - "Když pomyslím na halucinace tvé matky, v něčem jsou pravdivé. Za tvou krásou se skrývá duše šelmy." - "Patrně jsem ji zdědila. Ale ne po matce." - "To je možné. Jsme si hodně podobní." No, ano, ve Snech žen si jsou všichni nějak náramně podobní. Modelky a manželky z obrazů, kupříklad. () (méně) (více)