Nespatřené

Opět velmi citlivě pojaté téma "jiných" dětí od přítele karlovarského festivalu, pana režiséra Miroslava Janka. Po loňském úspěchu Takového normálního autistického filmu, uvedl MFFKV v sekci Lidé od vedle právě snímek Nespatřené - vítěze dokumentární soutěže MFFKV 1996. Pro mě fascinující a empatický vhled do světa velmi nadaných nevidomých dětí a jak samotný film, tak následná diskuze po něm patří k nejlepším momentům letošního festivalu. Silné čtyři hvězdičky. (05.07.2017)

Jemný dokument s citlivým tématem vnějším světem nezkažených, ale přesto vnímajících děti. Velkou roli zde hraje umění, tedy hudba a film potažmo fotografie na čemž je demonstrována neschopnost a omezenost některých lidí tyto děti pochopit. Záběry ze zvláštní školy jsou prokládaný chytrým střihem ukazující výtvory a umělecká vyjádření dětí. Připomíná mi to, jaké mám já jakožto fyzicky zdravý člověk velkou výhodu a štěstí si ten život užít. Zajímavé je rovněž pozorovat chování jednotlivých dětí, jak jsou vlastně velmi podobné těm zdravým, jen hodnější. (07.12.2021)

Dokument s chýbajúcim odstupom medzi tvorcom a zobrazovanými osobami. Tento prístup môže priniesť silnú emočnú výpoveď, ďaleko za hranicami bežného dokumentárneho filmu. Zároveň môže dôjsť k takému prevládnutiu priateľských pút, až výsledok pripomína niečo ako domáce video, kde sa len tak nezáväzne žvatlá a predvádza. Nespatřené sa pohybuje v oboch polohách, najsilnejšie je, keď ukazuje pochybnosti, túžby a umelecké schopnosti slepých detí, zaujímavé je pri zachytení záujmu slepých o fotografovanie, snímaciu techniku a fotografie. Naopak dokument je slabučký pri niektorých slovných predvádzačkách, prezentácii snov, výpovedí a dialógov, pri ktorých je cítiť občas niečo trošku nasilu pridané v mene veľkej snahy odvďačiť sa režisérovi-kamarátovi. Za zachytenie sveta za večne stiahnutou oponou pred zrakom viditeľným svetom samozrejme patrí tvorcom plus. (12.10.2012)

Víte, že zdravý člověk přijímá 90% zevních podnětů prostřednictvím zraku? Je to neoddiskutovatelně nejdůležitější smysl, jímž disponujeme (nepočítáme-li ovšem šestý smysl, kterýmžto je obdařen málokdo). Kdybychom se striktně drželi výše uvedené skutečnosti, obšlehnuté z učebnice neurofyziologie, nutně by to znamenalo, že děti, které jsou slepé, jsou odsouzeny k životu s poznáním pouhé desetiny vnějších impulzů. Je pak překvapivé, kolik energie a nebývalého entusiasmu pro život v sobě najdou. No bodejť, život lze přece vnímat všemi smysly. Ty, které jsou za prachobyčejných okolností upozaděny, musejí přijmout nesmlouvavou úlohu smyslů vůdčích, což vede k jejich zbystření, pro nás "normální" často nepochopitelnému. Ty děti nakonec vidí víc než my, daleko víc! A jejich hendikep je posiluje, neztrácejí čas bláhovým tápáním v nesmyslné existenci, ale žijí! Jejich život je mnohdy naplněn smysluplnějším konáním než ten náš. A pak, neztrácejí naději, kterou jsme my ztratili už dávno. (11.10.2012)

Je zde nezpochybnitelná, výpovědní hodnota, která drží mé hodnocení navzdory celému pojetí dokumentu, který postrádá detailní práci se střihem, či snahu o experimentálnější ztvárnění, jenž dodává podobně laděným dokumentům onu potřebnou atmosféru. Výpovědní hodnota o vnímání světa, které je pro každého jiné. Ať už se jedná o cokoli. I když Tě život nepodrobuje podobné zkoušce jako tyto děti, vnímáš svět po svém. Ovlivněni svými pocity a hodnotami žijeme den za dnem. Oni jsou ovlivněni osudem a jejich svět jen zahalen v temnotě, která nikdy nezmizí. Vnímají svět dotyky a svou fantazií, jenž jim dovolí i zálibu, ze které se nemohou naplno těšit. Navzdory nelehkému osudu nepostrádají humor, hudební talent i touhu poznávat. (06.04.2014)