Čekající ženy

Ďalší príspevok do Bergmanovskej filmografie. Neupútal ma a jeho sledovanie ma viac vyčerpávalo, ako bavilo. Dokonca som si prečítal, že to bola komédia. Ostatní vychvaľujú príbeh z výťahu, ale k nemu som sa už nedostal, pretože som si krátko po polovici filmu uvedomil, že nie je mojou povinnosťou ho dopozerať, keď ma nebaví. (25.12.2015)

Ranější snímek Ingmara Bergmana nás zavádí do jedné chaty na blíže neurčeném ostrově, kde čtyři ženy čekají na své manžele (čtyři bratry) a čas si krátí vyprávěním o svých manželstvích. Dozvíme se o milostných románcích, nemanželském dítěti či kuriózní situaci v zaseklém výtahu. Poklidně vyprávěný příběh je završen snahou mladší sestry jedné z žen utéci se svým miláčkem a bez vědomí rodičů si ho vzít. Film je natočen velmi střízlivě, neoplývá mnoha překvapivými momenty a nepatří mezi nejlepší režisérova díla. Nicméně místy je docela vtipný - zejména dialog Karin a jejího manžela v porouchaném výtahu - a za zhlédnutí jistě stojí. Je to takový milý odrazový můstek k další Bergmanově tvorbě (film byl vzápětí následován Večerem kejklířů, Létem s Monikou a Lekcemi v lásce). (04.06.2007)

Celkem příjemná podívaná, která však vybočuje z průměru o trochu méně, než by bylo záhodno - ovšem až na poslední "vyprávění"! Mistr Björnstrand (jako vždy naprosto neodolatelný) a zdatně mu sekundující Eva Dahlbeck spolu ztvárnili manžele, kteří jsou jeden k druhému zdánlivě neteční, avšak přitom se k sobě naprosto dokonale hodí. V kontextu několika předchozích, spíše romantických povídek, je jejich závěrečné výtahové extempore více než příjemným zpestřením v podobě celkem solidního polechtání (nejen) bránice - a za to vřelý dík a hvězdu navíc! (22.10.2007)

Motto: "Ženy by měly mluvit s každým více otevřeně. Měly by sdílet své zkušenosti. Neměly by být ovlivněny směšnou mužskou prestiží a jejich tajuplností." Jeden z nejlepších Bergmanových kousků (a navíc autorský, což zatím nebývalo pravidlem), složený z mozaiky tří až čtyř samostatných "scén z manželského života". Manželky čtyř bratrů z rodu Lobeliusů - Anette, Karin, Rakel a Marta si čekání na příjezd (svých) mužů krátí vypravováním vlastních zážitků, a ty si díky tomu skládáš obraz jednotlivých postav a celé rodiny. A nejen to, Bergman má tyto scény jako didaktickou pomůcku pro všechny Maj, které si myslí, že budou "milovat pořád jako teď". Maj je Martina mladší sestra, jakož i očekávaná Anettina snacha a čekání se také účastní. Vlastně je jedinou, která svůj příběh "vypráví" reálně v čase. Ona nemusí mluvit "více otevřeně", ona má totiž všechno ještě otevřeno. Největším mementem by jí měl být Martin vztah, který také započal jako láska do růžova odděná, ale nějak se to pokazilo (nikoli jistě náhodou hrají Martu a jejího partnera Maj-Britt Nilssonová a Birger Malmsten, tedy stejně jako v Letním snu). Marta má dvojitou porci vzpomínek, neboť tu vzpomíná, jak vzpomínala. Tu spatříš i Paříž. První scéna (Rakelina nevěra) a scéna poslední (Karinina výtahová anekdota) pak představují dvě varianty lásky pokročilé, ze které zamilovanost dávno vyprchala. Tedy manželství jako peklo a manželství viděné střízlivýma očima. K tomu jsem chtěl dodat, že jde asi o první a poslední Bergmanův film, kde nikdo neumře, ale teď mě napadá, že umřel otec Lobelius a Eugen se pokusil o sebevraždu. Nicméně jinak naprosto pohodový film. To, co říká Marta, jsou jenom slova: "Měla jsem pocit, že u dveří čeká Smrtka, aby mě vzala s sebou. Byl to podomní prodavač nebo přítel mých rodičů, který nevěděl, že tam nejsou. Ale já byla paralyzována strachem ze smrti. Má samota byla změněna ve smrtelnou samotu. Bylo to jako sen, v němž chcete křičet, ale nemůžete." Asociace: Scény z manželského života, Lesní jahody, Úsměvy letní noci (20.05.2013)

Toto bol môj trinásty Bergman a videl som ho trinásteho decembra. Neurobil som to úmyselne, takže zaujímavá náhoda. Svojimi suverénnymi kvalitami ma film celkom prekvapil, nakoľko ide o značne ranú tvorbu režiséra. Prvá "poviedka" je brilantná vzťahová konverzačka, druhá má diabolsky snový charakter, ktorý je pre tohto tvorcu tak typický, no a napokon scéna vo výťahu, ktorá je tu z evidentných príčin spomínaná takmer v každom komentári, je tak vtipná a pravdivá, ako by ju napísal Oscar Wilde. Chvíľku som s hodnotením váhal, pretože to je u artových filmov väčšinou ťažko uchopiteľné, ale potom som si uvedomil, že nič viac od poriadneho filmu nečakám, ako práve to, čoho sa mi v tomto prípade dostalo. (14.12.2014)