Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Ve starém zaprášeném koberci zvaném Gabbeh je vetkán kočovný svět íránských lidí. Ožije příběh zakázané lásky, která se odehrála při vzniku koberce? A co se stane, když tento koberec umyjeme? (Kamkon)

Recenze (13)

StaryMech 

všechny recenze uživatele

Podobně jako jeho vzor Paradžanov není Machmalbáf ani tak nadaným vypravěčem jako spíš aranžérem obrazů; v těch jeho, byť často neméně malebných, ale vidím méně osobitosti a naléhavosti. Sám režisér přirovnal svůj nezávislý snímek k titulním ručně tkaným kobercům Kaškajů - v protikladu k hollywoodské tvorbě, připomínající po celé zeměkouli rozlezlé peršany tovární výroby. Příměr nepřekvapuje, a zároveň tak trochu budí podezření : Machmalbáf má, řekl bych, k lidovému umělci dost daleko. Třetí hvězdičku dávám za pohled do světa, který pro filmového diváka objevil víc než sedmdesát let před "Gabbe" Cooperův a Schoedsackův dokument o příbuzném kmeni Bachtijárů "Tráva". Alespoň v jednom ohledu íránský snímek předčí svého předchůdce : ve schopnosti představit tento svět v barvách, které jej tak působivě spoluutvářejí. ()

Rozjimatel 

všechny recenze uživatele

Poetický film zaradený do zoznamu 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete, ktorý, ktorého poetika mi veľmi nesadla (a to mám inak tento druh filmov celkom rád). Po obrazovej stránke je to nepochybne krásne dielo, po stránke obsahovej ma na ňom ale akosi všetko iritovalo: upišťaný šibnutý dedko, čo buď neustále narieka, alebo zavýja, starý chumaj, čo sa rozhodol, že sa ide ženiť, vydajachtivá mladá dievčina s odpudivo namachleným obočím, či to názorné vysvetľovanie, ktorá farba je ktorá (kto má byť akože cieľovou skupinou tohto diela?). ()

Reklama

LeoH 

všechny recenze uživatele

Voda, písek, obloha, obilí, ovce, tkalcovské stavy, dvojice stařečků u potoka, dvojice milenců prchající na koních, prosté osudy vetkané do prostých gobelínů. Zaplul jsem do toho jednoduchého světa, barevnějšího než nejbarevnější Technicolor, po horkém dni plném mnohem rychlejších a sofistikovanějších filmů a bylo to jako lehnout si do trávy pod veliký strom, koukat skrz jeho korunu na nebe, pomalu zavřít oči a nechat si zdát prastarou pohádku. ()

Carthorias 

všechny recenze uživatele

Už mnohokrát jste určitě slyšeli tu otřepanou frázi, že šťastný je ten, kdo se dokáže radovat z maličkostí, například ze zpěvu ptáčka nebo ze zurčícího potůčku. Pro takové lidi je je Gabbe jako stvořený. Ti ostatní, co u filmu vyžadují takové zhůvěřilé zbytečnosti jako například děj, koherenci, postavy, barvy, emoce, hudbu, zvuk, dialog (aneb to něco navíc, co odlišuje film na který si rád zajdete do kina od filmu co pouští strýček Evžen z dovolené v Hurghadě), buď během sledování Gabbeho duševně odpadnou, aby potom nad kávičkou labužně vychvalovali kontrapunkci motivů, které si mezitím vymysleli, nebo se pokusí uchopit ten film jinak. Třeba jako čistě vizuální dílo, takový zfilmovaný obraz. Nebo z nějakého filozofického úhlu, á la Bergman. Bohužel ani v jednom případě Gabbe nefunguje. Je to škoda, protože Makhmalbaf určitě není špatný režisér. Co se mu ale vůbec nedaří, je práce s obrazem. Dobrou polovinu stopáže sledujeme bandu nomádů nezajímavě se potácející krajinou, zbavenou barvy, zbavenou života, bez jakékoli dynamiky střihu, bez napětí, a bez zajímavých vizuálních motivů. Celé je to takové mdlé, suché, vybledlé, bez kontrastu. Například rodinka srovnaná pod stromem mohla být úchvatná, místo toho to vypadá jak rodinné focení na druhé svatbě bratrance z třetího kolene. A když už se povede nějaký zajímavý obraz, jako v případě koně s jezdcem, stojícího na obří bílé sněhové duně, zopakuje režisér tu scénu víckrát než TV Nova Troškův Kameňák, čímž to naředí do podobné břečky lhostejnosti jakou je zbytek filmu. Výjimkou jsou snad akorát scény s učitelem, který metá klišovitá moudra typu láska je bolest, barva je život, což působí tak trapně, až se chcete sami odbarvit. Za povšimnutí ještě stojí starší pán, s hlasovou kadencí elektrické pračky, srdceryvně vyjící na měsíc. Tady cítím trestuhodně nevyužitý komediální potenciál. ()

Niktorius 

všechny recenze uživatele

Nechutně přepoetizovaný až uslintaný film. Něco jako vizualizovaný koncert Honzy Nedvěda. Sentiment a ulpívání na poetických obrazech sice patří mezi atributy, kvůli nimž mám íránské filmy rád, leč ne každý s nimi umí zacházet tak ladně a nenásilně jako třeba Majid Majidi. Lidé, co jeho opěvované Božské děti vnímají jako patetický kýč, by se Gabbehu měli pro vlastní dobro vyhýbat obloukem. A to i v případě, že mají kladný vztah k perským kobercům. ()

Galerie (4)

Reklama

Reklama