Le Silence
The Silence
Recenze (7)
Zlatý Lev - výběr ()
Pastva pre oči. Normálne ma tieto lyrické veci nudia, ale 76 minút je akurát. ()
V rámci práce s obrazem, ale zejména zvukem vytváří Mohsen Makhmalbaf v nejedné scéně luxusní poetickou lahůdku. Obzvlášť se mi líbily scény, v nichž zaznívají různé hudební nástroje, ať už sborově nebo i jednotlivě (jak tomu bylo u hry na banjo v autobusu). Hra se sluchem a zvukem se s vytvořením působivého kontrastu i obsáhnutím dalšího lidského smyslu celkem hodí do filmu, v němž hlavní klukovská postava trpí absencí zraku. Problémem zůstává, že tenhle poetický experiment plný nevšední zvukové stránky tvoří spolu s několika rovněž úžasnými vizuálními nápady (např. rybníček, rychlá jízda na dřevěném vozíku nebo pohled do dvou rozbitých zrcadel...) pomalu jedinou pozoruhodnou devizi celého filmu. Zatímco třeba Karel Kachyňa v Už zase skáču přes kaluže, Vlaku do stanice Nebe nebo i odlehčenější Lásce předvádí v námětu s dětskými postavami podobně fascinující audiovizuální poezii jako emoce podtrhující „doplněk“ a pevnou součást zpracování rovněž silného příběhu, tady máme celých 76 minut vlastně jen ty děti, tu poezii a hudbu. Příběh mi scházel o to víc, jsou-li skutečně nádherné scény obklopovány takovými, co už mě stejným dílem fascinovat nedokázaly. A z několika detailních záběrů tváře děvčátka z nejrůznějších úhlů či s barevnými nechty na tváři jsem měl navrch žel až lehce nepříjemný pedofilní dojem, stejně jako když se kluk v závěru před dirigentským vystoupením bůhvíproč svleče téměř donaha. [70%] ()
Uzasna prace se zvukem. ()
Konečně jeden muzikál, který se mi líbil. Žádné upoceně cizelované písničky, ale hudba, která mluví k lidským a zvířecím srdcím. Mohsen Makhmalbaf si vzal správné poučení z rad Ludwiga van Beethovena i Johna Cage: "Osudová" začíná, když nájemce začne bouchat na dveře. Aneb, jak říká Koršid: "Její chleba je suchý, ale má krásný hlas!" Koršid je tulák, slepí to mají v osudu, hudba ho vede každý den do jiných neznámých končin. Neuchrání ho od toho ani smotek bavlny dotlačovaný prsty do uší. Jen hudba má smysl, ostatní je sice také reálné, ale pouze druhořadé. ()
Na IMDb jako SOKOUT, česky TICHO. Děj se odehrává v Tádžikistánu, nejchudší postsovětské zemi. Odtud i nápis v upravené azbuce a pár ruských dialogů. (Tádžický jazyk je blízký farsi a Íránci mu rozumějí). Zřejmý vliv Paradžanova....Nejen úžasný zvuk, ale i kamera. http://www.filmsufi.com/2017/04/the-silence-mohsen-makhmalbaf-1998.html ()
Kéž by se režisér tolik nezaobíral úpornou uměleckostí svých obrazů (v tomto případě v nedílné jednotě se zvuky a tóny) a věnoval se spíš duši dítěte nebo příběhu! Pak by "Mlčení" mohlo být něčím víc než rozkochaným "básněním" o tom, jak vnímáme svět a jak si nás podmaňuje hudba, případně dalším záznamem o pohybu dětí v mraveništi dospělých (v Machmalbáfově vlasti se takových natočila celá řada dřív a lépe). Přesahy do súfistické filosofie nejsem schopen ani zaznamenat, natožpak ocenit, ovšem to, že mi tu Beethoven zní lacině, nejde na vrub mé nevzdělanosti - nebo si ho pouští už i tančící derviši? Po dojmech hrst faktů : režisér, který prý nesehnal k účasti na scéně porodu pod širým nebem ochotnou statistku, si roli zahrál v ženských šatech sám ; hlavního hrdinu, jehož jméno Choršíd prý v tádžičtině znamená "slunce", naopak ztělesnilo děvče. ()