Ecce homo Homolka

Tak tenhle film muzu opravdu videt stale a porad dokola, protoze ani po nekolikatem shlednuti neprestane bavit a udivovat svou jednoduchosti a pritom genialni komicnosti. Jak jednoduchy dej - pouze zachyceni pribehu jedne prazske rodinky, uplne obycejne, jakych najdeme stovky, ale prave to byla z phledu Jaroslava Papouska trefou do cerneho, protoze se o to pred nim jeste nikdo nepokusil. Do hlavnich roli byli obsazeni herci, kteri to zvladli na vybornou, nenasli byste presvedcivejsi rodinku, nez tu ztvarnenou panem Sebankem, Husakem, pani Motlovou a Ruzickovou. Clovek jen musi obdivovat jak mistrne byl film natocen. Opravdu vynikajici vykon tu ale podali dva veterani - Marie Motlova a Josef Sebanek, kteri kdyz se do sebe pustili tak to stalo za to. Krasna komedie z Prazskeho prostredi vam dokaze, ze i v 69 roku cesi umeli natocit skvely film. 90% "Děti!! Nehrajte si furt na toho tátu!!" (16.07.2006)

Tak tohle je takový úlet, že do toho člověk musí opravdu dorůst. Ale jakmile se tak stane, zůstává navždy fanouškem. Další díly mě moc nebaví, však tento mě dostal. Jaroslav Papoušek perfektně zvolil čtveřici dospělých. Domnívám se, že ani scénář v ruce nemuseli třímat, stačilo naznačit na jaké téma scéna bude a zapnout kameru... (21.04.2019)

Prečo je táto nehorázna sprostosť tak populárna u našich západných susedov v Českej republike mi nikdy nešlo do hlavy. Čo to má byť? Sonda do priemernej českej rodiny? To snáď nie. Veď sa tam vkuse jeden s druhým nezmyselne háda, prekrikuje a trepe chujoviny. Tak prečo to má teda tak vysoké hodnotenie? Nechápem. Je to úplne o ničom. Mne tento typ humoru absolutne nič nehovorí. A keď ku tomu ešte pripočítam velice nevyvážené herecké výkony, tak tomu nemôžem prideliť viacej ako dve hviezdičky. Aj to sa mi zdá dosť veľa, no ale budiž. ** (09.09.2012)

Souhlasím s ostatními názory, že jde o velmi zábavnou podívanou, postavenou na vynikajících výkonech, brilantním scénáři a kvalitní režii. Celodenní (a zřejmě celoživotní) nepřetržité uzavírání koalic a protikoalic, denně se několikrát účelově měnících a žabomyší boje o nicotnosti. Režisér si nechal rozklíčování příběhu ve smyslu širšího společenského kontextu do dvou vět "Co je stát?" "Stát jsme my"...a Heduš se rozpláče. A záverečný tanec na Ódu na radost se záběry na uslzenou Heduš i matku a vzteklého Ludvu jsou rovněž výmluvné. (02.07.2010)

Jednoznačně nejlepší film, jaký kdy Papoušek natočil. Osobně jsem ho viděl bezpočtukrát a pokaždé u něho utírám slzy smíchu. A současně lituju postavu Ludvy, že musí žít v takovém pekle, jak už to tak u každého mezigeneračního soužití bývá. Kdo zažil na vlastní kůži, ví své. O filmu se zajímavým způsobem zmiňuje Jan Žalman ve své knize UMLČENÝ FILM: "Film o Homolkových se stane jedním z nejpozoruhodnějších důkazů umělecké vitality české veristické školy jak pokud jde o národní charakter, tak pokud jde o schopnost nalézt si při dodržení stejné metody vlastní jazyk... Jedna rozmíška stíhá druhou, šarvátky plné vzájemných výčitek, invektiv a ustavičného popichování vyplňují život, v němž malé zbabělosti stíhají stejně malé zrady a v němž pocity hořkosti, pokusy o únik či vzpouru mají stejně krátký dech jako představa, že se na tom dá něco změnit. Ve skutečnosti ovšem nejde vůbec o to něco změnit. Smyslem je naopak něco udržet: rodinu, bezpečí, vědomí, že pevné zázemí v klanu je jediné a co je mimo něj, je cizí, nezáviděníhodný svět. Neboť ať už je život Homolků jakýkoli, je to jejich život a všechno to hašteření, škorpení a rýpání se do žeber je jeho nejpevnějším tmelem. Nehádají se, aby nalezli nějaký smysl - smysl je právě v tom, že se hádají. Absurdnost? Jistěže. Ale jen pro toho, kdo stojí vně tohoto kruhu. Pro Homolkovy je to naopak akt seberealizace, sebezáchovy - všeho čím se člověk řídící se víc instinktem než rozumem brání rozpadu pevně utvářeného, spolehlivého světa. Hádáme se a pereme se - ergo sumus, mohl by prohlásit kterýkoli člen homolkovského klanu, a ne bez jistého oprávnění: neboť pudově objevil právě ten princip soužití, který mu umožňuje izolovat se od vnějšího světa a přesto se v něm necítit izolovaný... Ještě Forman a Passer pokládali za nezbytné obeznámit se zázemím svých postav, s poměry, které tak či onak spoluvytvářely jejich sociabilitu. Papoušek se toho úplně vzdává; pozoruje Homolkovy jako biolog svá morčata: jak žijí, jak se chovají, jak reagují na podněty vnějšího světa, slovem: jací chtějí být, bez ohledu na normy přikazující, jací by měli být... Homolkovi dosáhli ideálu lidské malosti: žít ve vlastním neklidu, aby měli pokoj od neklidu obklopujícího je světa."(cit. s.: 144-146). (01.04.2013)