Režie:
Jaroslav PapoušekScénář:
Jaroslav PapoušekKamera:
Miroslav OndříčekHudba:
Karel MarešHrají:
Petr Haničinec, Bohuš Pastorek, Zdeněk Řehoř, Míla Myslíková, Jan Libíček, Slávka Budínová, Zdena Hadrbolcová, Oldřich Velen, Josefa Pechlátová (více)Obsahy(1)
Jaroslav Papoušek, kdysi člen Formanova týmu, se dobře zabydlel i v éře normalizace, když natáčel samé bezzubé taškařice. Jejich bezprostřednost byla však stále chtěnější. Zpráva o tom, že televize chystá natáčení o zájmové činnosti družstevníků, přivede místní obyvatele k mimořádné společenské i sportovní aktivitě, ale výsledkem je jedině řetězec nekonečných zmatků, nedorozumění a pohrom... Poslední dokončený film Jana Libíčka. Text písničky "Huláni, huláni, malovaný děti, sednou na koníčka, jako ptáci letí" je uveden ve "Špaličku" Mikoláše Alše. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (29)
Satirický potenciál byl umrtven hned v zárodku, neboť film se nezaobírá žádným existujícím problémem – výchozí nápad slouží výhradně ke generování rádoby humorných situací, nikoli ke kritice zarážejících jevů. Obyvatelé smyšlené titulní vísky žijí ve vakuu a jejich jednání nijak nereflektuje vnější svět, dobovou realitu, k níž se (po vzoru Havlova zelináře) křečovitě hlásí jenom dokola omílanými stranickými frázemi. Ono jednání má přitom podobu nekonečného a neplodného schůzování s předem známými výsledky (proti si samozřejmě nikdo hlasovat nedovolí), takže jsou pro oživení alespoň uměle vyvolávány nesmyslné hádky (a právě jejich zjevná umělost mi brání přirovnat film k Hoří má, panenko, jakkoli si Papoušek z Formanova mistrovského díla několik nápadů vypůjčil). U několika konkrétních narážek tak jako tak není patrné, jestli jsou míněny ironicky, nebo vážně, jestli se Papoušek uvědomělosti bublických venkovanů vysmívá, nebo ji vyzdvihuje jako vzorové chování. Následky organizace volného času nejsou nikterak tragické a k posouzení příčetnosti Bublických schází výraznější konfrontace s lidmi, kteří mají míru normalizovanosti jejich vsi posoudit. Pro inspiraci, jak točit komunální satiru s podobným námětem, se tvůrci mohli podívat na Vítáme vás, pane Marshalle od Berlangy, na film, který není ani roztahaný, ani nezacílený ani bezzubý. 45% ()
Občas mě to až příliš připomínalo Hoří má panenko hoří. Formanovi postupy byli viditelné, ale to nic nemění na faktu, že jsem se výtečně bavil. Fascinuje mě jak se Papouškovi podařilo skloubit špičkové herce s absolutními neherci. Jinak filmové Bublice jsou ve skutečnosti Čimelice, kde se točil i druhý díl Papouškovi homoláčí triologie. ()
Jaroslav Papoušek šel přímou zkratkou od tzv. Nové vlny k tzv. normalizaci... ()
Je tam vidět jakási snaha navázat na Papouškovy (případně Formanovy) filmy ze 60. let, ale spíš se to blíží k takový tý normalizovaný šedi 70. let. Všechen humor je založenej v podstatě na tom, že se někdo hádá o píčovinách. Ani poměrně slušná herecká sestava to moc nezachránila. A nějak mi to ani nejde přes klávesnici, ale nejvíc ze všech mě snad pobavil nechvalně známej "bavič" Petr Novotný, kterej tady hrál, světe div se, největšího frajera z vesnice. A žvejkal jako Esposito. ()
Doklad toho, že i dobrý scénář nestačí pro dobrý film. Kdoví jestli by tomu pomohlo kompletní obsazení neherci. Idea byla dobrá, výsledek spíše průměrný. ()
Dnes vaříme s Jaroslavem Papouškem. Vezmeme poslední zbylou konzervu ze šedesátých let. Otevřeme a vhodíme do vroucího kotle s předem připravenými těstovinami značky normalizace s chutí. Máme tu ovšem koření, jedno z nejlepších, staré i mladší, takže přidáváme dle vlastní chuti. Vše řádně promícháme a bude-li to potom možné, servírujeme a konzumujeme. Zoufalý humor v tuctové námětu, jenž by jinak neměl šanci na schválení. Přece jen se nakonec Papouškovi alespoň trochu podaří československého divák nasytit. Nezvyklou směsicí herců z různých období, hrajících tak nějak uvolněněji, než v jiných filmech ze sedmdesátých let. ()
Jaký je rozdíl mezi Podskalským a Troškou? Je to přechod od lidové zábavy k té primitivní. Papoušek našel zkratku a ukázal Troškovi, kudy má jít. Když si člověk uvědomí, jaká plejáda skvělých herců marnila pro tuhle hloupost svým časem, je mu do pláče. ()
Přesně, jak zde už zde metaforicky popsal "mchnk" nebo v sáhodlouhém komentáři "Adam Bernau": Na jedné straně se nezapře osobnost Jaroslava Papouška, který v předešlé dekádě spolupracoval např. s Milošem Formanem na filmu Hoří, má panenko! a je tu také dost cítit trendy nové vlny zlatých šedesátých let, pokud jde o uvolněný, improvizačný styl. Nápad slušný, dialogy a ztvárnění věrohodné, poutavě působí rovněž účast populárních herců (Haničinec, Libíček, Hlinomaz) mezi neznámými tvářemi či přímo nehereckými účinkujícími. Na druhé straně onu "experimentálně" zachytávanou současnost tvoří období vrcholné normalizace a téma kulturního a pracovního života na vesnici... Ve výsledku nejde sice o tradiční agitku, ale pachuť nějakého toho socialistického dokumentu či podprůměrné slávností estrády přes veškerou originalitu, uvolněnost i dokonce satiru zůstává. Některé momenty z příprav a realizaci televizního natáčení na vesnici jsou vtipné , jiné (např. když akční soudružka na kole honí předsedu kvůli srazené slepici) přímo na ránu. Takže za mě vcelku zajímavý, leč rozporuplný a spíše průměrný filmový počin. (55%) ()
Libíček, Řehoř, Haničinec. To nemůžete jít nízko. A rváč Vladimír Hrubý :-) Přesto je to příliš televizní, nedotažené, a málo vtipné. Z Bublic ale cítíte jednak Hoří má panenko a jednak Homolky. ()
Námět mi přijde poměrně nosný a některé pasáže jsou relativně zábavně. Místy mi to silně připomínalo staré dobré Hoří má panenko. Bublice by se tomuto filmu chtěly nejspíš dost přiblížit a občas se jim to poměrně dáři. Jenomže nemají tu šťávu, ty skvělé dialogy, ty neherecké výkony a hlavně ten satirický tón. Možná se o něj snaží, ale co naplat. Vždyť je to tady samej soudruh, samý prospěný práce pro obec, samá JZD a tak dále. Papoušek s příchodem 70.let nejspíš trochu zblbnnul. Navíc profesionální herci se mi sem moc nehodili a jejich výkony mě nebavily (och, kde byl pan Šebánek?). Světlou vyjimkou byl Jan Libíček ve své poslední roli ředitele. Ten tady podává jeden ze svých nejcivilnějších výkonů, škoda ho. ()
S Homolkovými to má společného pouze jméno režiséra. 1) Výborná ukázka dokonalé vyprázdněnosti díla. Herci hrají, hudba břinká, slova plynou, kamera zabírá, ale ve skutečnosti se neděje absolutně nic. Navenek je vše normální. 2) Hvězdičku dávám za učebnicový příklad toho, jak lze vyprázdnit obsah při zachování formy. 3) Je smutné a rovněž velmi poučné vidět, jak skvělého scénáristu a režiséra režim dokopal k takovéto bídě. Nebo to bylo jinak? ()
Bezzuba normalizacna komedia, ktora po pozreti okamzite vyfuci do prazdna. Ale porovnavat Papouska s Troskom, to je silne kafe. 30 % ()
Uplne zbytecne podhodnoceny film, ktery mi prisel neskutecne vtipny, s radou vybornych dialogu a zajimavym hereckym zastoupenim. ()
Ježíši Kriste ! ()
V Bublicích ať si maj lidi televizí třeba milión, hlavně už proboha nikdy nedávejte Bublice v televizi. Původně jsem si myslel, že hlavním problémem filmu je použití skutečných herců, že třeba s neherci by to dopadlo lépe... Ale pak jsem si vzpomněl na Homolkovy, kde byl civilem kromě dvojčat jen Šebánek, a jak to panečku šlapalo, jak jsme se při tom nasmáli. Takže u Bublic bude problém jednoznačně ve scénáři. Jediné, při čem jsem se kapánek pobavil, byl Novotný zamlada v roli neodolatelného svůdce žen. No koneckonců proč né, že, v nějaké zastrčené vesnici... i to se mohlo stát. A nutno říct, že Haničinci role všelijakých funkcionářů vždycky sedla nádherně, zahrál je naprosto přesvědčivě. Takový ten přitupělý výraz v obličeji, ráznost v řešení problémů, ráznost v gestech, statná, malinko obézní postava... Prostě takový ten pravý muž, o kterém se tvrdí, že má smrdět i na fotce. ()
Tento film je jeden velký trapas. ()
Zdálky to vypadá jako Hoří, má panenko, zblízka je to velká nuda. Vtipné momenty jsem zaregistroval pouze dva, a to natáčení Augusty při jídle a tančícího Trégla... ()
Tohle bylo smutny pokoukani... ()
Tenhle je fim je dokonalou normalizacni komedii. Takhle mel vypadat humor pro obycejny lidi, soudruzi. ()
Marně si lámu hlavu, co to tady tvůrce Homolků a Nejkrásnějšího věku vlastně spáchal. Potřeboval bych dva čsfd účty na dva zcela protikladné komentáře. Jsa však pouze jeden, pokusím se to sjednotit. Vyjdu z toho, co se mi jeví na první pohled: Pokleslý třetí díl homolkovské ságy se ještě dal akceptovat, ale Bublice jakoby definitivně potvrzovaly, že někdy mezi roky 1970 a 72 se s Papouškem muselo stát něco hrozného. Předtitulkový úvod (obzvláště v samém počátku, umožňujícím vzpomenout si na Nejkrásnější věk) ještě dával naději, že většina čsfd hodnotielů a komentátorů prostě jen „nepochopila“, avšak co se rozpoutalo potom (resp. až po ještě docela dobré školní epizodě se slohem o rodné vsi, ředitelem Libíčkem a sexy flegmatickými učitelkami), dává zdejšímu hodnocení za pravdu. Haničincovo „Tak za prvé, starosto, přijede k nám televize“ odstartovává ostudnou šarádu normalizačního jezeďáckého humoru, která nejenže divákovi podsouvá zcela imaginární husákovskou „venkovskou problematiku“, nejenže tím, jak se na oko vysmívá bublické patlanici, de facto propaguje „organizovaný volný čas“ (o mores, hokejisti nechtějí hrát zadarmo), ale navíc má charakter soft verze pozdější Troškovy sluncesenné trilogie – až na to, že v Troškových vidlárnách ta sranda je (a navíc se v nich – alespoň v druhém díle - odráží lidové pohrdání husákovským statem quo). Na druhé straně sice místy připomíná Formanovo Hoří (a příslušný druh novovlnařské komiky vůbec), ale jen šmírácky, bez oné esence. Nutkání ke zvracení vyvolávající titulková píseň je ještě strašlivější než ta při úvodu Homolky a tobolky. (Zpívá ji opět Černoch nebo jiné střevo? V titulcích není uveden ani interpret ani pachatel textu. Mimochodem: Černoch zpívá i ještě strašlivější, podobně uvědomělou závěrečnou píseň posledního dílu Troškovy trilogie – tradice je tradice.) Ne, že by onu píseň nebylo možno chápat jako záměrnou ironii – na její zoufalosti to však nic nemění. Celou tu komédii nezachrání ani provokativní anachronismus „starosta“, ani podařené schůzařské hlášky „po týdle linii“ nebo „kdyby bejvali přijeli vo žních“, ani legendární Libíček, ani výrazný Haničinec, pohybující se zde těsně pod hranicí geniálnosti sui generis. Ale jaký to divný pocit se vkrádá při sledování schůze, stěhování kulisy, ochotnického nacvičování, hokejistického tréninku, kýženého natáčení i tv vysílání? Vidím opravdu to, co vidím? Jakoby mě film dostával do jiné dimenze, v němž zní Papouškův ďábelský výsměch normalizačním poměrům. Sladká pomsta, kterou cenzoři a kultůrní referenti nemohli rozpoznat, protože celé to dílko je tak dokonale jejich, tak rozkošnicky ukájí jejich úchylnou posedlost „komunální satirou“. Potom bych ovšem musel Bublice prohlásit za naprosto geniální. Přece jen nelze zapomenout, kdo je jejich tvůrcem a pro prvoplánovou interpretaci je nutno počítat s Papouškovou lobotomií. Podvratnou interpretaci se zdá podporovat režisérova „bezelstná“ odpověď při úvodním interview i nepochopitelný vlčák poslouchající při schůzi pod stolem a nahánějící hokejisty při tréninku. Nebo co to wtf ulovení myši? Bezprostředně po úvodních titulcích slyšíme při hudební výchově "Pionýři pionýři malované děti", o chvilku později podezřelé „Ach synku synku“. Potom ta nenápadná zmínka o mladých kytaristech, na něž se nelze spoléhat. Ochotnické nacvičování až příliš roztomile připomíná obludnost spartakiád, televizní hlasatelka je až příliš socialisticky nasládlá. Pak se ovšem i titulková píseň jeví jako šaškovská zpráva o katastrofální totalizaci společnosti a její "jak ustelem si, tak si lehnem" jako vykřičník. Bohužel nemám představu o tom, jak to vše mohl vnímat tehdejší divák. Řeklo by se, že pouhých šest let po invazi věděl svoje. Uvědomím-li si však na druhé straně popularitu vinařské trilogie (Bouřlivé víno atd.) v mé rodné obci nebo upřímnou oblibu, jíž se těšil a dosud těší takový Major Zeman, vidím, že paměť lidu nestojí za nic a ani na svědomí umělcovo spoléhat nelze. Také některé zcela bezelstně hloupé motivy z Bublic, jakož i závěrečná reflexe, podporují spíše prvotní dojem. Ale finální příjezd režisérův mě opět vrhá do víru pochybností, nehledě na to, že se možná vysmívá i divákům. Bublice nicméně umožňují vystoupit z těchto ideových sporů a sledovat je jako jedno velké dada (díky Ondříčkovou kamerou snímaným scénickým komposicím nikoli bez estetického požitku) nebo jako nostalgickou trachtu po pohřbu krátké, leč velké epochy. Je v tom cosi extatického. V otázce, kolik uštědřit hvězdiček, jsem zcela bezradný. Dávám dvě, stejně jako dva výklady, dvě hvězdy zářivé jako tisíc sluncí. Dvě Papouškovy supernovy. () (méně) (více)