The Commitments
The Commitments
Režie:
Alan ParkerKamera:
Gale TattersallHrají:
Angeline Ball, Maria Doyle Kennedy, Bronagh Gallagher, Glen Hansard, Johnny Murphy, Colm Meaney, Andrea Corr, Eanna MacLiam, Alan Parker, Lance Daly (více)Obsahy(2)
Příběh dublinské soulové kapely The Commitments od vzniku na inzerát přes koncertování až k vrcholu šoubyznysu. Jimmy je nadšený muzikant a podnikatel z hudební branže, který je přesvědčen, že Dublin potřebuje špičkovou soulovou skupinu. Najít v Dublinu prvotřídní soulové muzikanty ovšem není jen tak, takže se musí spokojit s tím, co je zde k dispozici. Po nekonečném martyriu konkurzů nalezne dva talenty: první z nich je Deco (Andrew Strong), drsný řidič tramvaje, který má problémy s pitím, ale zpívá jako obživlý duch Otise Reddinga, druhým pak je Joey Fagan (Johnny Murphy), muzikant, který má soul v malíčku a tvrdí, že hrál snad se všemi od Wilsona Picketta po Elvise. Zanedlouho se kapela (pod názvem The Commitments) oťukává v místních klubech, má však na to opravdu uspět? Snímek vychází z románu Roddyho Doyla, který také spolupracoval na scénáři, a vyniká skvělými výkony mladých herců i mnoha soulových hvězd ze 60. let. Poté, co se z filmu stal hit, se herci dali opět dohromady a vyrazili na koncertní turné. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (92)
"Přímočarý" humor, hromada jednoduchých vtipných hlášek, z nichž polovinu už jste slyšeli a tu druhou si domyslíte, ještě než ji dotyčný dořekne, převážně komediální ladění, do kterého se ty vážnější pasáže nehodí, poloamatérští herci a docela milé písničky - to jsou Commitments, podle jedné ankety nejlepší Irský film všech dob. Hudební filmy mám velmi rád, ale u tohoto zoufale jednoduchého dílka jsem se po dlouhé době těšil, až budu z kina pryč. Samozřejmě je to jen moje hodnocení. Hudba je významnou součástí tohoto filmu a pokud vás zaujme - mě minula - nebo jste se kdysi také pachtili v kapele, možná v Commitments něco najdete. 3/10 ()
Přestože Josepha Tylera, amerického zpěváka, rappera a textaře, vůbec neznám, drze si vypůjčím jeho citát: „Zdá se, že hudba drží všechno pohromadě. Občas dělá věci méně chaotickými. Občas dává věcem smysl.“ Ač to netušil, krásně tím shrnul děj filmu The Commitments. Na tu chvíli, kdy se partička Dubliňanů rozhodla založit svou dublin-soulovou skupinu, na tu chvíli jejich život dostal smysl a přestal být až tak chaotickým. I když je ten film špinavý až běda a rozhodně se nejedná o žádnou muzikálovou selanku, je to film, který se vám nemůže nelíbit, pokud máte jen trochu rádi hudbu, která má srdce. Andrew Strong rulez (i když tady hrál hrozného pancharta 😃). ()
Nejlepší irský film všech dob? URČITĚ ne! Vítěztsví zajistila Commitments zřejmě vysoká míra diváckosti, jiank si tento triumf nelze vysvětlit (zvlášť když vezmeme v potaz konkurenci: Moje levá noha, Ve jménu otce, Michael Collins). Commitments jsou postaveni na modelu "filmu o vzestupu hudební skupiny", tento model pak v jistých ohledech přetváří po svém. Silný (a typicky ostrovní) je akcent na sociální problematiku, originální je výběr hudebního žánru (soul) stejně jako ironizující humor (nekonečné neshody a konflikty mezi členy kapely... Deco: "Co mám dělat, když nezpívám?" Bernie: "Já nevím, třeba si ho hoň."). ()
Dobře jsem se bavil. 1) 47letý Alan Parker pozval do konkursu 64 hudebních skupin a spolu s dalšími zájemci o role jejich počet přesáhl 1 500. Ani mně nepřišlo, že šlo většinou o neherce. Účinkující tvoří ze značné části hudebníci a lidi okolo._____ 2) Film je především nezvykle vtipný. Několikrát jsem se vyloženě smál, a to se mi stává dnes už jen málokdy. Výběr zpěváka překonal v mých očích i Formanův Konkurs. Irská angličtina tomu všemu ještě dodala říz._____ 3) Špičkově zvolené songy dotvářely skvělou atmosféru, ať už šlo o výpůjčky anebo vlastní tvorbu. All the heart... all the soul... all the music... and more. Parker a hudební koordinátor Paul Bushnell několik písní napsali sami, aby ušetřili za autorské poplatky. Nejdražší hudební licence byl beatlesácký song All You Need is Love. Podle Parkera použití této hudební linky stálo více, než všechny ostatní písničky ve filmu dohromady. 4) Zvláštní kapitolou je příjemný zvuk kapely, vytvořené ad hoc pro účely filmu, a zejména vynikající hlas 18letého (řekli byste to?) Andrewa Stronga (zpěvák Deco). To je syn irského soulového zpěváka Roba Stronga, který odmítl nabídku na roli a přenechal ji synovi. Andrew do mých erotických snů nepronikl, navíc hrál roli skutečného zmrda, ale zpíval (a zpívá dosud) nádherně._____ 5) Film od počátku běží v hbitém tempu. Cítím mladistvý elán, nadšení, právě to, co mají začínající skupiny či zpěváci a co se, bohužel, později vytratí. Ani zde film nevydržel, po konkursu zpomalil, ale i tak byl pořád výborný._____ 6) Prostředí dublinských dělnických čtvrtí je rovněž věrohodné a kupodivu i dost malebné. Používaný jazyk mi dal vzpomenout na základní vojenskou službu, kdy jsme takto mluvili všichni (česky)._____ 7) Dojemný konec pak trefně zakončil celou story._____ 8) Zaujali mě kromě již jmenovaných 21letý Glen Hansard (kytarista Outspan Foster), který měl svou hvězdnou dráhu zpěváka teprve před sebou, Robert Arkins (manažer Jimmy Rabbitte), hezký Michael Aherne (věřící Steve Clifford) a Dave Finnegan (vyhazovač Mickah Wallace), jejichž věk se mi nepodařilo zjistit._____ 9) Vítěz ankety (2005) o nejlepší irský film všech dob (u nás to vyhrál S tebou mě baví svět) mě potěšil a rád se na něj podívám později znovu._____ 10) Jazykový koutek. Často používané slůvko bollix je něco, co jsme zmršili, podělali. Commitment znamená odevzdání se, odhodlání nebo také spáchání (trestného činu) či, což s jistou dávkou sarkasmu považuji za nejvhodnější překlad, umístění do ústavu (pro choromyslné). Těžko říci, jak to autor předlohy Roddy Doyle myslel. ()
Galerie (49)
Photo © Twentieth Century Fox Film Corp.
Zajímavosti (15)
- Jimmy ukazuje Joeymu novinový článek o Commitments, ve kterém je zmíněn Bob Geldof. Geldof ztvárnil Pinka v dalším filmu Alana Parkera Pink Floyd: The Wall. (D3VIL)
- Parkerovi a hercům bylo nabídnuto pokračování filmu, ve kterém by se skupina znovu sjednotila, a to v New Yorku. (D3VIL)
Související novinky
Najlepší írsky film na LFŠ
10 000 filmových fanúšikov rozhodlo, že najlepším írskym filmom všetkých čias je THE COMMITMENTS, adaptácia bestselleru Roddyho Doylea v réžii Alana Parkera. V ankete predbehol aj v našich končinách… (více)
Scorsese kdysi poznamenal, že podstata filmu spočívá v tom, co se dostane do záběru a co zůstane vně. Zcela v tomto duchu možno mluvit v případě britské kinematografie posledního půlstoletí o třech vlnách: radikální, přechodové a umírněné. Éru radikální pokrývá tradice free cinema, která vnesla do hraného filmu s vehementní prudkostí kontroverzní sociálně kritická témata, soudobé společenské problémy a všední prostředí obyčejného života. K socialismu vedla režiséry neochota smířit se s nutnosti bídy, útlaku, bezpráví a poznání, že socialismus má i svou útěšnou stránku: socialisté organizovali odbory, konzumní družstva a dělnické akademie. Bouřili se proti světu, a na druhé straně pečovali o jeho vylepšení. V Británii se socialismus nikdy nepřevrhl do extrému, proto tam má dosud své pevné místo: vzpomínka na zlatou éru sociálního státu 50. a 60. let zakořenila v sociálním liberalismu labouristů, který stojí mezi doktrínou laissez-faire klasických liberálů a thatcherovsko-reaganovským neoliberalismem. V éře přechodové se sociální tématika přetahovala v záběrech s obveselením, v Commitments nevykutaný kořen free cinema zápasí o místo v záběru s hollywoodským muzikálem. Kdo nemá práci, nešuká, ale žije a neumírá hlady. To je výrazný posun. Díky uvolnění nejsou Commitments tak neútulný a skličující jako Kapka medu od Richardsona. Ze sociální tématiky klíčí lehkomyslnost a nově se etablující kulturální proudy, ačkoliv mnohost stylu na začátku při konkurzu jde proti nutnosti osobního pohledu, potažmo heslu ortodoxního free cinema „postoj znamená styl a styl znamená postoj". Ten rozdíl je u druhé přechodové éry v tom, že úzkostné zůstává společensko-politické klima v pozadí, kdežto film samotný tlačí do popředí spíše to kladné (úzkostný je snad jen projev nejspodnějších vrstev společnosti, obraz dublinského balíka infiltrujícího showbyznys); hraná inscenační rovina vytěsňuje rovinu dokumentární, psychologická etnologickou. Dokumentární film je paměť, hrané filmy jsou poznáním; síla hraných filmů je současně jejich slabostí, neboť dodávají činům dynamiku na úkor nesmlouvavého hledání pravdy. Za dost pohodlný dramaturgický trik provázející přechod od dokumentu k hranému filmu nutno považovat i obalování a zakončení každé scény křupanským humorem a před kameru náhle shůry vklouzávající defilé postav, tvářící se u toho docela přirozeně – jako kdyby bylo na dlouhometrážních narativních hraných filmech něco přirozeného. Třetí, umírněná éra, která definitivně odsunula sociální proklamátorství mimo záběr a vecpala do něj ludický kejkle rozjívené mládeže, odstartovala s Trainspottingem a Human Trafficem. Jistěže postavy jejich nekvalifikovaný joby ve fastfoodech a žehlírnách nasírají, ale nestávají se předmětem apelativního volání po změně. Třeba Danny Boyle své hrdiny prezentuje málem jako nějaké popové hvězdy. Oxymóron nadprůměrný sociální drama tak konečně není oxymóronem, s kterouž ideou prorazilo i festivalové zjevení Fish Tank o „střetu MTV generace a YouTube generace“. Fish Tank ale celý program free cinema navrací k počátkům, restartuje jej videoherností a podobností Katie Jarvis s Faith z Mirror's Edge. () (méně) (více)