Režie:
Pier Paolo PasoliniKamera:
Tonino Delli ColliHrají:
Franco Citti, Silvana Corsini, Adriana Asti, Monica Vitti, Ferdinand Guillaume, Sergio Citti, Renato Terra, Piero Morgia, Luciano Conti, Mario Cipriani (více)Obsahy(1)
Film přináší realistický pohled na život římského pasáka. Vittorio Accattone nikdy nepracoval, zařídil si však poměrně slušné živobytí "ochranou" prostitutky Maddaleny. Poté co je Maddalena zatčena za křivou přísahu, ocitá se Vittorio bez prostředků. Protlouká se všelijak dokud nepotká půvabnou a naivní Stellu, kterou se také pokusí přemluvit k prostituci. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (41)
Na to, že Accattone byl Pasoliniho prvotinou, se jedná o překvapivě vyzrálý a kvalitní počin, který ukázal Pasoliniho velký režijní talent. Zároveň se v plné míře odhalilo levicové směřování tohoto filmaře, které jasně vyplývá na povrch při vykreslování životních podmínek jeho hrdinů. Kámenem úrazu ale je Pasoliniho přístup k filmovým postavám, kdy pasák coby ústřední hrdina je zobrazen jako poněkud fanfarónský a lehkomyslný mladík, ke kterému však nelze necítit sympatie. K tomu ostatně směřuje tragický závěr filmu. Prostituce je podle Pasoliniho především jev způsobený sociálním strádáním, což je poněkud zjednodušující. Celkový dojem: 65 %. ()
Nechceš nic dělat? Zaměstnej prostitutku. Jen se do ní, prosím tě, nezamiluj! Zvláštní film, ze kterého ten existencialismus a materiální nedostatek některých obyvatel Říma není na první pohled tak zřejmý, protože se zpočátku jeví jako ten nejpříjemnější a nejpohodlnější stav. Ale to se postupně mění a hlavní hrdina, nejdřív frajer, se začíná propadat až na dno. Tomu je přizpůsobena i podivná atmosféra, jakási směs pohody a zároveň smutku, výborně dotvořená Bachovou hudbou. A pak ten konec…zajímavý snímek, který hodnotím silnými 4*. ()
Pozdní debut může - a samozřejmě také nemusí - znamenat kvalitu. Kvalitu lidskou i uměleckou. Prožitek opřený ne o prvotní pocity, ale o zázemí vlastních zkušeností a zážitků, vítězství i proher, hvězdných okamžiků i šedi početně vždy převládajících všedních dnů. Život na okraji periferie, na rozmezí chudinských čtvrtí a jako houby po dešti vznikajících velkých - i na Západě panelových - sídlišť na okraji velkoměst, život žitý na pomezí světa, polosvěta i skutečného podsvětí je téma, které má také svou dnešní tvář. Nevystačíme tu s černobílým pohledem černobílého filmu, který až krutě přesně zrcadlí bezútěšnost této životní pouti. Určitě také nevystačíme s konstatací o tom, že lidé, postižení tímto nechtěným údělem, jsou pouze oběťmi. Příživník zůstává příživníkem a nechuť sdílet práci, která neodpovídá vlastním nadneseným představám o sobě samém a již pevně zakořeněnému obyčeji-způsobu života je rubem tohoto pohledu a odvrácenou tváří takto životem proplouvajících lidí. Lidská nicotnost určitě není lidskou nulitou. Anatomie této nicotnosti - mně osobně se spíše vybavují Felliniho přece jen lépe hmotně saturovaní DARMOŠLAPOVÉ - může burcovat i dnes. A také varovat. Drsně a nesmlouvavě. ()
První Pasoliniho film a hned se řadí, mezi jeho nejlepší. Opravdu velice realistický pohled do jedné okrajové společenské třídy Římanů. Už zde je vidět, co tohoto vynikajícího režiséra od počátku jeho tvorby zajímalo, na co chtěl upozornit. Franco Citti byl opravdu víc než dobrý. ()
Rímske predmestie v neorealistickom rúchu, prostredníctom príbehu pasáka vlastnej frajerky Accattoneho (=šupáka). Čiernobiely obraz zvýrazňuje neutešené prostredie periférnych stavenísk obklopených panelákovými komplexami. Úryvky vznešených skladieb Johanna Sebastiana Bacha ako zvláštny protipól života ulice zosilňujú poetickú linku príbehu. Film mixuje barokové vplyvy (hudba) s biblickými motívami a pod povrchom bublajúcou rebéliou. Prevláda drsný humor nezamestnaných povaľačov, stupňovanie negatív v správaní spodiny, ku ktorej napriek tomu možno cítiť isté sympatie prostredníctvom naznačenej obžaloby spoločnosti, vytvárajúcej svet pekla na Zemi absolútnym nezáujmom oň. Predmestia talianskych veľkomiest, obývané po generácie chudákmi v chatrných baráčikoch bez dverí s plachtou. Život zo dňa na deň riadený myšlienkou: uchmatni čo sa dá, bez ohľadu na city, morálku. Legálna práca námezdných robotníkov vedie k zotročeniu tela. Prípustné je teda všetko: okradnutie synčeka, lásku poslať šľapať chodník, otca pripraviť o umelý chrup, či slepca o peniaze. Spoločnosť zisku sa zaujíma o tento sociálny pododpad len bdelými očami polície, prípadne sexuálnymi výjazdami znudených intelektuálov za kurvami spodiny. Muži zákona, či muži peňazí si dovolia voči nechráneným a nevzdelaným čokoľvek (Accattone bezdôvodne zbitý na výsluchu). Individualistická, krátkotrvajúca revolta končí nevyhnutným zánikom, ktorý je možno vykúpením v lone prírody (sen hlavného hrdinu). Záverečné prežehnanie v policajných putách ukazuje, že ani jednoduchý zbožný akt nemožno preukázať bez okov všadeprítomnej sledujúcej moci. ()
Půlka úspěchu byl výběr hudby. Pasolini se učil u těch nejlepších a na jeho debutu je to poznat. ()
Záverečné dvě scény : jedny z nejkrásnějších v dějinách kinematografie ! ()
Noblesní hudba a syrový, přesto úžasně nasnímaný, obraz životního zmaru, úpadku morálních hodnot a zoufalého hladovění po stránce fyzické i duševní. Hlad po obyčejném, šťastném životě v prostředí sociálního dna, ze kterého jakoby nebylo úniku. ONI (viníci i oběti zároveň) to ví a dle toho také s životy svými i druhých jednají, jde jen o přežití...den za dnem, až do hořkého konce. ()
Cabiriine noci mali svojho nepriameho nástupcu a Mama Roma mala svojho priameho predchodcu. Accatone je spoločne s ňou možno najprístupnejším Pasoliniho filmom pre v podstate ľubovoľnú divácku kategóriu. Je to proste zo života a k pochopeniu netreba čítať zložité metafory (ale kto bude hľadať, nájde). Pasolini rád obsadzoval nehercov s výrazom ako po úteku z psychiatrickej liečebne, v tomto filme ale zostal niekde napoly a protagonisti pôsobia aj ako z ulice. Hlavná postava vám bude dokonca po čase istým spôsobom sympatická. Pasolini nezvaľuje všetku vinu na sociálnu situáciu, Vittorio má aj určité "zvláštne" povahové črty a jeho chovanie nepodlieha iba všeobecnému zmaru navôkol. Všadeprítomná uniformná moderná výstavba dokonca naznačuje, že ak by vedel robiť, nemusel by byť veľký problém si nejaký ten byt s nejakou tou ženskou aj kúpiť. Ako to s ním dopadne, rozhodne stojí za zistenie na vlastné oči. ()
Accattone (po slovensky: Žobrák), považujem za jeden z vôbec najsilnejších, a zároveň i najsmutnejších režisérskych debutov v dejinách kinematografie, a to vďaka i samotnej melancholickej, pôvodnej hudbe J.S. Bacha, ktorej emocionálny účinok dosahoval neuveriteľne možného maxima, a k tomu i podtrhoval samotné prostredie, ktoré priamo kontrastovalo s mimoriadne fantastickou kompozíciou obrazu prostredníctvom čiernobielej vizualizácie T.D. Colliho, keď som mal vskutku naprosto reálny dojem, že sa zrovna nachádzam, zväčša v beznádejnom dianí, a to spolu s titulnou postavou Vittoriom "Accattoneom" Cataldim v podaní talianskym (ne)hercom Francom Cittiom, ktorého herecký prejav sa veľmi často vyznačoval úplne autentickým vcítením sa do svojej postavy, až to miestami normálne zachádzalo do najvyššieho predstaviteľného extrému (v pozitívnom slova zmysle). • Skrátka, P.P. Pasolini, vytvoril obzvlášť hodnotný počin, v ktorom stelesnila jednu z vedľajších úloh i pôvabná talianska herečka Monica Vittiová, vidíte teraz, ako sa to parádne rýmuje; Citti/Vitti. • Nerozumiem tomu, prečo mi vlastne toto vysoko umelecké dielo, tak dlho unikalo... ()
Perfektně zachycená atmosféra, která zároveň lemuje Accattoneho zbídačený charakter. Pseudo-pompéznost podtrhují nádherné úryvky Johanna Sebastiana Bacha a odrbané chatrče mezi panelovými domy nabourávají tehdejší politickou korektnost. Samotná smyčka závěru nakonec poukazuje, že ani samotné hladovění nedokáže přetavit chuligánský charakter na civilizovaný způsob života. ()
Jistě jeden z nejlepších režijních a hereckých debutů v historii kinematografie. ()
Accattone, aneb jak se v raných 60. letech v Itálii rodily šlapky :-), aneb jak udělat z nesympatického (Accattone) sympatické (Accattone). Velmi zajímavý a v pozdních minutách i poutavý příběh s dobrými postavami a povedeným vyprávěním. Ze začátku mě to, pravda, moc nebralo, ale od druhé půle, když Accattone začal procházet katarzí a na scénu přišla Stella (tehdá měly ženské postavičky, nebyly to ty vychrtlé věšáky na prádlo jako dneska), byl jsem polapen. ()
Spolu s následujícím filmem "Mamma Roma" a jeho vůbec první prozaickou knihou "Ragazzi di vita" (z r. 1955, česky jako "Darmošlapové", 1975), se jedná o Pasoliniho rozporuplný pohled na život římského lumpenproletariátu. A rozporuplný nemyslím formalisticky, ale tak, jak je rozporuplný život sám (a jak byl najmě život a dílo autorovo). Hrdinové jsou upřímní i zákeřní, o jejich lenosti nelze pochybovat, okrádají ostatní i sebe navzájem, ale dokážou být štědří jako málokterý "slušný" člověk a tak by se dalo pokračovat donekonečna. Jako by si v sobě uchovali něco dětského (kamarádství, touha mít věčné prázdniny), co se při zachování do dospělosti ukáže s naší společností (alespoň tou "počestnou") jako s ní neslučitelné. A hrdinové za to trpí, dá se říci, že zčásti po právu, ale to neznamená, že by jejich život nebyl příliš draze vykoupen. Pasolini se v těchto dílech zastavuje nad tím, že oběti těchto lidí jsou větší než jejich hříchy. ()
Na okraj této temné skici z římského polosvěta jen pár slov Ezry Pounda: „Pravdu můžeme poměřovat pouze naším vlastním vnímáním pravdy. Nezpochybnitelná tradice proměn nás učí, že věci nezůstávají vždy stejné. Rychlým a neanalyzovatelným procesem se stávají jinými věcmi.“ ()
Těžko je mi dnes večer hodnotit, Pasoliniho sdělení je jasné a chápu jej, nicméně hlavní postava mi byla nesympatická, chlap v nejlepších letech a neumí vzít za práci, nestará se o svou rodinu, nestará se ani o své děti, prostě se jen fláká, chlastá, přiživuje na druhých, lže, krade, to pak nezvládnu soucítit, natožpak fandit pijavici... ()
Hezky natočený film, ale jaksi nejde o můj oblíbený styl vyprávění. I když Pasoliniho uznávám, znovu se na Accattoneho nepodívám. ()
„Svět patří lidem, co mají zuby.“ ()
Překvapivě vyzrálý, mladickou touhou po buřičství poháněný debut Piera Paola Pasoliniho, jednoho z největších filmařů, básníků, filosofů a teoretiků 2. poloviny 20. století. Accattone je příběhem pasáka, jenž se nedokáže vymanit z komfortu své úpadkovité profese, jež mu přináší snadný zisk. Pasolini (s asistencí začínajícího Bernarda Bertolucciho) je jako režisér velmi střídmý, nesklouzává k lacinosti ani samoúčelné snaze provokovat. Naopak si udržuje vyrovnanost. Tak nebo tak, Accattone vzbuzuje otázku nad údělem člověka a jeho roli v dekadentním žití. Záměrné potlačení emocí ze strany hlavního hrdiny ve spojení s Bachovou hudbou výsledku dodává šmrnc a podtrhuje Pasoliniho stanovisko. PRO ZAJÍMAVOST: Vidím zásadní podobnost mezi Accattonem a Scorseseho epochálním Casinem z roku 1995. Vyjímaje Bachovu hudbu, oba snímky spojuje i charakter hlavní postavy (Vittorio Accattone x Sam Ace Rothstein). ()
Filmovy debut Pasolynyho ma opat neoslovil. Mne ten reziser proste nesmakuje, pribeh je kazdodenny, naznaky po vseobecno -politickom prehlade ani omylom. Kulisy dobre a inak priserna nuda, toto ma nicilo : 10 % ()