Im Nebel
V tumane
In the Fog
V hmle
In the Fog
In the Fog
Režie:
Sergej LoznicaScénář:
Sergej LoznicaKamera:
Oleg MutuHrají:
Vladimir Svirskij, Vladislav Abašin, Sergei Kolesov, Julija Pěresild, Naděžda Markina, Vlad Ivanov, Boris Kamorzin, Timofej Tribuncev, Kirill Petrov (více)Obsahy(1)
Je rok 1942. Území na západních hranicích SSSR je obsazeno nacistickou armádou, krutě potlačující jakýkoliv odpor. Skupinka původců sabotáže vlaku je bez milosti popravena, jen jednoho muže nechají naživu a propustí ho. Sušenja ví, že tím dostal pečeť zrádce a že nikoho nepřesvědčí o své nevině. Sergej Loznica točil víc než deset let vynikající dokumenty a jeho první hraný film Moje štěstí působil pesimismem svého pohledu před dvěma lety v Cannes jako rána pěstí mezi oči. Inspiraci pro druhý hraný film našel v próze běloruského spisovatele Vasila Bykova, líčící trestnou výpravu dvou partyzánů, pověřených likvidací domnělého zrádce. Peripetie výpravy, převážně se odehrávající v lese, postupně odhalují charaktery všech tří postav, z nichž jako jediný morálně pevný člověk vychází Sušenja, fatalisticky přijímající svůj osud. Velkou zásluhu o důstojnou působivost tohoto válečného dramatu bez jediné bitvy mají kameraman Oleg Mutu a představitel Sušenji Vladimir Svirski. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (2)
Recenze (36)
Tady něco visí ve vzduchu, a není to smrt ani utrpení. Na tomto snímku mi nevoní především ruský k smrti nudící styl střihu a vyprávění. Scény, kde na sebe protagonisté mlčky zírají, jsou střídány pouze okamžiky, kdy s někým bojují. Nevím, ale doufám, že ruský film má na víc než na napůl polykané dialogy a ohlušující přestřelky... [KVIFF 2012] ()
Film, který se snaží působit tak autenticky, realisticky a existenciálně, že nemá žádný soundtrack a za za dvě hodiny v něm neuslyšíte jedinou doprovodnou skladbu podkreslující dění. Film s tak pomalou atmosférou, že v dialozích následuje po každé větě minimálně vteřinové ticho symbolizující dramatickou pauzu / sitcomový prostor pro váš smích (nehodící škrtněte). Pětina novinářů z projekce pro press do třiceti minut odešla a ani se jim nedivím; vidět další neoriginální výpověď o životě obyčejných lidí během války nebylo zrovna nejzajímavější. Naprosto sice chápu, co tímto filmem pan režisér zamýšlel, ale sledovat ho bylo asi stejně tak zábavné jako si prožít druhou světovou přímo v Sovětském svazu. Což byl ostatně možná i záměr. [47th Karlovy Vary International Film Festival] ()
Bravúrne zrežírovaný a excelentne zahraný В тумане v modrých číslach. Niet sa čomu sa čudovať. Tažko totiž vysvetlovať proamericky ledenému divákovi v čom spočívajú kvality filmu V hmle a to najmä v dnešných časoch kedy mu v mainstreamových médiách zahmlievajú pravdu o vojne v Sýrii, kedy vedenie londýnskeho metra naskočilo na západný trend dekadencie a viac nezaznie tradičný pozdrav "ladies and gentlemen", kedy kanadské úrady umožňujú transgenderovi nezapísať do rodného listu pohlavie svojho novonarodeného dieťaťa. Niet viac miesta pre pojmy akými sú viera, vlastenectvo, mnohí už nachápu kto je to vôbec chlap a akú úlohu pre nás v živote zohráva česť. A práve o tom je tento film. ()
Obvykle proti delším sekvencím beze slov a hudby nic nemám. V tomto případě už možná hrála roli festivalová únava a film na mne působil poněkud utahaně. Frustrace z faktu, že hl. hrdina nemůže svůj osud nijak ovlivnit a musí se s ním smířit, se prostě nedostavila. Což by s ohledem na okolnosti vedoucí k onomu závěru, asi měla - 40%. [47. MFF Karlovy Vary] ()
,,Cудьба'' ---- Někdy vám holt život, osud či říkejme tomu jakkoliv rozdá tak blbé karty, že s nimi neuhrajete nic. To je přesně případ hrdiny tohoto filmu Sušenji. Souhrou okolností i díky prostředí vesnice, kde každý zná každého je jako jediný ze čtyř obviněných nepopraven za sabotáž na železniční trati. Německý velitel dobře ví, že tím, že ho neoběsil mu nedaroval život. Věděl, že buď se zabije sám, nebo to udělá domnělému zrádci (proč by jej jinak pouštěli, když by nepodepsal spolupráci s wermachtem) někdo z vesnice a nebo ještě lépe, přijdou si pro něj partyzáni. Tyhle vši v kožichu německé branné moci na okupovaných územích SSSR pili vojsku krev po hektolitrech a nebylo snadné je chytat. A tak tu máme válečný příběh z okupovaného Běloruska roku 42, příběh velmi pomalu plynoucí a přesto velmi krutý. Musím velmi pochválit tvůrce s jakou detailní přesností si vyhráli s reáliemi. Člověk si uvědomil jak těžký život tam musel být i bez války... Dávám za 4 povolené matice. * * * * ()
Galerie (62)
Zajímavosti (3)
- Tíživost morálního dilematu, které nenabízí jednoznačné východisko, připomíná poetiku filmů Andreje Tarkovského. K němu má Loznica blízko i nestandardním zacházením se zvukem a především meditativním tempem záběrů. (Zdroj: Letní filmová škola)
- Scénář svého druhého hraného snímku mohl Loznica realizovat až deset let po jeho faktickém vzniku. Válečné téma, o které se opírá, totiž renomovanému dokumentaristovi všichni rozmlouvali. Kdykoli se o něm před producenty zmínil, vyslechl si, že o válce bylo za oněch sedmdesát let natočeno všechno, a co on k tomu může dodat? Ve svém magicky kontemplativním ponoru do duše člověka, jenž se ocitl mezi dvěma rovnocennými zly, ovšem Loznica dokazuje, že válečné téma vyčerpáno zdaleka není. (Zdroj: Letní filmová škola)
Reklama