Hiroshima, mon amour
Nijuuyojikan no jouji
Hiroshima, My Love
Hirošima, moja láska
Hiroshima Mon Amour
Obsahy(1)
V poválečné Hirošimě se setkávají francouzská herečka a japonský architekt. Během jediné noci se do sebe vášnivě zamilují a svěřují si své životní příběhy. Milenci spolu však nemohou zůstat, nedokáží se ani opustit, jsou ztraceni ve věčném tady a teď. Alain Resnais debutoval jedním z předních děl nové francouzské vlny. Natočil dojemný milostný příběh podle scénáře spisovatelky Marguerite Duras, který byl nominován na Oscara. (Cinemax)
(více)Recenze (96)
Oscar 1 nominace: Scénář . . . . . . . . .Zlatá Palma - výběr ()
Působilo to na mě mnohem méně než Loni v Marienbadu, přestože je to založeno na stejném principu rozbíjení jednotného narativu. Možná se u mě ohlašují předsudky vůči francouzské výrazové exaltovanosti, kterou tento milostný příběh oplývá. ()
Film vyprávěný v ne-přítomném čase. S odstupem padesáti let, poté, co se mind-game filmy (re-konstruující s různou mírou abstrakce fungování určitých myšlenkových procesů) staly běžnou součástí mainstreamu, je stále fascinující sledovat a poslouchat, kam až Resnais s Durasovou pod vlivem Proustova Hledání ztraceného času a Griffithovy Intolerance dotáhli původní producentův požadavek dokumentu o atomové bombě. ___ Dokumentární prolog zůstává obsahově nejsrozumitelnější částí pětiaktového snímku. Ukazuje přímé, fyzické stopy tragédie, nikoli psychické následky, jimž patří zbytek filmu – esej o vzpomínání a zapomínání, o osobních a národních traumatech. Jedna tragédie ožívá pod vlivem jiné. Objektivní a subjektivní hledisko se vzájemně prostupují a překrývají, podobně jako v úvodním záběru dvě těla splývají v abstraktní obrazec (její Nevers, jeho Hirošima – a naopak). Bezezbytku zde platí, že forma je obsahem. ___ Plynulé přecházení mezi minulým a přítomným časem, bez tradičních vizuálních „uvozovek“ (např. nájezd na detail tváře, rozmlžení obrazu) nás ponechává v nejistotě, jde-li o flashbacky, představy nebo pouhé režisérovy ilustrace k hrdinčiným vzpomínkám (tj. o jev, který není motivován samotným aktem vzpomínání). Přechod jsou iniciovány buďto na rovině osobního prožitku, nebo filmovou formou – zvukem, obrazem či pocitem. Nevíme, nakolik lze viděnému věřit, stejně jako se nemůžeme na afektivní paměť, neustále zatěžovanou vědomím minulosti, spoléhat v životě. Přítomné vyvolává minulé, minulé pomáhá pochopit přítomné. Díky dialektickému vztahu mezi oběma časy se film pohybuje paralelně vpřed i vzad. Ve dvou směrech a ve dvou světech zároveň. Vzpomínky se vynořují a náhle zmizí, minulost se slévá s přítomností. Lidé i místa ztrácejí svou identitu, doslova se zapomínají. ___ Dojem nepřerušovaného toku obrazů umocňuje lyrický mimoobrazový komentář (který Durasová využila ještě důsledněji ve svém režijním debutu India Song) s replikami opakovanými hypnotizujícím hlasem Emmanuelle Rivy na způsob mantry, a Resnaisův stylistický trademark – dlouhé „odtělesněné“ kamerové jízdy, jaké používal již v dokumentech Noc a mlha a Všechna paměť světa. ___ Hirošima není unikátním filmovou zkušeností navzdory své nesrozumitelnosti, ale právě díky ní, a třebaže má některé příznaky přeintelektualizované demonstrace toho, co lze s filmem (divákům) dělat, zároveň klade otázky, které se týkají každé lidské bytosti. Kdy a kde je naše místo v čase? 80% Zajímavé komentáře: Radko, Sandiego, ScarPoul ()
Půjčila jsem si z filmu větu „Nesmíme přemýšlet nad těžkostmi, které život přináší jinak bychom se udusili.“ ()
Prolog francouzské nové vlny mě zrovna nenadchl. Začátek filmu, ukazování hirošimských hrůz, je vrcholem. Poté už jen milostný příběh, nimrání se ženy ve vlastních pocitech, její nerozhodnost, trauma z minulosti, snaha o zapomnění... Emocionálně kupodivu chladné, navíc nemám rád nerozhodný ženský. Dobrá práce s kamerou a především s hudbou, ta hodně zachraňuje. ()
Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. ()
První čtvrthodina je naprosto famozní. Vyprávěný příběh lásky kombinovaný s otřesnými záběry na zubožené oběti hirošimské tragédie a do toho úchvatná kamera ve stylu Muže s kinoaparátem slibuje nevšední zážitek. Z hlediska vyprávěcího jistě i po zbytek filmu. Novátorské postupy potěší, tím spíše, když si uvědomíme vliv filmu na další tvůrce. Ale to je vše. Zbytek filmu totiž ve skutečnosti vykolejí a zpět na vytyčenou trať se nedostane, což je jistě škoda. Lepší 3*, samotného mne to mrzí, ale na čtyřku se nevytáhne. ()
Hirošima, Resnaisova láska. Přebrat mu ji nehodlám. Já koukám po jiných. Na druhou stranu film jasně dokazuje, že Hirošimská tragédie neměla v evropské kulturní tradici téměř žádnou reflexi. Resnais tak vypráví o polozapomenuté válce, která u nás zůstává ve stínu hitlerovského Německa. ()
Další z pro mě takřka nehodnotitelných filmů. Nemůžu upřímně říct, že jsem si jakkoliv "užil" to sledovat, musím to brát spí jako zajímavý materiál na přemýšlení o věcech jako role užití vnitřních monologů, měnění rytmu... a tak... prostě spíš film zajímavý na přemýšlení o něm než na sledování, což není můj šálek. ()
(1001) "Nebylo nad čím plakat." Touhle, nebo podobně řečenou, větou ze začátku filmu se můžu já osobně vyjádřit i k celku. Brilantní začátek, silně oslovující a vypovídající první polovina. Čím víc se snímek ale blížil ke konci, tím míň jsem v něm dokázala najít něco zajímavého. ()
Stínová zóna vzpomínek. Hrůza ze zapomínání. Geografie lásky. ()
Začiatkom konca lásky je zabúdanie druhého. Začiatkom konca ľudstva je strata historickej pamäte. Ako znovu oživiť stratené a zabudnuté city ? Ako nezabudnúť na hrôzy minulosti ? Spojiť tieto tézy a otázky do jedného celku sa rozhodol Alain Resnais až v priebehu nakrúcania. Pôvodne zamýšľal nakrútiť len dokument o Hirošime, doplnenie o ľúbostný príbeh vzniklo dodatočne. Prepojenie lásky a politiky, histórie osobnej a kolektívnej trochu neorganicky vytŕča najmä v úvode, ktorý akoby vypadol z iného filmu. Tvorí ho sled otrasných záberov hirošimských hrôz z obdobia tesne po výbuchu. Zvyšok sa venuje vzťahu muža a ženy, Francúzky a Japonca. Náhodná posteľová epizóda vzdialených ľudí sa mení na znovu oživenie odumretých vášní. Vyvolá ho najmä mužov záujem o minulosť dievčaťa. Čriepky poeticky roztrúsených spomienok na jej osudovú lásku podnietia vznik lásky novej. Protiklady a popierania, zabúdanie a prebudenie polozabudnutých spomienok, novo vzplanutá vášeň zabíjaná súčasnými pochybnosťami sú základom dialógov, odohrávajúcich sa za zavretými ústami hrdinov. Nová filmová forma, rozbíjanie lineárneho plynutia času, podmanivá hudba. ()
Láska, která spaluje jako smrtící výheň atomové bomby. Několik let po válce, několik let po hrůzách Hirošimy se v tomto městě setkává japonský architekt a francouzká herečka, aby z objetí jejich těl a spétání jejich vět vyvstala tragická minulost této ženy a jejího dávného německého milence. Deklamace myšlenek za hranicí obvyklého dialogu a za doprovodu povlovného audiovizuálního plynutí vytváří hypnotický konstrukt veliké síly. S postupujícím dějem filmu se ale nabízí otázka: je tragédie jednotlivce srovnatelná s tragédií celého města? ()
Resnais se filmově vypořádal se závažnými problémy lidstva, jako válka, vzpomínky, zapomnění nebo překážky lásky tak, jak by to stěží dokázal někdo jiný. Na začátku filmu se objeví několik záběrů zachycujících příšerné následky atomového útoku na Hirošimu. To, co některé z nich vyvolávají mohu srovnat jen z hrůzou záběrů z koncentračních táborů. Oproti zrůdnosti války působí osobní problémy francouzsko-japonské milenecké dvojice jako prkotiny. Resnais je ale umí podat takovým způsobem, že na ně dlouho nezapomenete. Nicméně přiznávám, že jsem s vnímáním tohoto díla měla dost problémy. Míchá se tu minulost, přítomnost, fantazie. Dívat se na tento film znamená obrovskou psychickou námahu. ()
Nebudem tvrdiť, že som to úplne pochopil, ale aj napriek tomu som z toho nadšený. Myslel som, že moje nadšenie z Vlani v Marienbade je náhoda (pretože podobné filmy nenávidím), ale asi to bude tým, že Resnais točil fakt fantastické a progresívne filmy, a to mi sedí. 10/10 ()
"Neviděla jsi v Hirošimě nic." "Viděla jsem nemocnici; jsem si tím jistá. Nemocnice v Hirošemě přece existuje..." "Neviděla jsi nemocnici v Hirošimě. Neviděla jsi nic." „Ženy riskují – rodí deformované děti; příšery; ale nevzdávají se. Muži se stávají sterilními, ale nevzdávají se. Lidé mají hrůzu z deště; déšť, který padá na Tichý oceán. Tichý oceán se stává vražedným – umírají ryby. Lidé mají strach z jídla Jídlo v celém městě je spáleno Poslouchej: já vím, že se to opět stane 200 tisíc mrtvých, 80 tisíc zraněných, během devíti vteřin. Na povrchu země teplota stoupne na 10 000 stupňů. Deset tisíc sluncí, řeknou lidé. Asfalt bude hořet. Všechno zachvátí chaos. A celé město se zvedne do výšky a pak dopadne zpět na povrch země jako popel“ Úvodní rozhovor hlavních hrdinů předznamenává, v jakém duchu se ponese celý film. Vztah francouzské herečky a japonského architekta upoutá svou poetičností a také naléhavostí. Nejde o běžnou love story na pozadí tragických vzpomínek, ale o hlubokou sondu do duše jedné zmatené dívky a muže, přeživšího nejstrašnější výbuch v dějinách. Musí se vidět!! ()
Je to taková "potrava pro intelektuály", ale dokázalo to předat jakousi myšlenku, na kterou jsem si mnohomnohokráte potom vzpomněl - a to by správný film podle mě měl. Asi by klidně mohl mír jen 70 minut - ale třeba ne... třeba by to nebylo ono. (po druhém shlédnutí, 2009) : Zcela geniální věc, která je patrně s dalším a dalším shlédnutím lepší - uvidíme. ()
Poetický film o čem? Mixuje tolik myšlenek a nedrží se ničeho, v tom případě ta hloubka je naprosto v niveč. Usnul jsem u toho po hodině, takže to nebudu hodnotit, ale pohybovalo by se to někde u jedné hvězdičky. ()
Nutná klasika, každý, kdo se točí kolem filmu, by měl vidět a znát.! ()
Hirošima jako artefakt i iluze, Hirošima jako symbol utrpení, znovuzrození i lásky, která uzamyká své protagonisty v čase i prostoru. Od první poloviny jsem nemohl odtrhnout oči a liboval jsem si, že po opravdu dlouhé době sleduji takřka čistě lyrický snímek, který dokáže hlouběji promlouvat i k divákovi, a nikoli jen sám k sobě. Druhá půle oproti tomu nabídla jen břitkou romanci v antonionovském stylu "nočního bloudění městem a kabarety", která se mě i se svými přelomovými intelektuálními ambicemi ani nedotkla. Resnais má můj respekt, můj obdiv mu zatím poslat nemohu.. ()